čtvrtek 8. června 2017

Skutečný příběh o "mateřské lásce" určitě stojí za přečtení

Eva Bacigalová: Slzy otců

Chcete si přečíst zajímavou knížku z naprosto běžného života, jež vás však silně zasáhne a donutí vás zamyslet se nad svým chováním vůči svému nejbližšímu okolí? Myslím tím pochopitelně prostředí rodiny. Jistě všichni víme, jak snadno se dá v tomto prostředí prohřešit, ať už z pohledu dospívajícího dítěte vůči rodičům, nebo naopak z pohledu dospělého rodiče vůči svému malému dítku. Hranice je často vrtkavá a lidské jednání ji dokáže velice snadno překročit, a to nejčastěji díky manipulaci z blízkého okolí. Přesně to můžeme očekávat od této knihy.

Kniha Slzy otců, jíž je celá tato recenze věnovaná, vyšla ve slovenském originále Slzy otcov v roce 2012. U nás se dočkáváme překladu tohoto titulu až v roce 2017 a o jeho vydání se postaralo nakladatelství Motto. Román byl právem zařazen do edice Skutečné příběhy.
Když jsem si vybírala knihu, kterou bych si ráda přečetla tentokrát. Padlo mi oko právě na tento titul, zaujala mě barevná obálka, jež hodně odpovídá anotaci a náplni celého vyprávění. Do toho jsem zde zjistila, že patří do edice, o níž jsem zatím neměla ani ponětí. Takže bylo téměř ihned rozhodnuto a kniha objednána. Musím říci, že když jsem se do ní začetla, ihned jsem věděla, že jsem nesáhla vedle. Přesně, jak jsem napsala výše, anotace příběh krásně orámovala, já věděla, co mohu čekat a rozhodně byla moje očekávání do zbytku splněna a nebyla jsem v žádném případě zklamaná.

Ihned po tom, co se mi knížka objevila v mojí knihovničce na stránkách Palmknih, jsem si ji musela stáhnout a začíst se. Jaké bylo moje překvapení, když to všechno šlo jako po másle a titul jsem měla během pár hodin čtení vstřebaný. Chvilkami mi zůstával rozum stát, chvilkami jsem se dokonce rozčilovala a nevěřícně kroutila nad způsobem jednání některých postav hlavou. Takže od titulu můžete očekávat trošku emotivní náročnost. Po přečtení jsem si ale poprvé ve svém čtenářském životě musela dát čas na zpracování myšlenek před tím, než jsem šla psát recenzi. Nerada bych totiž, aby byla nějakým způsobem poznamenána některými mými negativními myšlenkami, jež mě při čtení pronásledovaly, ale netýkaly se knihy jako takové, ale spíše zpracovaného tématu. Byla jsem naštvaná na jednání některých postav apod.
Je pravda, že hned od samého počátku jsem byla hotová z příběhu pana Chalupky, ten bych si troufla tvrdit, že v knize má nejvíce prostoru, protože je nejdojemnější a je na něm nejvíce zřejmý neskutečný tlak jeho ženy na malou dcerku. Vyřešení tohoto příběhu mě dostalo do kolen, však počkejte, až se dočtete do této pasáže a pochopíte. Pak jsou zde řešeny ještě další 3 příběhy, jež jsou popisovány oproti příběhu Chalupkových v krátkosti. A však rozhodně nejsou méně dojemné nebo méně kvalitní. Na pozadí je pak popisován pátý příběh, a to příběh sociální pracovnice Petry, jež vás celým vyprávěním provází. Všechny příběhy jsou silné a je z nich možné vypozorovat psychologické i rozumové pohnutky všech aktérů. Dalo by se říci, že přesně na tom je celý román vystavěn a bez toho by byl chudý a rozhodně by postrádal působivost, kterou se ve finální podobě pyšní.
Celý příběh se odehrává na překvapivých 232 stranách (ve čtečce však pouhých 174 slajdů). Je strukturován do 23. kapitol a zakončen epilogem, v němž může čtenář objevit drobnou informaci o tom, jak 4 příběhy klientů sociální pracovnice Petry a jejích kolegů dopadly ve skutečnosti. Abych pravdu řekla, tak jsem se u několika epilogových řádků o rodině Žigových a Bielikových rozžhavila vzteky do běla. Ptáte se proč? To zjistíte, když si pročtete tuto knihu a dojdete až k samotnému konci.

