úterý 23. května 2017

Její pootevřené rty jako by se chystaly promluvit. Její mrtvé tělo zamrzlé v ledu..

Robert Bryndza: Dívka v ledu

Když tato kniha vyšla, měla kolem sebe velkou mediální kampaň, takže jsem ji viděla opravdu všude. Spoustu lidí ji fotilo, četlo a hlavně vychvalovalo. Když vyšel Noční lovec (druhý díl), podobná reklama se kolem knihy strhla znovu. A jelikož jsem měla chuť si nějakou detektivku/thriller přečíst, tak jsem si řekla, že to tentokrát bude Dívka v ledu. Je to totiž čtený a vychvalovaný boom, který se zalíbí kdekomu a já už vím proč.
Hlavní postavou nové krimi série dosud neznámého autora Roberta Bryndzy, je ostřílená detektivka Erika Fosterová. Původem je Slovenka, ale nyní žije a pracuje v Anglii. Erika není žádný policejní začátečník, je to zkušená policejní vyšetřovatelka, která podstoupila několik velmi obtížných misí v terénu. Při jednom z útoků jí zemřel manžel, také policista. Erika se s touto událostí velice těžce vyrovnává, a tak je povolána k Londýnské policii.

Erika mi byla jako osoba i vyšetřovatelka velice sympatická. Je to žena, která je opravdu svérázná, umíněná a cílevědomá. V mnoha ohledech si jde za tím, co chce, ačkoliv to je mnohdy v rozporu s rozhodnutím jejího nadřízeného. Svého úsudku se nevzdává a právě touto tvrdohlavostí a naprostou nepodřízeností se mi Erika zalíbila. I když naopak mnoho čtenářům se tyto vlastnosti nelíbily, až protivily. Od začátku do konce jsem Erice fandila, a doufala jsem, že si na svou stranu získá i ostatní vyšetřovatele z Londýnského policejního týmu.

Ostatní postavy policejního týmu jsou poměrně zajímavě sestaveny. Mrzout a záporák detektiv Sparks mi lezl krkem hned na začátku. Byl to neskutečně arogantní a povýšenecký snob. Vedoucí celého týmu Marh byl naopak sympatický člověk, stejně jako jeho žena. Pomocní detektivové Peterson a Mossová byli od začátku na straně Eriky, a také proto jsem je měla ráda.

Nemělo by smysl snažit se popsat vám děj. Vše se to totiž točí kolem policejního týmu, jedné londýnské bohaté rodiny a vraha. Všechny události a postavy jsou různými možnostmi propojené, až by to čtenář občas nečekal. Často mě napadaly myšlenky, kdo by mohl být onen vrah. Koho jsem tipovala, vám neprozradím, řeknu pouze to, že jsem na to opět přišla. Píšu opět, protože vždy když čtu nějakou detektivku nebo thriller, zkrátka knihu, kde se hledá nějaký vrah, tak já na to vždy přijdu ještě před samotným odhalením. A vlastně mě to docela štve, protože moment překvapení s touto skutečností jaksi zaniká. Nevím, zda je chyba ve mně nebo autoři píšou tak předvídatelně.

Autorova schopnost vtáhnout čtenáře do napínavého děje se projevuje hned po několika málo stranách. Přestože je kniha poměrně dlouhá, tak vše má nějaký svůj smysl, řád a náležité propojení. Což velmi oceňuji, protože autoři jsou často velmi zbrklí a nedávají si pozor na takovéto věci.

Robert Bryndza píše na neznámého autora opravdu velmi dobře. Nepopisuje zbytečnosti, ale zároveň máte dostatek informací, příběh uměle nenatahuje a vše plyne tak jak má. Kniha je napínavá, v ohledech smrti realistická a místy i maličko nechutná (popisy zavražděných obětí). Zkrátka a dobře Robert byl stvořen k tomu, aby psal thrillery. Dívka v ledu je typická detektivka dle mého gusta. I přes některé maličkosti, jako třeba, že jsem byla schopna odhalit vraha již v polovině, ji mohu za sebe jedině doporučit! Pokud vás tedy zaujala anotace, nebo jste zkrátka ovlivněni mediální reklamou tak jako já, tak hurá do čtení této knihy!

Kamila Margietová

Tuto e-knihu si můžete zakoupit zde.

středa 10. května 2017

Pojďte zkusit slečnu Marplovou po česku..

