čtvrtek 16. června 2016

Četli jste již další počin klasika české sci-fi? Zde je recenze..

Josef Pecinovský: Areston

Po předchozí vynikající zkušenosti s českou autorkou jsem se rozhodla pro další českou věc – fantasku Areston. Protože kdo by si nechtěl přečíst příběh, který se odehrává ve vesmírném lochu, ze kterého prostě neutečete. Jakmile jednou nastoupíte trest v tomto vesmírném Alcatrazu, pobudete si tam celých osm let, než se „planeta“ zase přiblíží k Zemi. Zní to dobře a věděla jsem, že zklamaná rozhodně nebudu, protože tentokrát jsem ke knize nepřistupovala s velkým očekáváním, ale pouze se zlehka načechranou zvědavostí.

Jak už jsem psala, děj příběhu se odehrává na palubě vesmírného tělesa Areston a mým průvodcem na něm a vypravěčem příběhu je, do tohoto vězení odsouzený, novinář Terstegen alias Sršeň – tohle jméno si dá sám krátce po příletu na Areston. Pomineme skutečnost, že byl odsouzen, aniž pořádně věděl za co, protože časem se ukáže, že to přece jen svůj důvod mělo, což na nespravedlnosti věci nic nemění. Terstegen má po svém odsouzení rok času, než se Areston přiblíží k zemi natolik, aby na něj mohl odletět transportní lodí, a během tohoto roku se rozhodne na pobyt v kosmu připravit co nejlépe tak, aby měl šanci dva cykly (16 let), ke kterým byl odsouzen, přežít. Jenže informací o Arestonu je až pozoruhodně málo…

Nástup na Areston byl sám o sobě dost ponižující a nepěkný a co teprve pobyt tam. Kulový svět má svoje vlastní pravidla, protože v tomto vězení dozorce nenajdete (na co taky), vězňové si vládnou sami. Vytvořili kompletní společenský systém, včetně náboženství, bankovnictví, policie a soudnictví, pěstírny jídla, výroby oděvů… zmínila jsem se už, že systém je otrokářský? :). Po příletu na planetu (pokud ho přežijete) máte doslova a do písmene holé hýždě a je jen na vás, jak rychle se dokážete na novou situaci adaptovat. Pravděpodobně vás odchytí některý z patronů a stanete se otrokem, což možná není tak špatné – máte jídlo, něco na sebe a kde spát. A navíc otázka „svobody“ je stejně na Arestonu víceméně bezpředmětná. Můžete se ale propracovat hierarchií někam nahoru, pokud na to máte dost ostré lokty a drzé čelo. Jenže je potřeba dávat pozor, abyste při tom stoupání vzhůru náhodou někomu nešlápli na kuří očko, protože i Areston má svoje mocné, kteří se své nadvlády nehodlají jen tak vzdát…

Samotný Areston od počátku čtení měl moji absolutní pozornost a vzbuzoval ještě větší zvědavost než anotace knihy. Svých tajemství se ale nevzdával tak snadno. Každá kapitola byla uvedena krátkým článkem – zprávou Swanssonovy vědecké výpravy, která zkoumala Areston brzy po tom, co se nachomýtl poprvé u Země, a strávila na něm prvních osm let putováním vesmírem a objevováním toho, jak vlastně funguje. Pomocí těchto popisů pan autor jednoduše vysvětlil, jak soběstačný je Areston. Ta jeho samostatnost a fungování mě fascinovala. Kulový svět je jakási umělá planeta, kde se nežilo na povrchu, ale uvnitř a nedalo se jen tak dostat ven. Je rozdělen na patra – čím blíže ke středu planety, tím větší honorace zde bydlí. Mimo to jsou tu také jedny z nejdůležitějších místností – pole. Tady se pěstuje jídlo ze semen, která dovezla na Areston Swanssonova výprava. Nahoře, blíže k povrchu se pak nacházejí dílny. Nebudu prozrazovat více, abyste pak nepřišli o to objevitelské překvapení, které je obrovskou přidanou hodnotou knihy. Něco vás překvapí prakticky na každé straně :)