Román je postaven na chronologickém vyprávění 4 příběhů a 5. retrospektivním, v něm se totiž hlavní postava vrací ve vzpomínkách do období, kdy sama prožívala smutné chvilky po rozvodu rodičů. Občas se objeví nějaká ta paralela, ale moc jich není. Každá kapitola je postavena na svém vlastním kompozičním základu. Je nutné podotknout, že celý román má pevný základ v chronologicky postupném vyprávění událostí. I retrospektivní část příběhu (vyprávění z Petřina dětství a dospívání) je svým způsobem chronologická.
Knihu hodnotím velice pozitivně. Musím říci, že v ní spatřuji kvalitní osvětový materiál. Měl by si jí podle mého přečíst každý a zamyslet se nad sebou. Domnívám se, že i v tomto duchu autorka knihu tvořila. S výstrahou na to, že děti nejsou naší hračkou a nástrojem pro útok, obranu či manipulaci, ale měly by dělat radost oběma rodičům, a to bez rozdílů. Ať už je situace v rodině jakákoliv. Ze čtení jsem si odnesla neuvěřitelně silný zážitek. Je jen málo knih, které na mě takhle zapůsobily. Z každé si něco odnesu, ale toto dílo pro mě mělo přidanou hodnotu. Ukázalo mi cestu, jak nahlédnout do duše rodičů, ale i malých dětí a jak se případně v budoucnu k jejich problému postavit.
I přesto, že se v knize nachází několik drobných nedostatků, na něž si myslím, že stejně běžný čtenář při četbě nepřijde, dávám knize nádherných 100 % a vřelá doporučení k tomu, protože si to zaslouží. Když už jsme u toho doporučení… Titul bych doporučila všem, kteří si rádi přečtou příběhy z běžného života a přemýšlí nad nimi. Dále pak těm, kteří se zabývají tematikou rozvodů a toho, jak tento proces působí na dítě. Kniha má určitě potenciál otevřít čtenáři oči.

Za poskytnutí recenzní e-knihy patří velké díky obchodu s elektronickými knihami Palmknihy.cz. Pokud vás recenze zaujala a rádi byste si dílo přečetli, můžete si ho pořídit zde.

Iwik

úterý 30. května 2017

Další strhující příběh s Harrym v čele

Jo Nesbo: Žízeň

Tak Harry Hole se nám vrátil… Polepšený Harry, který nepije, zažívá štěstí po boku milované Rachel, přestal pracovat na policii a jen přednáší studentům. Jeho nevlastní syn Oleg, který jej velmi obdivuje, začal studovat policejní akademii….

Tak takhle idylicky začíná nový díl série s Harrym. Setkáme se se všemi bývalými kolegy Harryho, s jejich ambicemi, vztahy, nenávistí i žárlivostí – žárlivost – „Othellův syndrom“ je jedním z témat nového románu Jo Nesba, hlavní je ale vampyrismus.

Jo Nesbo je skvělý vypravěč, určitě se budete snažit knihu co nejméně odkládat, čtení moc nepřerušovat asi i proto, že děj je dost složitý a nebylo pro mne snadné se orientovat v myšlenkových pochodech Harryho. Možná se mi to zdálo až trochu překombinované. Harryho myšlenkové pochody, zvraty ve vyšetřování jsou působivé, ale občas se mi to zdá až moc komplikované.

Nemám ráda tolik krve – krev mi obecně nevadí, ale měla jsem někdy pocit, že tady jí bylo zbytečně moc. Já vím, krev k vraždě patří, ale tady je vlastně krev všude i ve vedlejší linii příběhu, možná mi to přišlo zbytečné.

Rozhodně se nabízí i otázka nad názvem díla – nechci moc přemýšlet o žízni vampyristů a tak si raději představuji žízeň Harryho – sice říká, že nepije, ale to neznamená, že úplně ztratil chuť na alkohol.