Marie Rejfová – Kdo má pod čepicí

Tak jsem zase jednou zabrousila do českých vod a vůbec jsem nebyla zklamaná a to rozhodně neznamená, že českou literaturu neuznávám, naopak od mládí je mým oblíbeným autorem třeba Vladislav Vančura, přečetla jsem i Jiráska a rozhodně nemohu zapomenout na Čapka.

Tahle novelka, se ale rozhodně netváří jako „veliká“ literatura, ale je to velmi příjemné, oddechové čtení – asi se nám tady pomalu rodí nová česká slečna Marplová, pokud tedy autorka bude v psaní osudů Josefíny pokračovat.

Jen mi stále vrtá hlavou jestli čepice z názvu dílka je ta lyžařská čepice pohledného komisaře Tvrdíka nebo jiná pokrývka hlavy někoho jiného.

Rozhodně se dobře pobavíte při vtipné analýze každodenního života obyvatel Brodu, kam se musela Josefína, zvaná Pepík, odstěhovat po rozvodu.


Marie Rejfová – Kdo jinému jámu kopá

Jakési volné pokračování ze života malého městečka Brodu. Úměrně délce díla narůstá i počet mrtvol, ale zvědavost malířky Josefíny je stále stejná. A tak protože je nejen zvědavá, ale i chytrá zase má veliký podíl na dopadení vraha i odhalení „šmeliny“ v místním autoservise.

Mně se líbil i místní brodský kolorit – lidičky, které žijí v okolí Josefíny, na prvním místě rozhodně její neodolatelná sestra Miroslava, parta místních puberťáků, místní zbohatlíci a další.

Za pozornost určitě stojí i místní zájmový spolek „Kopáč“ , parta lidí, kteří se ve volném čase hrabou ve starém dole a snaží se přeměnit důl v muzeum.

Vztah komisaře Tvrdíka a Josefíny pokračuje i tady – komisař stále ženatý, ale přitom si na Josefínku dělá „nároky“ a žárlí, všichni to vidí, jen krásná učitelka ne.

V obtížných situacích si hlavní hrdinka ráda dodává odvahu a nadhled pomocí průpovídek své mrtvé babičky – ty se mi líbily moc a některé si musím zapamatovat, protože jistě mají nadčasovou platnost: „ Když už musíš cestovat vlakem, nikdy si nesedej do prázdného kupé. Přistoupí rodinka na výletě a ty budeš smrdět po řízcích a uheráku.“ nebo : „Každá žena by měla mít v rukávu trik, jak si muže udržet. Když to nejde přes knedlíky nebo přes postel, musí najít něco jiného.“

Babička byla moudrá žena, ale vnučky se jejími radami moc neřídily: Miroslava byla šťastně vdaná a moc vařit neuměla – no, na postel to nevypadalo, Josefína, taky moc nevařila, nějaké sexuální hrátky asi ano, ale byla rozvedená a vztah momentálně není…… Uvidíme v dalším pokračování?

Marie Valášková

E-knihu Kdo má pod čepicí můžete koupit tady a e-knihu Kdo jinému jámu kopá zde.

čtvrtek 27. dubna 2017

Kateřina Aragonská. Žena, která milovala Jindřicha VIII.

Alison Weirová: Pravá královna

Jaká byla Kateřina Aragonská, první ze šesti žen anglického panovníka Jindřicha VIII.? Šlo o hluboce věřící ženu, tvrdohlavě trvající na legálnosti manželství s Jindřichem VIII., přestože to pro ni znamenalo trápení a vyhnanství.
Jindřich VIII. byl svůj. O tom žádná. Soužití s ním bezesporu nebylo procházkou růžovým sadem - mimo období jeho velké zamilovanosti - pro žádnou z jeho šesti žen. Jindřich VIII. usedl na britský trůn po smrti svého otce Jindřicha VII. v roce 1509 a vydržel na něm do své smrti v roce 1547.
Jeho první chotí se stala Kateřina Aragonská, španělská princezna, která původně byla ženou Jindřichova staršího bratra Artura Tudora. Sedm let po jeho smrti (v červnu 1509) se však Kateřina Aragonská stala manželkou Jindřicha VIII. a královnou Anglie.

Tvrdohlavá a svá
A právě této době se věnuje ve svém historickém románu Kateřina Aragonská: Pravá královna s podtitulem Šest tudorovských královen renomovaná britská historička Alison Weirová. Jde o první ze série Weirovou zamýšlených historických románů o všech šesti manželkách Jindřicha VIII.