Po celou dobu čtení jsem měla pocit, že vůbec nečtu vymyšlenou knihu, to co jsem četla, byl prostě fakt! Podle mě to jasně ukazuje mistrovství pana Pecinovského, který není na poli fantastiky žádným nováčkem. Pravda, rozjezd byl trochu pomalejší a prolog jsem pochopila až po nějaké době čtení, ale jakmile se začali objevovat první informace o Arestonu, začetla jsem se okamžitě. Pan autor má talent zakončit každou kapitolu tak, že si prostě musíte přečíst tu další :) pro dobrý spánek tedy nic moc, ale pro knihu skvělé. Ze začátku byl popisován téměř den po dni, ale to se dalo pochopit, protože všechno bylo tak nové a zajímavé – obzvlášť první Terstegenovy dny na Arestonu. Ke konci pan autor trochu zrychlil času běh, takže uplynuly roky, aniž jsem si toho stačila pořádně všimnout. Škoda, že pan autor nevěnoval malinko více času popisu spodních pater a hlavně náboženského hnutí na Arestonu. Protože tuším, že právě zde dopadne kosa na kámen a „kněží“ budou pro další děj důležití. Předpokládám ale, že se toho dočkáme v dalších dílech měrou vrchovatou. Doufám i v zodpovězení toho nekonečného množství otázek, které mě při čtení napadali a že jich je víc, než kolik zatím zodpovězeno bylo :). V knize najdeme i záhadu, takřka detektivní zápletku, která se zdá být vyřešenou, jenže… ne, tomu prostě nevěřím a ani Terstegen ne :).

Postavy v příběhu nejsou zrovna ty, které byste si oblíbili nebo je dokonce chtěli za přátele. Koneckonců, děj se odehrává ve vězení, takže naděje na sympaťáky jsou téměř nulové. Některých postav mi občas bylo líto, a když tak nad tím přemýšlím, z nějakého mně nepochopitelného důvodu jsem, krom Sršně, měla ráda Žvýkavého dědka :). Co se mi líbilo na dědkovi netuším, ale u Terstegena byla sympatická jeho schopnost nekoukat se jinam, postavit se všemu čelem a šťourat do věcí, po kterých mu opravdu nic nebylo, a ve vlastním zájmu se jinam koukat raději měl. Naprosto úžasné bylo také to, co měl ukryté v hlavě – to si ale budete muset zjistit sami :). Ani ostatním postavám nelze upřít různorodost charakterů a způsobů, jakým se vyrovnávali se svým pobytem na Arestonu. Pan autor se svými hrdiny nijak hezky nezachází a ušetří je máločeho – vraždy a nespravedlnosti jsou na Arestonu na denním pořádku. S ženami se tady taky nikdo moc nemaže, je jich málo, nejsou od mužů nijak oddělené, tak je celkem jasné, že to nemají jednoduché – chápete, ne?

Tenhle článek píšu v silné postarestonovské depresi, protože kniha mě nejen že nezklamala ale i velmi příjemně překvapila. Bohužel skončila v tom nejlepším napínavém okamžiku, skoro jsem myslela, že mi kousek chybí :) tak jsem chvíli nespokojeně brblala a nakonec mi nezbylo než se těšit na další pokračování, které by snad mělo být v listopadu. Areston ještě nevydal všechna svoje tajemství.

Knihu vřele doporučuji milovníkům fantasek a amatérským psychologům, kteří rádi sledují, co se stane, když zavřete desetitisíce lidí někam, odkud nemohou odejít a necháte je vytvořit vlastní pravidla. Bavit se ale budou i milovníci napětí, záhad a detektivek, protože od toho všeho si pan autor do svého díla kousek přidal.

Za recenzní výtisk moc děkuji Palmknihám. Pokud se chcete také mrknout na Areston, kupte si knihu zde
Litovat nebudete :)

Kateřina Miklíková

čtvrtek 2. června 2016

Tři příběhy o tom, jak nízké sebevědomí ovlivňuje náš život

Petra Dvořáková: Sítě

Kniha sítě mě lákala už od doby, co vyšla. Z tématu jsem ale měla trochu obavy a tak jsem se věnovala spíše lehčí literatuře. Přece jen kniha o (ne)sebevědomí žen… co kdybych se tam taky někde našla, že :) Ukázalo se ale, že jakékoliv obavy byly zbytečné.
Hned po přečtení první ze tří povídek jsem měla pocit, jakoby se mi vrátila paní Monyová. Díky psaní o ženách – o normálních ženách, vztazích, životních postojích a také díky perfektní psychologii postav a zajímavým slovním obratům a poutavému stylu vyjadřování. Ačkoliv se nejedná o detektivku, ani fantasku, paní autorka si dokázala bez potíží udržet mou plnou pozornost – velmi napjatou pozornost :).