Na další pokračování čekali všichni – i já – netrpělivě, ale v průběhu čtení mi z toho nadšení moc nezbylo. Osobně se mi líbila víc série „Krev na sněhu“ a ještě šířeji mám radši příběhy Kurta Wallandera. Ale to jistě neznamená, že další díl, pokud vyjde, si nepřečtu.

Valášková

E-knihu si můžete zakoupit zde.

úterý 23. května 2017

Její pootevřené rty jako by se chystaly promluvit. Její mrtvé tělo zamrzlé v ledu..

Robert Bryndza: Dívka v ledu

Když tato kniha vyšla, měla kolem sebe velkou mediální kampaň, takže jsem ji viděla opravdu všude. Spoustu lidí ji fotilo, četlo a hlavně vychvalovalo. Když vyšel Noční lovec (druhý díl), podobná reklama se kolem knihy strhla znovu. A jelikož jsem měla chuť si nějakou detektivku/thriller přečíst, tak jsem si řekla, že to tentokrát bude Dívka v ledu. Je to totiž čtený a vychvalovaný boom, který se zalíbí kdekomu a já už vím proč.
Hlavní postavou nové krimi série dosud neznámého autora Roberta Bryndzy, je ostřílená detektivka Erika Fosterová. Původem je Slovenka, ale nyní žije a pracuje v Anglii. Erika není žádný policejní začátečník, je to zkušená policejní vyšetřovatelka, která podstoupila několik velmi obtížných misí v terénu. Při jednom z útoků jí zemřel manžel, také policista. Erika se s touto událostí velice těžce vyrovnává, a tak je povolána k Londýnské policii.

Erika mi byla jako osoba i vyšetřovatelka velice sympatická. Je to žena, která je opravdu svérázná, umíněná a cílevědomá. V mnoha ohledech si jde za tím, co chce, ačkoliv to je mnohdy v rozporu s rozhodnutím jejího nadřízeného. Svého úsudku se nevzdává a právě touto tvrdohlavostí a naprostou nepodřízeností se mi Erika zalíbila. I když naopak mnoho čtenářům se tyto vlastnosti nelíbily, až protivily. Od začátku do konce jsem Erice fandila, a doufala jsem, že si na svou stranu získá i ostatní vyšetřovatele z Londýnského policejního týmu.

Ostatní postavy policejního týmu jsou poměrně zajímavě sestaveny. Mrzout a záporák detektiv Sparks mi lezl krkem hned na začátku. Byl to neskutečně arogantní a povýšenecký snob. Vedoucí celého týmu Marh byl naopak sympatický člověk, stejně jako jeho žena. Pomocní detektivové Peterson a Mossová byli od začátku na straně Eriky, a také proto jsem je měla ráda.

Nemělo by smysl snažit se popsat vám děj. Vše se to totiž točí kolem policejního týmu, jedné londýnské bohaté rodiny a vraha. Všechny události a postavy jsou různými možnostmi propojené, až by to čtenář občas nečekal. Často mě napadaly myšlenky, kdo by mohl být onen vrah. Koho jsem tipovala, vám neprozradím, řeknu pouze to, že jsem na to opět přišla. Píšu opět, protože vždy když čtu nějakou detektivku nebo thriller, zkrátka knihu, kde se hledá nějaký vrah, tak já na to vždy přijdu ještě před samotným odhalením. A vlastně mě to docela štve, protože moment překvapení s touto skutečností jaksi zaniká. Nevím, zda je chyba ve mně nebo autoři píšou tak předvídatelně.

Autorova schopnost vtáhnout čtenáře do napínavého děje se projevuje hned po několika málo stranách. Přestože je kniha poměrně dlouhá, tak vše má nějaký svůj smysl, řád a náležité propojení. Což velmi oceňuji, protože autoři jsou často velmi zbrklí a nedávají si pozor na takovéto věci.