Weirová v tomto svém dalším literárně-historickém počinu vykreslila Kateřinu Aragonskou jako charismatickou, odvážnou - místy až příliš tvrdohlavou - milující ženu. Manželku krále, která bojuje za svou legitimitu královny a manželky, za budoucnost jejich jediné dcery Marie (všechny ostatní jejich děti zemřely ve velmi raném věku), ale také za spojenectví Anglie s jejím rodným Španělskem či za církevní jednotu (podléhající papeži).
Celá kniha se ale nese rovněž ve znamení touhy Jindřicha VIII. po mužském následníkovi trůnu, stejně jako kolem stěžejní otázky náboženství. Ta ale byla víceméně vyprovokována právě touhou Jindřicha VIII. po mužském potomkovi, snahou o zrušení manželství s Kateřinou Aragonskou a jeho zamilováním se do Anny Boleynové, čímž byl položen základ reformace, tedy anglikánské církve.

Co největší autentičnost
Alison Weirová napsala tento historický román skutečně mistrovsky, přičemž jeho téma není z nejjednodušších. Na druhou stranu ale není až takové překvapení, že se ujala zbeletrizování tak složité látky s takovou noblesou, umem, elegancí a historickou přesností. Nota bene když se zaměřuje ve svém historickém celoživotním bádání právě na anglické dějiny 16. století.
I proto (nebo spíš právě proto) vystupují v jejím románu Kateřina Aragonská: Pravá královna především a hlavně známé či méně známé historické osobnosti, což dodává její knize na autentičnosti. Weirová to dokazuje i svými popisy nejrůznějších oděvů (ať už anglických či španělských), pokrmů, dvorských zábav i chodu královského dvoru. Autorka sama zdůrazňuje, že se přísně držela historických pramenů. V rámci co největší dramatičnosti jen některé nepříliš významné osoby “lehce přibarvila”.
Pokud si Alison Weirová určila za cíl podat tuto část anglické historie poutavým a čtivým - beletrizovaným - stylem a přiblížit ji čtenáři nehistorikovi, pak se to autorce určitě opět povedlo. Weirová dokázala přehršel historických dat, osob a událostí dokonale spojit v jeden velký „příběh s omáčkou“.

Tehdejší svět byl jiný než dnes
Psát příběh z Kateřininy perspektivy mi umožnilo nahlížet její život z jiného, intimnějšího, psychologicky laděného pohledu na tuto nezdolnou, statečnou a zásadovou ženu. Někteří moderní komentátoři soudí, že Kateřina mohla ke svému rozvodu zaujmout pragmatičtější postoj a ušetřit si tak mnoho trápení a smutku. Takový názor ovšem nebere v úvahu priority začátku 16. století - světa, který se od toho našeho hodně lišil.
Tím, že jsem čtenáře do tohoto světa přenesla, pokusila jsem se mu ukázat, že byl opravdu jiný a dnešní zaujetí ženskými právy, feminismem a politickou korektností v něm nemělo místo. Kateřinina situace ženy a královny, její dobrovolné podvolení se Jindřichovi ve všem kromě věcí, jež se dotýkaly jejího svědomí, to vše nám může připadat šokující, ale pro ni to bylo normální, správné a nezpochybnitelné.

(Alison Weirová - Kateřina Aragonská: Pravá královna, Poznámka autorky, str. 538)

Bezesporu se dá tvrdit, že Weirová už svým prvním z plánovaných historických románů o všech šesti manželkách tudorovského panovníka Jindřicha VIII. nasadila sama sobě vysokou laťku. Zároveň je to i jakýsi příslib toho, že se její čtenáři mají opět na co těšit.

Kdo je Alison Weirová
Autorka knihy Kateřina Aragonská: Pravá královna s podtitulem Šest tudorovských královen, Alison Weirová (*8. července 1951), je britská historička a spisovatelka. Ve svých dílech, které spadají nejen do literatury faktu, se zaměřuje především na anglické dějiny 16. století. Mimo své aktivní kariéry historičky/spisovatelky pořádá rovněž zájezdy po místech, kde se psaly anglické dějiny 16. století a o nichž ve svých dílech nejčastěji píše.
Weirová se narodila a vyrůstala v centru Londýna, nyní žije v hrabství Surrey poblíž Londýna. Než se stala historičkou/spisovatelkou, pracovala jako učitelka pro postižené děti. V roce 1972 se vdala, má dvě děti, Johna a Kate. Napsala řadu historických děl z oblasti literatury faktu. Mimo zmiňovanou knihu Kateřina Aragonská: Pravá královna jde například o knihy Děti Anglie; Šest žen Jindřicha VIII.; Pád Anne Boleynové; Princové v Toweru; Marie, královna Skotů či Jindřich VIII. Král a dvůr

Není bez zajímavosti, že jejím prvním dílem, které bylo publikováno (v roce 1989), je dílo s názvem Britain's Royal Families, přičemž jde o genealogii britské královské rodiny. Weirová ale není „jen“ autorkou děl literaturu faktu, napsala také pět historických románů - Nevinná zrádkyně, Princezna Alžběta, Zajatá královna, Nebezpečné dědictví a také Královna Alžběta.