Povídka I. – Tak tohle jsem já

Hrdinkou první povídky je učitelka Kristýna, rozvedená matka malého Tomáška, které zemřela maminka v dětském věku a ona zůstala sama s tátou. Ačkoliv ten dělal, co mohl, přesto ztráta matky zanechala v Kristýně bolavé místo. Rozvod s manželem jí také nepřidal, z knihy jsem pochopila, že byl dost bouřlivý a proto je Kristýna šťastná, že konečně narazila na toho pravého – Jáchyma. Ten ji zahrnuje pozorností, dárky. Miluje ho. Je šťastná a dělá i nemožné proto, aby si vztah udržela. A protože jí Jáchym vyčítá nízké sebevědomí, začne chodit na terapii k psychologovi a tam se její křehký svět roztříští na tisíc kusů…
Ze začátku mi připadalo, že se v příběhu nic moc neděje. Kristýna si našla terapeuta, a absolvovala pravidelná sezení. Do toho jsme spolu objevovali její běžný život, vztah s tatínkem, ale především nám paní autorka rozkrývala příčiny Kristýniných „nespokojeností“ z poslední doby. Po pár kapitolách jsem jí fandila jako žádné hrdince před ní. Díky stylu psaní paní autorky jsem celý příběh prožívala doslova napnutá jako špagát, jakoby Kristýnina síť, která ji dusila, byla moje vlastní. Byla jsem neskutečně zvědavá, jak si hlavní postava poradí s příčinou problémů, kterou přijala, k mému překvapení, docela rychle. Docela mě trápilo pomyšlení na to, jak taky můžou věci dopadnout, protože Kristýna se mi opravdu dostala pod kůži a paní autorka jí opravdu nepřiřkla „lehkou síť“ s velkými oky, kterými by bylo možné snadno uniknout.
První povídku hodnotím kladně, ačkoliv téma bylo nepěkné, moc se mi líbila. Paní autorka si dala určitě práci se studiem psychologických záležitostí a na popisu chování postav to bylo poznat. Líbily se mi také části, které vyprávěl Kristýnin terapeut a kde popisoval svůj pohled na její problém. Zajímavé byly krátké odstavce na konci každé kapitoly, kde paní autorka v podstatě popsala průběh terapie a shrnula stav mysli pacienta, to, jak se pomalu vynořuje přímo v něm příčina jeho problémů a terapeut jen drží nastavené zrcadlo.
Protože první povídka se mi tak moc líbila, byla jsem zvědavá na druhou:

Povídka II. – Ještě jednou letět

Ve druhé povídce se dostáváme k tématu víry. Hlavní hrdinkou je tentokrát Karolína, šest let vdaná paní se třemi dětmi a čtvrtým na cestě, která není v manželství šťastná, co hůř, zdá se jí, že v manželství ztratila samu sebe. Vyrůstala v křesťanské rodině, kde matka byla naprosto poslušná svého manžela, rodila jedno dítě za druhým a nebyla šťastná. Karolína si uvědomovala, jak nešťastné její dětství bylo, a přísahala si, že nikdy nebude jako matka, jenže člověk míní…
Se svým problémem se rozhodne svěřit knězi, otci Ambrožovi. A protože on není knězem z její farnosti, píšou si maily. Příběh nám tedy vyprávějí maily, které si s knězem vyměňuje a také povídání jejího muže Standy – povídání ve společnosti křesťanských rodin.
Standa je z mého úhlu pohledu posedlý svojí vírou v Boha, kterou až přehání – poturčenec bývá horší turka - Standa vyrostl v ateistické rodině. Protože našel víru až později, projevuje se až přehnaně nábožensky a nutí do toho svoji ženu. Popravdě řečeno, Standa mi nebyl sympatický, v průběhu čtení spíš víc a víc odporný, až jsem ten jeho nesmyslný fanatismus nenáviděla a bylo mi neskutečně líto jeho ženy, protože on ji tím svým šťastným prozřením doslova týral. Přesto jsem nedokázala přilnout ke Karolíně tak, jako ke Kristýně, možná kvůli náboženskému pozadí celé věci.
Tato povídka mě, jako člověka, který nesnáší jakoukoliv náboženskou manipulaci a přesvědčování – obzvlášť na dětech, nesmírně vnitřně rozčilovala a udeřila tak přesně na tu správnou strunu, abych ji prostě musela přečíst na jeden zátah. Paní spisovatelka si s postavami Standy a Karolíny opravdu pohrála a dokázala vypíchnout z víry nejen to fanatické, ale i to dobré v postavě otce Ambrože. Otec Ambrož mi byl nesmírně příjemný a ráda jsem četla jeho maily Karolíně, krom víry totiž nepostrádal ani rozum a lidskost.
Jedna věta z Karolíniných mailů mi opravdu utkvěla: „Připadá mi, že je mnohem těžší bránit se takzvanému dobru než zlu.“ A to v podstatě shrnuje podstatu celé této povídky. Ono totiž cesta do pekel je často dlážděná nejlepšími úmysly a nejbližší člověk někdy nejhůře ubližuje, aniž by si to sám uvědomil. Pro Karolínu byla cesta za nalezením sebedůvěry opravdu trnitá. Druhá povídka byla velice silná a pro mě celkem emocionálně vyčerpávající.
Na konci kapitol zařadila paní autorka opět krátká shrnutí, tentokrát o tom, jaké to je, když ateista „najde Boha“ a na rovinu (dle mého názoru) se z něj stane fanatik.