Robert Bryndza píše na neznámého autora opravdu velmi dobře. Nepopisuje zbytečnosti, ale zároveň máte dostatek informací, příběh uměle nenatahuje a vše plyne tak jak má. Kniha je napínavá, v ohledech smrti realistická a místy i maličko nechutná (popisy zavražděných obětí). Zkrátka a dobře Robert byl stvořen k tomu, aby psal thrillery. Dívka v ledu je typická detektivka dle mého gusta. I přes některé maličkosti, jako třeba, že jsem byla schopna odhalit vraha již v polovině, ji mohu za sebe jedině doporučit! Pokud vás tedy zaujala anotace, nebo jste zkrátka ovlivněni mediální reklamou tak jako já, tak hurá do čtení této knihy!

Kamila Margietová

Tuto e-knihu si můžete zakoupit zde.

středa 10. května 2017

Pojďte zkusit slečnu Marplovou po česku..

Marie Rejfová – Kdo má pod čepicí

Tak jsem zase jednou zabrousila do českých vod a vůbec jsem nebyla zklamaná a to rozhodně neznamená, že českou literaturu neuznávám, naopak od mládí je mým oblíbeným autorem třeba Vladislav Vančura, přečetla jsem i Jiráska a rozhodně nemohu zapomenout na Čapka.

Tahle novelka, se ale rozhodně netváří jako „veliká“ literatura, ale je to velmi příjemné, oddechové čtení – asi se nám tady pomalu rodí nová česká slečna Marplová, pokud tedy autorka bude v psaní osudů Josefíny pokračovat.

Jen mi stále vrtá hlavou jestli čepice z názvu dílka je ta lyžařská čepice pohledného komisaře Tvrdíka nebo jiná pokrývka hlavy někoho jiného.

Rozhodně se dobře pobavíte při vtipné analýze každodenního života obyvatel Brodu, kam se musela Josefína, zvaná Pepík, odstěhovat po rozvodu.


Marie Rejfová – Kdo jinému jámu kopá

Jakési volné pokračování ze života malého městečka Brodu. Úměrně délce díla narůstá i počet mrtvol, ale zvědavost malířky Josefíny je stále stejná. A tak protože je nejen zvědavá, ale i chytrá zase má veliký podíl na dopadení vraha i odhalení „šmeliny“ v místním autoservise.

Mně se líbil i místní brodský kolorit – lidičky, které žijí v okolí Josefíny, na prvním místě rozhodně její neodolatelná sestra Miroslava, parta místních puberťáků, místní zbohatlíci a další.

Za pozornost určitě stojí i místní zájmový spolek „Kopáč“ , parta lidí, kteří se ve volném čase hrabou ve starém dole a snaží se přeměnit důl v muzeum.

Vztah komisaře Tvrdíka a Josefíny pokračuje i tady – komisař stále ženatý, ale přitom si na Josefínku dělá „nároky“ a žárlí, všichni to vidí, jen krásná učitelka ne.

V obtížných situacích si hlavní hrdinka ráda dodává odvahu a nadhled pomocí průpovídek své mrtvé babičky – ty se mi líbily moc a některé si musím zapamatovat, protože jistě mají nadčasovou platnost: „ Když už musíš cestovat vlakem, nikdy si nesedej do prázdného kupé. Přistoupí rodinka na výletě a ty budeš smrdět po řízcích a uheráku.“ nebo : „Každá žena by měla mít v rukávu trik, jak si muže udržet. Když to nejde přes knedlíky nebo přes postel, musí najít něco jiného.“

Babička byla moudrá žena, ale vnučky se jejími radami moc neřídily: Miroslava byla šťastně vdaná a moc vařit neuměla – no, na postel to nevypadalo, Josefína, taky moc nevařila, nějaké sexuální hrátky asi ano, ale byla rozvedená a vztah momentálně není…… Uvidíme v dalším pokračování?

Marie Valášková

E-knihu Kdo má pod čepicí můžete koupit tady a e-knihu Kdo jinému jámu kopá zde.

čtvrtek 27. dubna 2017

Kateřina Aragonská. Žena, která milovala Jindřicha VIII.