Pár slov na závěr...
Kromě základních informací (kdo, kdy a kde ji vydal atd.) e-kniha obsahuje hned v úvodu rodokmen Kateřiny Aragonské a Jindřicha VIII. Román je rozdělen na tři části (s názvy Princezna ze Španělska, Královna Anglie, Pravá královna), které jsou dále rozvrženy na 34 kapitol. V závěru nechybí ani autorčiny poznámky, přehledně uvedené osoby a obsazení a v neposlední řadě také přehledný časový sled podstatných historických událostí.
Anglický originál nese název Six Tudor Queens: Katherine of Aragon. The True Queen a vydalo jej nakladatelství Headline Review v roce 2016. Do češtiny knihu Kateřina Aragonská: Pravá královna přeložila velmi zdatně Eva Křístková. Knihu vydalo v Praze v roce 2016 nakladatelství BB/art s.r.o.
Na exkurs do dob tudorovské Anglie pozvala autorka čtenáře prostřednictvím 552 stran knihy Kateřina Aragonská: Pravá královna s podtitulem Šest tudorovských královen. Obrázek si ale následně udělejte každý sám. E-knihu mi k recenzi poskytl portál palmknihy.cz, za což děkuji.

Tomáš Králíček

Knihu si můžete zakoupit zde.

čtvrtek 20. dubna 2017

Máte chuť na dojemný milostný příběh? Zkuste tuto knihu..

Jeniffer Robson: Měsíční svit nad Paříží

Tak jako pomalu a klidně teče řeka, tak plyne i vyprávění v této knize. Z každé strany je cítit pohoda a přitom je děj zajímavý a poutavý. Není napínavý jako v knížkách, které zhltnete rychlostí blesku, ale nic ve vás nezanechají. Tuto knihu si vychutnáte, každou stránku si pomalu přečtete, vstřebáte každou větu a popřemýšlíte si o tom. A když se pak na závěr v epilogu dočtete, že jsou v knize popsané skutečné postavy z takzvané „ ztracené generace“, je vám skoro líto, že jste se víc nezaměřili na ně, ale soustředili se nejvíce na hlavní postavy, které jsou smyšlené.

Děj se odehrává v Paříži těsně po 1. světové válce. Mladá aristokratka Helena Montagu-Douglas-Parrová přijíždí do Paříže, aby zde studovala výtvarné umění u profesora Czerneho. Helena je po těžké nemoci a navíc zrušila zasnoubení s mužem, kterého ani pořádně neznala. Ubytuje se u své tety Agnes kněžny Dimitri Pavlovičové, která je moderní a má pokrokové názory.
V Paříži bylo možné žít nejen dobře, ale také v relativním závětří před intolerancí, úzkoprsými názory a staromódními konvencemi a to ve společnosti podobně naladěných lidí. Helena, která přišla z přísného aristokratického prostředí, se ocitá mezi umělci různého vyznání a dokonce homosexuály, což se v té době v jiných zemích považovalo za zločin. Společně navštěvují kavárny, vinárny, večírky, ´jazzové kluby. Potkává spisovatele, malíře, umělce. Dokonce se seznámi i s manželi Hemingwayovými.

Protože se jedná o milostný příběh, je zde popsán vztah Heleny a Sama Howarda z New Yorku, který pracuje jako dopisovatel novin Tribune. Sblíží se a rozhodnou se, že v Paříži zůstanou natrvalo. Helena se bude živit jako ilustrátorka, výtvarnice. Sam získá stálou práci jako novinář. Nic už nestojí v cestě jejich štěstí, jenom majetek, který by měl Sam převzít v Americe po svém otci.

Kniha je krásně napsaná, poutavá, je to milé a pohodové čtení, doporučuji všem ženám, které se chtějí odreagovat od běžných starostí. Příběh je uvěřitelný bez nějakých klišé a přehnaných emocemi vyhrocených stavů.

Hana Raabová

Tuto e-knihu si můžete koupit zde.

středa 12. dubna 2017

Zapomeň na svou čest. Musíš jen přežít!