Povídka III. – Kdyby byl jen můj

Po předchozí povídce jsem doufala, že poslední část knihy bude trochu oddechovější. A ono ne! Z hlavní hrdinky, zdravotní sestry Nadi se mi zvedl žaludek už po první kapitole, kdy nás přivítá ve své práci v call centru. Neštítila se manipulovat, citově vydírat a klamat lidi jen proto, aby si vydělala na plastiku prsou – aby si splnila svůj sen o dokonalosti. Byla bezcitná, bezohledná, často krutá k lidem, kteří na ní záviseli, a vychutnávala si tu moc nad nimi. Skoro jsem měla pocit, jakoby paní Dvořáková chtěla vytáhnout Mrs. Hide a postavit ji do protiváhy k předchozím spíš kladným hrdinkám.
Paní autorka zde dovedně použila nespisovný, místy hrubý styl řeči. Sem tam padlo i sprosté slovo a celkově styl, jakým Naďa vyprávěla, napomáhal tomu, abych k ní od počátku zaujala negativní postoj. Nevím, na kolik její životní postoj byl dán nízkým sebevědomím, výchovou nebo povoláním, či prostě povahou, která je každému daná, ale vidět do hlavy této ženské nic příjemného nebylo. Celou dobu jsem nechápala tu bezcitnost, hrubost a cynismus, s jakým se stavěla k práci sestry a musím uznat, že paní Dvořáková to popsala naprosto přesvědčivě. Koneckonců sama Naďa říká: „ Nejsem dokonalá. A já potřebuju bejt dokonalá. Protože jedině ten, kdo je dokonalej, má opravdovou moc“. Občas jsem měla záblesky soucitu, kdy hrdinka udělala něco dobrého nebo soucitného, ale v podstatě tím většinou sledovala jen vlastní prospěch. Chvíli mi jí bylo líto, když nastoupila na praxi na operační sály – nevěřila si, ale snažila se být dokonalou sestrou, nedělat chyby… ale ve skutečnosti jsem ji neměla ráda.
Pro tento typ „hrdinky“ zvolila paní autorka ideální povolání zdravotní sestry, kde se opravdu dalo využít její povahy. Celkově se mi tato povídka zdála nejdrsnější, protože tam kde bych čekala nějaké kladné věci, jsem našla pouze silný negativizmus a pohrdání v hlavě Nadi i přes to, že navenek se stavěla jako milá, hodná, pečující… a kdybych ji znala osobně, nejspíš bych jí to i žrala.
Celá povídka byla o lidském strachu, o moci, který tím nad člověkem lze získat. O kšeftování s důvěrou a o tom, že někteří se neštítí fakt ničeho, aby dosáhli svého. A je mi jedno, jaký měla hrdinka důvod, jestli za tím bylo opravdu nízké sebevědomí, pořád se dá z vlastních mindráků vyškrábat jinak, než přes záda druhých. A přes to, že byla krutá, byla tato povídka zároveň velice dobře napsaná – opět nešlo zůstat lhostejná, musela jsem zaujmout postoj a šlo to samo. Na konci jsem se snažila ze sebe vytáhnout pro Naďu nějaké pochopení a soucit a moc mi to nešlo. Ne, opravdu mi jí líto nebylo, ani na konci.
V závěru každé kapitoly byl opět krátký odstaveček, tentokrát ze zdravotnictví, o práci sester, etice a korupci. Zajímavé je, že sama paní spisovatelka je vystudovaná zdravotní sestra, takže v této povídce věděla velmi dobře, jak popsat prostředí okolo Nadi.
Shrnutí:
Jako největší klad celé knihy vidím to, jak dokázala paní Dvořáková vytvořit svoje postavy tak, že si k nim okamžitě utvoříte vztah, ať už pozitivní nebo ne. Nelze být neutrální nebo lhostejný. Zvolená témata povídek jsou prostě natolik citlivá, že k nim postoj zaujme každý – v tomto mi připomíná paní Monyovou. Článek je tentokrát delší, ale přišlo mi správné vyjádřit svůj názor ke každé povídce zvlášť, protože témata byla natolik závažná a zpracování tak dobré, že mi prosté shrnutí celé knihy jako názor na ni nestačilo.
Paní Dvořákovou obdivuji, že dokázala stvořit takové příběhy a postavy a obzvláště s tou poslední určitě nebylo příjemné trávit čas při jejím tvoření. Ať už vás hlavní hrdinky Kristýna, Karolína a Naďa přimějí k soucitu, vzteku nebo lítosti, emoce rozhodně při čtení přítomny budou :) a budou lítat nahoru a dolu. Paní autorka zde předložila formy nesebevědomí, které možná na první pohled vypadají jako úplně jiný problém, ale v každé z povídek lze toto ústřední téma nalézt. Bylo by určitě zajímavé si s ní o celé knize popovídat.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Palmknihám. Čtení této knihy byl opravdu silný zážitek.
Kateřina Miklíková

Pokud si ji chcete také přečíst, můžete ji zakoupit zde.