Alison Weirová: Pravá královna

Jaká byla Kateřina Aragonská, první ze šesti žen anglického panovníka Jindřicha VIII.? Šlo o hluboce věřící ženu, tvrdohlavě trvající na legálnosti manželství s Jindřichem VIII., přestože to pro ni znamenalo trápení a vyhnanství.
Jindřich VIII. byl svůj. O tom žádná. Soužití s ním bezesporu nebylo procházkou růžovým sadem - mimo období jeho velké zamilovanosti - pro žádnou z jeho šesti žen. Jindřich VIII. usedl na britský trůn po smrti svého otce Jindřicha VII. v roce 1509 a vydržel na něm do své smrti v roce 1547.
Jeho první chotí se stala Kateřina Aragonská, španělská princezna, která původně byla ženou Jindřichova staršího bratra Artura Tudora. Sedm let po jeho smrti (v červnu 1509) se však Kateřina Aragonská stala manželkou Jindřicha VIII. a královnou Anglie.

Tvrdohlavá a svá
A právě této době se věnuje ve svém historickém románu Kateřina Aragonská: Pravá královna s podtitulem Šest tudorovských královen renomovaná britská historička Alison Weirová. Jde o první ze série Weirovou zamýšlených historických románů o všech šesti manželkách Jindřicha VIII.

Weirová v tomto svém dalším literárně-historickém počinu vykreslila Kateřinu Aragonskou jako charismatickou, odvážnou - místy až příliš tvrdohlavou - milující ženu. Manželku krále, která bojuje za svou legitimitu královny a manželky, za budoucnost jejich jediné dcery Marie (všechny ostatní jejich děti zemřely ve velmi raném věku), ale také za spojenectví Anglie s jejím rodným Španělskem či za církevní jednotu (podléhající papeži).
Celá kniha se ale nese rovněž ve znamení touhy Jindřicha VIII. po mužském následníkovi trůnu, stejně jako kolem stěžejní otázky náboženství. Ta ale byla víceméně vyprovokována právě touhou Jindřicha VIII. po mužském potomkovi, snahou o zrušení manželství s Kateřinou Aragonskou a jeho zamilováním se do Anny Boleynové, čímž byl položen základ reformace, tedy anglikánské církve.

Co největší autentičnost
Alison Weirová napsala tento historický román skutečně mistrovsky, přičemž jeho téma není z nejjednodušších. Na druhou stranu ale není až takové překvapení, že se ujala zbeletrizování tak složité látky s takovou noblesou, umem, elegancí a historickou přesností. Nota bene když se zaměřuje ve svém historickém celoživotním bádání právě na anglické dějiny 16. století.
I proto (nebo spíš právě proto) vystupují v jejím románu Kateřina Aragonská: Pravá královna především a hlavně známé či méně známé historické osobnosti, což dodává její knize na autentičnosti. Weirová to dokazuje i svými popisy nejrůznějších oděvů (ať už anglických či španělských), pokrmů, dvorských zábav i chodu královského dvoru. Autorka sama zdůrazňuje, že se přísně držela historických pramenů. V rámci co největší dramatičnosti jen některé nepříliš významné osoby “lehce přibarvila”.
Pokud si Alison Weirová určila za cíl podat tuto část anglické historie poutavým a čtivým - beletrizovaným - stylem a přiblížit ji čtenáři nehistorikovi, pak se to autorce určitě opět povedlo. Weirová dokázala přehršel historických dat, osob a událostí dokonale spojit v jeden velký „příběh s omáčkou“.

Tehdejší svět byl jiný než dnes
Psát příběh z Kateřininy perspektivy mi umožnilo nahlížet její život z jiného, intimnějšího, psychologicky laděného pohledu na tuto nezdolnou, statečnou a zásadovou ženu. Někteří moderní komentátoři soudí, že Kateřina mohla ke svému rozvodu zaujmout pragmatičtější postoj a ušetřit si tak mnoho trápení a smutku. Takový názor ovšem nebere v úvahu priority začátku 16. století - světa, který se od toho našeho hodně lišil.
Tím, že jsem čtenáře do tohoto světa přenesla, pokusila jsem se mu ukázat, že byl opravdu jiný a dnešní zaujetí ženskými právy, feminismem a politickou korektností v něm nemělo místo. Kateřinina situace ženy a královny, její dobrovolné podvolení se Jindřichovi ve všem kromě věcí, jež se dotýkaly jejího svědomí, to vše nám může připadat šokující, ale pro ni to bylo normální, správné a nezpochybnitelné.