Veronica Rothová: Čáry života

Je to tu! Co je tu? No přeci ta dlouho očekávaná novinka od autorky divergentní série – Veronicy Roth. Když začaly vycházet knihy z této avizované série, rozpoutalo to davové šílenství, jež by se dalo přirovnat situaci, která nastala po vydání Harryho Pottera od Rowlingové. Dveře knihkupectví se nestihla ani dovírat. Stejná situace nastává i s Čárami života, ty jsou první dílem stejnojmenné série, jež vypráví o sociálních vztazích a okolnostech, které je mohou ovlivnit a případně i zničit. V knize můžete svým způsobem zaznamenat motiv zkázy, války a celkově násilí.

Když jsem si měla vybrat novou e-knihu za účelem sepsání recenze, našla jsem v mobilní aplikaci Palmknihy právě tuto knihu, jež si mě získala hned na první pohled. Musím říci, že mě nadchla jak obálka knihy, tak i jméno autorky, jež se pro mě stalo svým způsobem synonymem kvality. Její divergentní série je všemi vynášena do nebes (já se přiznám, že na mě teprve knihy čekají) a to mě přesvědčilo o tom, že bych se do její tvorby mohla pustit přímo po hlavě. Tato kniha pro mě byla tou správnou volbou. A musím říci, že jsem moc ráda, že jsem se do ní pustila, protože se mi čtenáři avizované autorčiny kvality potvrdily. I já teď mohu hrdě říci, že se ze mě stala autorčina fanynka. V brzké době se pustím i do jejích předchozích knih, protože mi sedl autorčin styl. Na to máme však v recenzi času dost. Vrátím se k obálce knihy. Obálka je laděna do krásně modré barvy, okraje jsou černé a v modré ploše jsou zřejmé zářezy, z nichž vytéká oranžová tekutina. Název knihy je vyveden velkými šedivými písmeny, podobně tomu je i u jména autorky, avšak zde jsou písmena trošku menší. V dolní části najdeme informaci o tom, že se jedná o román, jenž napsala autorka bestsellerové série Divergence. Předem mohu říci, že stejně dobrý osud předpokládám i u této knihy.
Již jsem se zmínila o tom, že se mi hodně zalíbil styl autorky. Působil na mě mladistvým dojmem a musím říci, že kniha skvěle zafunguje jak pro dětského čtenáře, tak i pro toho dospělého. Každý si v něm najde to své. Autorka do děje zakódovala spoustu důležitých poslání, které fungují krásně jak pro fantastický svět, v němž se děj odehrává, tak i pro náš svět reálný. Čtenář si ze čtení odnese nejen nevšední zážitky, ale také spoustu ponaučení a pochopení hrozeb, jež mohou reálně ohrožovat i nás. V knize jsou zachyceny četné boje o území a postavení. Zajímavé je, že vše, ač je to fantaskní, působí velice věrohodně. Děj je působivý a velmi atraktivní. Má velký potenciál oslovit milovníky fantasy a sci-fi literatury. Opět se mi potvrdilo, že i fantasy literatura může mít vysokou hodnotu. Musím říci, že jsem byla během chvilky vtažena do děje a nemohla jsem s četbou skončit do té chvíle, dokud jsem se nedočetla až k samému konci. Moc se těším na další díly.

Celý příběh na mě působil velice milým dojmem. Líbilo se mi, jak byl strukturován a tím pádem krásně přehledný. Ani chvilku jsem netápala i přesto, že má kniha krásných 424 stránek, což je potěšující. Příběh je složen ze 4 částí, v nichž se nachází 42 kapitol a poděkování. U každé kapitoly je vždy jméno postavy, z jejíhož úhlu pohledu budeme děj nahlížet. Hlavními postavami jsou Akos a Cyra. Oba jsou ještě dětmi, ale už se u nich pomalu ale jistě začínají projevovat jejich dary. Obě postavy jsem si zamilovala, autorka jim vdechla osobité charaktery, avšak jejich osud mě trošku zamrzel, ale na druhou stranu, bez jejich předurčení by kniha nebyla taková, jaká je.

Kompozičně není děj nijak náročný. Jak jsem již poznamenala v předchozím odstavci, vždy přesně víme, z jakého úhlu pohledu budeme příběh nahlížet. Ač jsou tato vyprávění často paralelami, skvěle se doplňují a prolínají. Jaký by to byl příběh, kdybychom v něm nesledovali tok času, jelikož autorka příběh odvyprávěla postupně, tak jak šel, můžeme s klidným svědomím konstatovat, že je použito převážně chronologického kompozičního postupu. Najdeme zde však i postup retrospektivní, a to zejména v částech kapitol, kdy hrdinové vzpomínají na své dětství. Bez vzpomínek na události a na své rodiče by příběh prostě neměl takové kouzlo jaké má. V příběhu je použita objektivní er-forma, která je doplněna častými dialogy postav, o kterých můžeme tvrdit, že oživují děj a udávají mu patřičný spád.