čtvrtek 26. května 2016

Brooklyn je naděje na lepší budoucnost

Colm Toibín: Brooklyn

K největším problémům současného světa patří emigrace uprchlíků ze zemí zasažených válečnými konflikty do Evropy. Téma přistěhovalectví je silné v každé době, o čemž svědčí nový román irského autora.

Colm Tóibín je novinář a spisovatel, který se narodil 30. května 1955 v irském Enniscorthy. Na univerzitě v Dublinu vystudoval angličtinu a historii. Působil jako editor v The Sunday Tribune, přispíval do několika magazínů. Jako zpravodaj procestoval Egypt, Súdán, Afriku a další země. Napsal řadu románů, třeba Mariinu závěť, Víkend v Kalkatě nebo Mistr. Získal několik literárních ocenění. V roce 1994 navštívil Pražský festival spisovatelů. Recenzovaná kniha je z roku 2009, u nás byla vydána nakladatelstvím Mladá Fronta v roce 2015 s dotiskem v letošním roce, má 304 stran a přeložila ji Daniela Theinová.

Brooklyn se odehrává v první polovině padesátých let minulého století a vypráví prostý příběh obyčejné mladé ženy z Irska, která odejde za prací do New Yorku. Eilis nastoupí cestu do neznáma, do světa, který s ní nemá nic společného. Dívce se stýská po domově. Brooklyn však není jen naléhavým příběhem jednoho osudu. Tóibínova tichá, vyrovnaná a přesto bezprostřední próza podává detailne prokreslený obraz minulosti, konkrétně irského maloměsta a několika málo ulic ve starém Brooklynu. Samotným kořením tohoto obrazu je nevtíravý humor.

Podle knihy byl natočen film, v režii Johna Crowleyho, který se například podílel na několika epizodách seriálu televize HBO Temný případ. U nás měl premiéru 25. února 2016. Hlavní roli ztvárnila americká herečka irského původu Saoirse Ronan, zajímavostí je, že toto jméno znamená v jejím rodném jazyce "svoboda". Dílo se dostalo do výběru na 88. ročník filmových Oscarů a získalo nominace v kategorii nejlepší film, nejlepší herečka a nejlepší scénář. Dále dostalo cenu Britské filmové akademie, za nejlepší anglický film roku.

Zatímco snímek byl zařazen do kategorie romantický, jeho předloha je prezentována jako sociální román. Škatulce odpovídá spíše ta knižní, láska zde má také svoji úlohu. Přistěhovalectví do Spojených států amerických probíhá nepřetržitě od jejího vzniku. Ať už to byli kolonisté na dobytčích vozech, Italové, Irové, Mexičané a spousta dalších, imigranty z naší země nevyjímaje. Mnoho z nich odchodem z vlasti řešilo svoje, zejména existenční problémy a Amerika pro ně znamenala a stále znamená naději na lepší život. Román se věnuje pohledu jedné nezkušené irské dívky.

Miluji dobré příběhy a lidské osudy, ať už v knihách nebo filmech. V tomto případě mě čekalo zklamání, ale to zdaleka neznamená, že musí potkat každého čtenáře. Kniha je skvěle řemeslně napsána. Musím říci, že vybroušený text a skvěle vyprávěné dialogy mě překvapili a po této stránce se mi snad ještě nepoštěstilo přečíst tak dokonalou knihu. Pokud bych ji měl přirovnat ke stavbě, tak si představte naprosto přesně a pečlivě postavený dům, splňující všechny normy a propracovaný do nejmenších detailů. Přesto se v něm nebudete cítit dobře. Dům totiž bude působit chladně.

Zdá se mi, že to je problém knihy. Chybí v ní dějové zvraty, o něco větší tempo příběhu a hlavně emoce. Při jejím čtení jsem měl pocit, že se neodehrává před šedesáti lety, ale v době, kdy čas plynul daleko pomaleji, třeba ve dvacátých letech minulého století. Myslím si, že příběh obdobně působí na většinu čtenářů a diváků, protože nezdá se mi, že by, s výjimkou odborné kritiky, udělal nějakou díru do světa. Pokud máte rádi lehce plynoucí příjemný děj, který vás ani nerozzlobí, ani neuchvátí a nebude nutit k přemýšlení, tak potom je to kniha pro vás. A takovou knihu lze číst kdykoliv a kdekoliv.