(Alison Weirová - Kateřina Aragonská: Pravá královna, Poznámka autorky, str. 538)

Bezesporu se dá tvrdit, že Weirová už svým prvním z plánovaných historických románů o všech šesti manželkách tudorovského panovníka Jindřicha VIII. nasadila sama sobě vysokou laťku. Zároveň je to i jakýsi příslib toho, že se její čtenáři mají opět na co těšit.

Kdo je Alison Weirová
Autorka knihy Kateřina Aragonská: Pravá královna s podtitulem Šest tudorovských královen, Alison Weirová (*8. července 1951), je britská historička a spisovatelka. Ve svých dílech, které spadají nejen do literatury faktu, se zaměřuje především na anglické dějiny 16. století. Mimo své aktivní kariéry historičky/spisovatelky pořádá rovněž zájezdy po místech, kde se psaly anglické dějiny 16. století a o nichž ve svých dílech nejčastěji píše.
Weirová se narodila a vyrůstala v centru Londýna, nyní žije v hrabství Surrey poblíž Londýna. Než se stala historičkou/spisovatelkou, pracovala jako učitelka pro postižené děti. V roce 1972 se vdala, má dvě děti, Johna a Kate. Napsala řadu historických děl z oblasti literatury faktu. Mimo zmiňovanou knihu Kateřina Aragonská: Pravá královna jde například o knihy Děti Anglie; Šest žen Jindřicha VIII.; Pád Anne Boleynové; Princové v Toweru; Marie, královna Skotů či Jindřich VIII. Král a dvůr

Není bez zajímavosti, že jejím prvním dílem, které bylo publikováno (v roce 1989), je dílo s názvem Britain's Royal Families, přičemž jde o genealogii britské královské rodiny. Weirová ale není „jen“ autorkou děl literaturu faktu, napsala také pět historických románů - Nevinná zrádkyně, Princezna Alžběta, Zajatá královna, Nebezpečné dědictví a také Královna Alžběta.

Pár slov na závěr...
Kromě základních informací (kdo, kdy a kde ji vydal atd.) e-kniha obsahuje hned v úvodu rodokmen Kateřiny Aragonské a Jindřicha VIII. Román je rozdělen na tři části (s názvy Princezna ze Španělska, Královna Anglie, Pravá královna), které jsou dále rozvrženy na 34 kapitol. V závěru nechybí ani autorčiny poznámky, přehledně uvedené osoby a obsazení a v neposlední řadě také přehledný časový sled podstatných historických událostí.
Anglický originál nese název Six Tudor Queens: Katherine of Aragon. The True Queen a vydalo jej nakladatelství Headline Review v roce 2016. Do češtiny knihu Kateřina Aragonská: Pravá královna přeložila velmi zdatně Eva Křístková. Knihu vydalo v Praze v roce 2016 nakladatelství BB/art s.r.o.
Na exkurs do dob tudorovské Anglie pozvala autorka čtenáře prostřednictvím 552 stran knihy Kateřina Aragonská: Pravá královna s podtitulem Šest tudorovských královen. Obrázek si ale následně udělejte každý sám. E-knihu mi k recenzi poskytl portál palmknihy.cz, za což děkuji.

Tomáš Králíček

Knihu si můžete zakoupit zde.

čtvrtek 20. dubna 2017

Máte chuť na dojemný milostný příběh? Zkuste tuto knihu..

Jeniffer Robson: Měsíční svit nad Paříží

Tak jako pomalu a klidně teče řeka, tak plyne i vyprávění v této knize. Z každé strany je cítit pohoda a přitom je děj zajímavý a poutavý. Není napínavý jako v knížkách, které zhltnete rychlostí blesku, ale nic ve vás nezanechají. Tuto knihu si vychutnáte, každou stránku si pomalu přečtete, vstřebáte každou větu a popřemýšlíte si o tom. A když se pak na závěr v epilogu dočtete, že jsou v knize popsané skutečné postavy z takzvané „ ztracené generace“, je vám skoro líto, že jste se víc nezaměřili na ně, ale soustředili se nejvíce na hlavní postavy, které jsou smyšlené.