Knihu hodnotím velice pozitivně. Ač je primárně určena pro děti a mládež, osloví i dospělého čtenáře. Jelikož jsem zatím do fantasy literatury moc nezabředla, musím říci, že tato kniha změnila můj úhel pohledu o 180° a odteď budu ráda za každé opuštění kolejí, do nichž jsem za svůj čtenářský život zabředla. Jelikož mě autorka oslovila svým stylem psaní, rozhodla jsem se, že se v brzké době pustím i do její divergentní série. Čáry života mě nadchly svou svěžestí, čtivostí, spádem a plynulostí děje. Každé slovo do příběhu krásně zapadalo. Oceňuji, že se ve vyprávění neobjevovalo velké množství fantaskních slov, čehož jsem se zpočátku trošku obávala. Z knihy jsem byla mile překvapena a odnesla jsem si nevšední čtenářský zážitek, jenž si chci v brzké době zopakovat. Líbilo se mi, že je dán velký důraz i na stylistiku a gramatiku. Za celou četbu jsem si nevšimla jediné pravopisné chyby, přepisu, chybějících čárek a dalších podobných chyb. Tomuto titulu dávám s čistým svědomím nádherných 100 %, která si bezpochyby zaslouží.

Za poskytnutí recenzního výtisku patří velké díky portálu Palmknihy.cz Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji zakoupit zde.
Ivana

úterý 4. dubna 2017

Temná hvězda stoupá na obloze, záhuba se blíží..

Kameron Hurley: Zrcadlová říše

Tento článek bude složitý stejně, jako je složitá kniha, o které pojednává. Ale nakonec se – stejně jako u knihy ukáže, že to takové peklo není :). Anotace knihy mě doslova nadchla a v podstatě i samotný příběh, jen nebyl na čtení tak úplně snadný. Knihu jsem četla ve čtečce a bylo pro mě nepohodlné přeskakovat neustále k slovníčku na konci, a že by to bylo hodně potřeba!

Začátek téhle knihy byl tedy křest ohněm. První tři kapitoly jsem se vůbec nechytala. Paní autorka mě zahrnula tak obrovským množstvím cize znějících jmen, titulů, hodností, názvů věcí a zemí, národů a světů, že jsem místy ani nevěděla, o kom vlastně čtu a kde se to odehrává. Předně měl každý národ svůj název, dále se v národu dělili lidé na kasty, potom také podle toho, kterou z hvězd využívali ke kouzlení, od té odvodili svůj název. Dále samozřejmě následovaly rozličné vojenské tituly a pak taky ty šíleně cize znějící jména. Každý národ to měl jinak. Moc bych ocenila nadpisy kapitol dle toho, ve které části země se odehrávaly, protože dost často mi trvalo, než mi došlo, že už jinde jsme, že to je jiná vesnice. Hierarchie a fungování světa byly také poměrně složité na pochopení a orientaci. A k dovršení všeho si jedna z postav v průběhu děje změnila pohlaví :). Všechno se nakonec dá pochopit, ale hrozně dlouho to trvá. Tyhle složité světy miluji, ale člověk si je většinou lépe vychutná až při druhém čtení :). Přes tyto počáteční těžkosti mě příběh zaujal a bavil. Že bych knihu odložila, mě vůbec nenapadlo.

Základem je seznámit se se třemi hlavními hrdiny příběhu. Opuštěnou dívkou Lilií, generálkou Zezili a Ahkiem, který se stal vládcem své země - Kajem, ačkoliv o to nestál ani v nejmenším. Tito tři budou pilíři příběhu a zásadními hráči na mapě válkou zmítaných světů. Postupně se k nim přidá ještě mladý učedník paradžista Rohinmej, který touží stát se sanisim, smrtícím bojovníkem. Jakmile jsem se zorientovala v tom, kdo je kdo, odkud je a jaká je základní situace světa, už jsem si čtení jen užívala.