Zdroj:http://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=505580
Jan Šik

Tuto e-knihu můžete zakoupit zde.

středa 18. května 2016

Mrazivý příběh zaznamenaný z pohledu dr. Watsona jako pocta geniálnímu detektivovi S. Holmesovi

Lyndsay Faye: Prach a stín


I když ne každý četl jakýkoli příběh s Sherlockem Holmesem, základní fakta jsou snad jasná každému. Sherlock je detektiv, který vyniká svojí bystrostí a naprosto geniální dedukcí. Díky tomu často asistuje u mnoha policejních vyšetřování. Společnost mu dělá přítel a spolubydlící, doktor John Watson. Oba bydlí v ulici Baker Street 221B a jejich domácí je paní Hudson. Toto jsou věci, které mají všechny příběhy o tomto člověku společné a ani zde tomu není jinak.

A i když Prach a stín už nespadá pod repertoár sira Doyla, autorka jen využívá něčeho, co bylo vytvořeno a vymyšleno dávno před ní, není mu co vytknout. Myslím, že se víc než dokonale drží zajetých kolejí.

Vyprávění je z pohledu Watsona, který sepisuje něco jako paměti svého přítele. Provádí nás jedním konkrétním případem a to vražednou mánií Jacka Rozparovače. Píše se rok 1888 a dochází k několika vraždám. Oba přátelé se postupně vydávají po jeho stopách a snaží se odhalit jeho totožnost. Celou dobovou atmosféru krásně vystihují nejen popisy, ale i samotný text, styl vyprávění a použitá mluva. Chvílemi je vyprávění i docela napínavé a čtenář je nucen číst dál, aby odhalil další malý kousek skládačky. A že tam těch detailů je... Díky tomu jsem do poslední chvíle netušila, kdo za tím vším stojí, odhalení bylo opravdu zajímavé...

Příběhy s Sherlockem mám ráda, i když jsem žádný z původních originálních ještě nečetla. Zatím jsem měla čest pouze s vyprávěním, které si z něj bralo příkladu, nebo z filmových či seriálových zpracování. Ale tento příběh se mi opravdu hodně zamlouval a nemám, co bych mu vytkla. Četlo se to jedna báseň, výborné a poutavé, ale zároveň i odpočinkové a nenáročné čtení. Za mě rozhodně plný počet hvězdiček a momentálně musím uvažovat, zda si knihu nepořídím i papírově.

Lucie Valoušková

E-knihu si můžete zakoupit zde.

čtvrtek 5. května 2016

Čtvrtý díl démonské série hodnotí naše recenzentka

Petr V. Brett: Trůn lebek

Upozornění: Tato recenze je na čtvrtý díl, může tedy obsahovat spoilery :)

Po drásavém cliffhangeru, který si pro nás na konci třetího dílu připravil autor série Démonský cyklus, mnoho čtenářů netrpělivě očekávalo další díl. Po zdánlivě nekonečně dlouhém čekání je čtvrtý díl na světě, v české verzi ho najdeme pod názvem Trůn lebek. Ani tu nešetřil Brett počtem stránek, čtyřka se honosí úctyhodným počtem 640 stránek. Ano, tato série perfektně zapadne na poličku mezi Hry o trůny a Píseň krve :)

Chvíle, kdy Arlen Sedlák světu ukázal, že démoni jsou zranitelní a dá se proti nim bojovat, lidé se přestali třást strachy v chraněných příbytcích, jen co se snesl soumrak. Noc co noc vycházejí do tmy, pobít co nejvíce jadrnců, posíleni nově nabytou odvahou a vůlí. Zdánlivě idylický vývoj války proti jadrncům však narušuje další válka – lidé proti lidem.

,,Když se dva perou, třetí se směje“ - klasické pořekadlo, které zde padá na úrodnou půdu. Nepřekonatelné rozdíly mezi Krasijci a Žírnany eskalují v otevřenou, brutální válku. Krasijci zabírají území, vraždí a plení ve jménu Everama. Zotročení Žírnani jsou převychováváni, nuceni přijmout náboženství, které uznávají Krasijci. Lidé zapomínají, kdo je jejich nepřítel. Jadrnci nerozlišují – Žírnan nebo Krasijec, pro ně je to pouze plémě, které je třeba vyhubit.

Fascinující a zarážející je podobnost fiktivního světa s naším současným. Brett (ať už vědomě, či nevědomě) přenesl do svých knih krize, intriky a nešvary, které se dostávají do popředí dění. Odlišné kultury, dogmata, extremismus a fanatismus, který zabijí. Mír a rovnost je stejná utopie jako ve světě, kde planetu drancují jadrnci, tak v našem světě, který pomalu zabíjíme my – lidé. Trůn lebek šetří jadrnci, více se noří do politických a etických otázek, což by mohl být problém, pokud by se daného úkolu zhostil autor, který by knihu těmito ,,nudnými“ tématy zazdil. Porovnejte pekelné démony s politikou, co zní líp? Brett však ví, co píše a hlavně, jak to píše. Věřte, od Bretta bych si s nadšením přečetla i jeho nákupní seznam. Čtenáři se dočkají nových postav a mají možnost prozkoumat i nová místa. Brett velkoryse odhaluje úžasný svět, který stvořil. Čtenáře, kteří rádi odhalují nedostatky, nepotěším. Brett má vše promyšlené do poslední tečky. Celý svět je neuvěřitelně reálný, postavy jsou natolik živoucí, že stačí málo, aby vystoupily z knihy. 640 stránek uteče jako voda, otáčíte první stránku a najednou jste na konci. A jelikož Brett rád napíná své čtenáře, můžete si být jisti, že konec bude stejně drásavý, jako u Války za bílého dne.