Děj se odehrává v Paříži těsně po 1. světové válce. Mladá aristokratka Helena Montagu-Douglas-Parrová přijíždí do Paříže, aby zde studovala výtvarné umění u profesora Czerneho. Helena je po těžké nemoci a navíc zrušila zasnoubení s mužem, kterého ani pořádně neznala. Ubytuje se u své tety Agnes kněžny Dimitri Pavlovičové, která je moderní a má pokrokové názory.
V Paříži bylo možné žít nejen dobře, ale také v relativním závětří před intolerancí, úzkoprsými názory a staromódními konvencemi a to ve společnosti podobně naladěných lidí. Helena, která přišla z přísného aristokratického prostředí, se ocitá mezi umělci různého vyznání a dokonce homosexuály, což se v té době v jiných zemích považovalo za zločin. Společně navštěvují kavárny, vinárny, večírky, ´jazzové kluby. Potkává spisovatele, malíře, umělce. Dokonce se seznámi i s manželi Hemingwayovými.

Protože se jedná o milostný příběh, je zde popsán vztah Heleny a Sama Howarda z New Yorku, který pracuje jako dopisovatel novin Tribune. Sblíží se a rozhodnou se, že v Paříži zůstanou natrvalo. Helena se bude živit jako ilustrátorka, výtvarnice. Sam získá stálou práci jako novinář. Nic už nestojí v cestě jejich štěstí, jenom majetek, který by měl Sam převzít v Americe po svém otci.

Kniha je krásně napsaná, poutavá, je to milé a pohodové čtení, doporučuji všem ženám, které se chtějí odreagovat od běžných starostí. Příběh je uvěřitelný bez nějakých klišé a přehnaných emocemi vyhrocených stavů.

Hana Raabová

Tuto e-knihu si můžete koupit zde.

středa 12. dubna 2017

Zapomeň na svou čest. Musíš jen přežít!

Veronica Rothová: Čáry života

Je to tu! Co je tu? No přeci ta dlouho očekávaná novinka od autorky divergentní série – Veronicy Roth. Když začaly vycházet knihy z této avizované série, rozpoutalo to davové šílenství, jež by se dalo přirovnat situaci, která nastala po vydání Harryho Pottera od Rowlingové. Dveře knihkupectví se nestihla ani dovírat. Stejná situace nastává i s Čárami života, ty jsou první dílem stejnojmenné série, jež vypráví o sociálních vztazích a okolnostech, které je mohou ovlivnit a případně i zničit. V knize můžete svým způsobem zaznamenat motiv zkázy, války a celkově násilí.

Když jsem si měla vybrat novou e-knihu za účelem sepsání recenze, našla jsem v mobilní aplikaci Palmknihy právě tuto knihu, jež si mě získala hned na první pohled. Musím říci, že mě nadchla jak obálka knihy, tak i jméno autorky, jež se pro mě stalo svým způsobem synonymem kvality. Její divergentní série je všemi vynášena do nebes (já se přiznám, že na mě teprve knihy čekají) a to mě přesvědčilo o tom, že bych se do její tvorby mohla pustit přímo po hlavě. Tato kniha pro mě byla tou správnou volbou. A musím říci, že jsem moc ráda, že jsem se do ní pustila, protože se mi čtenáři avizované autorčiny kvality potvrdily. I já teď mohu hrdě říci, že se ze mě stala autorčina fanynka. V brzké době se pustím i do jejích předchozích knih, protože mi sedl autorčin styl. Na to máme však v recenzi času dost. Vrátím se k obálce knihy. Obálka je laděna do krásně modré barvy, okraje jsou černé a v modré ploše jsou zřejmé zářezy, z nichž vytéká oranžová tekutina. Název knihy je vyveden velkými šedivými písmeny, podobně tomu je i u jména autorky, avšak zde jsou písmena trošku menší. V dolní části najdeme informaci o tom, že se jedná o román, jenž napsala autorka bestsellerové série Divergence. Předem mohu říci, že stejně dobrý osud předpokládám i u této knihy.
Již jsem se zmínila o tom, že se mi hodně zalíbil styl autorky. Působil na mě mladistvým dojmem a musím říci, že kniha skvěle zafunguje jak pro dětského čtenáře, tak i pro toho dospělého. Každý si v něm najde to své. Autorka do děje zakódovala spoustu důležitých poslání, které fungují krásně jak pro fantastický svět, v němž se děj odehrává, tak i pro náš svět reálný. Čtenář si ze čtení odnese nejen nevšední zážitky, ale také spoustu ponaučení a pochopení hrozeb, jež mohou reálně ohrožovat i nás. V knize jsou zachyceny četné boje o území a postavení. Zajímavé je, že vše, ač je to fantaskní, působí velice věrohodně. Děj je působivý a velmi atraktivní. Má velký potenciál oslovit milovníky fantasy a sci-fi literatury. Opět se mi potvrdilo, že i fantasy literatura může mít vysokou hodnotu. Musím říci, že jsem byla během chvilky vtažena do děje a nemohla jsem s četbou skončit do té chvíle, dokud jsem se nedočetla až k samému konci. Moc se těším na další díly.