Říše – ačkoliv je jich více, budou zde zásadní jen dvě - mají každá své slunce a krom toho také hvězdy – satelity, které dávají obloze charakteristickou barvu a ovlivňují vše narozené za jejich vzestupu. Jsou to Oma, Para, Tira a Sina. Nejmocnější jsou vždy ti čarodějové – tady označováni jako obdaření nebo taky džisti, kteří se dokážou napojit na konkrétní hvězdu, která zrovna stoupá a povolat její moc – tak zvaní paradžisti, tiradžisti a sinadžisti. Pak jsou tu také čarodějky krve nebo také omadžistky – ty dokážou otevírat brány mezi říšemi. Dokážou to díky síle jejich hvězdy Omy (a taky díky potokům krve), která už nebyla na vzestupu celých dva tisíce let. Teď ale stoupá a je nositelkou obrovských změn, válek a chaosu…

Co se mi neskutečně líbilo (až jsem si tedy dala informace dohromady) byla pekelně propracovaná komplikovanost světa, do kterého paní autorka příběh zasadila. Síla propůjčená hvězdami, se mi zdála jako skvělý nápad. Rostliny jsou v tomto světě smrtelně nebezpečné, většina je masožravá, jedovatá nebo jinak škodlivá. Toulají a plazí se polovědomé po lesích a koukají, co živého by sežraly. Mým favoritem byl kostěný strom, trochu mi připomínal trifidy. Na druhou stranu je možné rostlinstvo použít i užitečným způsobem. Chrámy hvězd, kde se učí obdaření povolávat moc, jsou postaveny dávnými čaroději – tiradžisty - z rostlin. Zbraně jsou také z rostlin – prostoupené silou hvězdy meče z rostlin se svým bojovníkem „srostou“. Bojovníci tu jezdí na velkých psech nebo medvědech – paráda! A celkově nabízí tenhle svět spoustu originalit a zvláštností. Krom vládnoucích rodů, zdatných politických manipulátorů, obdařených lidí a těch obyčejných, jsou tu také samozřejmě otroci – mezi všechny tyto kasty mě příběh postupně zavedl.

Z hlavních postav jsem si oblíbila všechny až na Lilii. Ta holka mi prostě vadila. Její povaha a chování mi nesedělo. Byla sice napsána stejně dobře jako ostatní a měla v příběhu důležitou úlohu, ale raději bych na jejím místě viděla některou z vedlejších postav. Nejvíce jsem milovala generálku baronetu Zezili. Byla úžasná! Přes to, že měla být poslušnou a tupou zbraní svojí císařovny, dokázala přemýšlet o úkolech, které jí byly dány a zaujmout k nim vlastní postoj. Ačkoliv byla drsňačka a bojovnice, velmi milovala svého manžela. Překvapivě jsem si oblíbila i poměrně velké množství vedlejších postav, protože dokonce i některé z nich měly tak důležitou úlohu v příběhu, že se téměř staly hlavními. Málo kdy vidím v knihách to, že by byl tak maximálně vytěžen potenciál vedlejších postav a byla jim věnována taková pečlivost při jejich životě v příběhu. To na knize musím také ocenit.
Paní autorka v knize také zaujala zajímavý postoj k jednotlivým pohlavím a vůbec k celým těmto záležitostem. Postavy mohly mít několik partnerů – manželů v oficiálním svazku nebo milenců, bez ohledu na pohlaví. Stvořila dokonce něco jako třetí pohlaví a pro něj vlastní způsob oslovení, takže jsem najednou měla jeho (on), ji (ona)a jho (un). Ženy měly v některých zemích nad muži výsadní postavení – byly milicionářky, císařovny, vedoucí džisty. K mužským postavám se ale nezachovala nespravedlivě, také mezi nimi byli důležití hybatelé příběhu – vládcové, sanisi, džisti. Bylo to takové vyvážené. Možná lehce nakloněné ku prospěchu žen :). Ačkoliv mi tyhlety genderové záležitosti a jejich neustálé řešení v reálu vadí, v knize jsem to shledala zajímavým zpestřením a zvláštností světa, ve kterém se vše odehrávalo.

Paní autorka umí psát velice čtivě, o tom nemůže být sporu. Základ příběhu i postavy jsou vážně dobré, ale vše mohlo být klidně o něco jednodušší. Zdálo se mi, jakoby měla při psaní tolik nápadů a všechny je tak moc chtěla do knihy nacpat, že minimálně začátek byl hodně zmatený a jako čtenář jsem celkem trpěla. Oceňuji snahu vymyslet pro vše v knize vlastní název, ale vyznat se v nich bylo opravdu složité – pokud jsem nepoužila slovník na konci a já to vybojovala bez něj :). Když jsem tomu ale šanci dala, ukázalo se, že příběh je zajímavý, napínavý a originální. Další díly už si užiju i při prvním čtení.
Klobouk dolů před překladatelem, že se v tom vyznal a dokázal to přeložit smysluplně! Kdybych tuhle knihu měla číst v originále, zahodím ji po první kapitole :). Pan Kronich si dokázal s různými podivnými slovy poradit na jedničku. Zvládl se v tom propletenci nezamotat a to je na medaili :)