Brett svým prvním dílem pobláznil celý svět. Neobyčejně nadaný vyprávěč, který dokáže svým postavám vdechnout život. S každým dílem se Brettův styl zlepšuje a piluje. Jestliže jednička byla 9/10, další díly překračují možnost hodnocení, které jsou od - do. Troufám si prorokovat, že nebude trvat dlouho a Brett si vybojuje místo vedle nejznámějších a nejlepších autorů na poli fantasy.

Trůn lebek, stejně jako celá série, uhrane nejenom brilantním příběhem, skvěle vykreslenými postavami, ale hlavně čtivostí. Nepamatuji si, kdy naposledy mě takhle uchvátila nějaká knižní série. Démonský cyklus má právem čestné místo v mé knihovně.

Děkuji převelice internetovému knihkupectví Palmknihy.cz za poskytnutí této knihy do mé věčně hladové čtečky :)

Hochmanová

E-knihu si můžete zakoupit zde.

čtvrtek 28. dubna 2016

Neváhejte a vstupte do země divů - Wonderlandu

Jennifer Hillier: Wonderland

Obálka byla první věcí, které jsem si na této knize všimla. Děsivý klaun – a pak už jsem nepotřebovala vědět nic dalšího. Anotaci jsem si samozřejmě přečetla taky a byla skvělá. Napínavá zápletka a prostředí zábavního parku – obojí neodolatelné. Pak se objevila na Palmknihách a já si o ni hned napsala. Na to, až konečně začnu číst, jsem se těšila strašně moc! A doufala jsem, že mě kniha nezklame.

První poznatek – klaun na obálce naštěstí ve čtečkové černobílé verzi nevypadá tak děsivě a navíc se na něj nemusím dívat pokaždé, když knihu zavřu :). A teď už k samotné knize:

Anotace i recenze slibovaly neskutečně napínavý příběh, od kterého se nedá odejít. To u mě úplně neplatilo (dovolenou jsem si nevzala:)), ale kniha mě bavila od samého začátku. Hlavně jsem se nemohla dočkat odpovědi na otázku: Co se skrývá pod Muzeem klaunů?

V příběhu, který se odehrává v Americkém městě Seaside, se všechno točí kolem zábavního parku Země divů. Je hlavním zdrojem příjmů pro většinu obyvatel, táhne turisty – díky parku městečko žije. Všichni, kdo kdy v městě žili, pracovali alespoň nějaký čas brigádně v parku v době studií, někteří zůstali i jako dospěláci. Na začátku knihy se má právě rozběhnout úžasná nová letní sezóna. Tedy rozběhla by se, kdyby pod ruským kolem nenašli jednoho krásného rána mrtvolu muže. Díky moderním technologiím stačí chvilka a fotografie „bezdomovce Harryho“, jak je mrtvola pokřtěna, protože její totožnost není známa kvůli znetvoření, už koluje na Twitteru. Věc se tedy utajit nepodaří a to je to, oč celému městečku jde – Země divů musí zůstat dokonalá a krásná, beze skvrnky na své pověsti. Je to obživa jich všech.

Případ dostane na starosti Vanessa Castrová, zástupkyně velitele policie, která se právě přistěhovala. A protože nemá vůči Zemi divů žádné osobní vztahy a nemá potřebu něco tutlat, pustí se do vyšetřování hezky od podlahy. A jak tak šťourá, odkryje nevědomky něco daleko většího, než zprvu tušila. Krom mrtvého chlapce je tu několik dalších zaměstnanců Země divů, kteří zmizeli – všichni mladí, blonďatí a hezcí kluci. A případ se začíná komplikovat, jak vyplouvají na povrch věci po léta pečlivě tajené…

Zástupkyni Vanessu Castrovou jsem si asi oblíbila ze všech postav nejvíce. Do městečka přijela se svými dvěma dětmi po smrti manžela, protože zde chce začít znova. A daří se jí to skvěle! Líbilo se mi její zaujetí případem a její odhodlání nenechat se ovlivnit a obelhávat „ochránci neposkvrněné pověsti parku“.