Celý příběh na mě působil velice milým dojmem. Líbilo se mi, jak byl strukturován a tím pádem krásně přehledný. Ani chvilku jsem netápala i přesto, že má kniha krásných 424 stránek, což je potěšující. Příběh je složen ze 4 částí, v nichž se nachází 42 kapitol a poděkování. U každé kapitoly je vždy jméno postavy, z jejíhož úhlu pohledu budeme děj nahlížet. Hlavními postavami jsou Akos a Cyra. Oba jsou ještě dětmi, ale už se u nich pomalu ale jistě začínají projevovat jejich dary. Obě postavy jsem si zamilovala, autorka jim vdechla osobité charaktery, avšak jejich osud mě trošku zamrzel, ale na druhou stranu, bez jejich předurčení by kniha nebyla taková, jaká je.

Kompozičně není děj nijak náročný. Jak jsem již poznamenala v předchozím odstavci, vždy přesně víme, z jakého úhlu pohledu budeme příběh nahlížet. Ač jsou tato vyprávění často paralelami, skvěle se doplňují a prolínají. Jaký by to byl příběh, kdybychom v něm nesledovali tok času, jelikož autorka příběh odvyprávěla postupně, tak jak šel, můžeme s klidným svědomím konstatovat, že je použito převážně chronologického kompozičního postupu. Najdeme zde však i postup retrospektivní, a to zejména v částech kapitol, kdy hrdinové vzpomínají na své dětství. Bez vzpomínek na události a na své rodiče by příběh prostě neměl takové kouzlo jaké má. V příběhu je použita objektivní er-forma, která je doplněna častými dialogy postav, o kterých můžeme tvrdit, že oživují děj a udávají mu patřičný spád.

Knihu hodnotím velice pozitivně. Ač je primárně určena pro děti a mládež, osloví i dospělého čtenáře. Jelikož jsem zatím do fantasy literatury moc nezabředla, musím říci, že tato kniha změnila můj úhel pohledu o 180° a odteď budu ráda za každé opuštění kolejí, do nichž jsem za svůj čtenářský život zabředla. Jelikož mě autorka oslovila svým stylem psaní, rozhodla jsem se, že se v brzké době pustím i do její divergentní série. Čáry života mě nadchly svou svěžestí, čtivostí, spádem a plynulostí děje. Každé slovo do příběhu krásně zapadalo. Oceňuji, že se ve vyprávění neobjevovalo velké množství fantaskních slov, čehož jsem se zpočátku trošku obávala. Z knihy jsem byla mile překvapena a odnesla jsem si nevšední čtenářský zážitek, jenž si chci v brzké době zopakovat. Líbilo se mi, že je dán velký důraz i na stylistiku a gramatiku. Za celou četbu jsem si nevšimla jediné pravopisné chyby, přepisu, chybějících čárek a dalších podobných chyb. Tomuto titulu dávám s čistým svědomím nádherných 100 %, která si bezpochyby zaslouží.

Za poskytnutí recenzního výtisku patří velké díky portálu Palmknihy.cz Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji zakoupit zde.
Ivana