Knížku bych doporučila milovníkům a zkušenějším čtenářům fantasy. Nemyslím si, že pro ty, kteří moc žánru neholdují, bude kniha ideální. Čtenáře musí tohle opravdu bavit, aby vydržel zmatek prvních kapitol, i když kniha umí vzbudit zájem a zvědavost od prvních stran. Stojí za to nenechat se odradit a užít si příběh až do konce.

Za poskytnutí recenzní kopie velice děkuji Palmknihám. E-knihu můžete pořídit zde.
Kateřina

čtvrtek 23. března 2017

Deset malých králíčků a jeden lovec

Lars Kepler: Lovec králíků

Švédsko je bezesporu zajímavá země vyznačující se nádhernou krajinou, vyspělým státním zřízením a hromadou neotřelých osobností. Jedním z takových úkazů je i manželská dvojice Ahndorilových, známějšími spíše pod pseudonymem Lars Kepler. Ti nás protentokrát vezmou na výlet do Švédska, do něhož byste si rozhodně nechtěli vyrazit na dovolenou. Vítejte v noční můře.
Připravte se na to, že Lovec králíků vás ani na okamžik nebude šetřit. Děj má znepokojivě strmý nástup a vezme vás s sebou takovým fofrem, že budete rádi, aby vám ten vichr neserval oblečení z těla. I když sedíte doma na gauči. Nezačneme totiž ničím menším než nemilosrdnou popravou švédského ministra. Zabiják je chladnokrevný, bez slitování, děsivě pečlivý a důsledný. Jediným otazníkem tak zůstává, proč po sobě zanechal očitého svědka, jemuž nezkřivil ani vlásek na hlavě. Tohle interpunkční znaménko velmi rychle nabývá obludných rozměrů. Navíc je poměrně brzy jasné, že tahle severská země se může začít pomalounku třást před dalším zrůdným vystoupením našeho maskovaného vraždícího umělce.

No, a zatímco se dobře promazané soukolí bezpečností služby rozjíždí na nejvyšší obrátky, aby uchovalo v bezpečí další čelní politiky státu, dřepí Joona Lina ve vězení. Dobře, tak nedřepí, spíš pravidelně cvičí a snaží se přežít každý jednotlivý den. Ovšem vzhledem k tomu, že vyšetřovacím složkám poměrně záhy dochází dech, dostává se Joona do popředí dění. A taky ven z vězeňské cely. Pořádné vyšetřování se může konečně rozjet.

Lars Kepler zdrsněl. Zdrsněl dost i na severskou školu. Pokud v sobě ukrýváte takovou tu malinkou brutální dušičku, můžete si začít spokojeně mnout ruce – budete mít žně. Vrah je strojově systematický, chladně surový a zdá se, že nedělá chyby. Nenechává žádné stopy. A očividně má elitní vojenský výcvik. Prostě chlápek, kterého nechcete potkat v noci v osamělé uličce. A třeba se na něj křivě podívat. Na tohohle totiž žádné prosby neplatí.
Lovec králíků má nebezpečný spád a stejně nebezpečně chytlavou zápletku i styl psaní. Tohle je pekelně rychle uhánějící vlak řítící se do pěkně drsného finále. Dvojice strojvedoucích se neštítí zřejmě ničeho, odhazuje veškeré zábrany a během cesty vám pěkně pocuchá účes i nervy značně syrovými a děsivými výhledy. Bohužel se občas sami v tom tempu ztrácí a některé věci nechávají nedořešené. Ty jednoduše mizí mezi řádky jako prach na kolejích za posledním vagónem. Inu, nikdo nejsme dokonalý, i když Lovec králíků k tomu má slušně našlápnuto.

Nutno podotknout, že čtení mě stálo několik popraskaných žilek v oku, ale nešlo to jinak, tu knížku jsem prostě nemohla odložit na příliš dlouhou dobu. Ukousala bych se nervozitou, jak to všechno bude pokračovat. Jak to všechno skončí. A kolik krve stihne ještě náš nemilosrdný vrah prolít.

Nedělám to moc často, ale i přes některé nedostatky sahám protentokrát po hodnocení nejvyšším.

E-knihu si můžete koupit zde.