Sympatické a dobře napsané byly ale i ostatní postavy. Za všechny uvedu alespoň Vanessinu dceru Avu, která si našla letní brigádu v Zemi divů a Oscara Treja, provozního ředitele parku. A paní ředitelku parku Biancu Bischopovou, řečenou Dračice, která se sice neřadila mezi postavy sympatické, ale rozhodně mezi ty uvěřitelné a dobře napsané. Žádná z postav se nestihne během příběhu jakkoliv výrazně posunout ve vývoji, ale to není to, o co tu běží. To oč tu šlo především, byl případ zmizelých chlapců…

Před čtením patnácté kapitoly jsem už měla vytvořenou teorii, jak by to všechno mohlo být, která se na konci ukázala být naprosto scestná :). Paní autorka má absolutní talent na to rozdat karty a na další straně vám je vyrvat z ruky a zamíchat znovu. O svého favoritního podezřelého jsem přišla poměrně záhy a až do konce knihy jsem si nedokázala vybrat z ostatních, kteří se nabízeli, toho pravého. Konec byl šok! Závěr knihy jsem hltala hluboko do noci na úkor zdravého spánku, protože v poslední třetině ta kniha NEŠLA ODLOŽIT! Celé dílo bylo vystavěno na perfektní zápletce a stálo na mimořádně pevných základech. Až do samého konce se paní autorce podařilo uchránit svého vraha před prozrazením a mě udržovat v napětí. Musela jsem číst dál, protože mě zajímalo, co se, hergot, ještě stane, na co Vanessa přijde, kdo se v tom všechno vymáchá a hlavně – kdo je ten, co to všechno dělá a proč?

Jedinné, co bych knize vytkla bylo, že v kapitole, kde Vanessa vyslýchá ředitelku Země divů Biancu Bishopovou, se malinko vytratilo Biančino jméno a obě dámy se staly Vanessami – tedy ať mluvila kterákoliv z nich, vždy to bylo „řekla Vanessa“ i když mluvila Bianca. Naštěstí to bylo jen v několika odstavcích, ale trochu mě to překvapilo a vytrhlo ze soustředění a musela jsem pátrat, která z dam vlastně co řekla.

Příští knihu od paní Hillier budu číst raději o víkendu, abych si nezpůsobila trauma z odloučení od příběhu :). A nikdy nevkročím do žádného Muzea klaunů :).

Moc děkuji Palmknihám za poskytnutí recenzního výtisku. A protože tuhle knihu prostě musíte mít, můžete si ji koupit tady. Země divů čeká na vaši návštěvu!

Kateřina Miklíková

čtvrtek 21. dubna 2016

Jsou světla, která nevidíme, ale tahle kniha si být vidět rozhodně zaslouží

Anthony Doerr: Jsou světla, která nevidíme

Do téhle knihy jsem šla opět na doporučení svých oblíbených amerických booktuberů, kteří se sice občas netrefí do mého vkusu, ale často se díky nim dostanu ke knihám, na které bych normálně ani nesáhla. A už na začátku recenze vám prozradím, že jsem opět nelitovala... Dobře, a teď odhoďme uhlazenost stranou: takhle kniha byla zkrátka naprosto úžasná, skvělá, vynikající a nádherná. Tak.

Dlouho jsem nečetla tak propracované dílo. Světla (jak budu knihu familiárně nazývat, jinak mi upadnou od ťukání do klávesnice prsty) mají přes pět set stran, ale každá stránka, každá věta a každé písmenkou jsou k něčemu, jsou užitečné a potřebné. Příběh je promyšlený do nejmenších detailů stejně jako postavy a atmosféra doby, v níž se příběh odehrává. Všechno do sebe zapadá a ani svým zkušeným (haha) okem knižního blogera jsem neobjevila ani sebemenší chybičku a ani jeden překlep, což se v dnešních knihách moc často nevidí!

Barva - to je další věc, kterou nečekají. V její představivosti a ve snech mělo všechno nějakou barvu. Budovy muzea byly béžové, oříškové. Vědci lilioví a citrónově žlutí a sépiově hnědí. Z reproduktoru rozhlasového přijímače ve vrátnici se chodbou ke klíčovně linuly sytě černé a komplikovaně modré akordy piana.

Na začátku jsem si myslela, že Světla nebudou patřit mezi knihy, u kterých otáčíte jednu stránku za druhou jako na běžícím pásu. Anthony Doerr totiž sepsal nádherné dílo, které dokonale popisuje dobu a tím, že velká část knihy je psaná z pohledu slepé Marie-Laure, se celá kniha posouvá na úplně novou úroveň. Čtení plné metafor azajímavých popisů jsem si užila - nebylo jich moc ani nebyly příliš složité, ale prostě tam byly a dělaly knihu krásnou. Jenže jak jsem se mýlila - ke konci jsem otáčela stránky nekonečnou rychlostí a toužila se všechno konečně dozvědět... i když krásné to být nepřestávalo.

Ačkoliv se kniha zdá nekonečně dlouhá, je rozdělená na spostu krátkých kapitol, které občas mají třeba jen dvě stránky. Je to součástí atmosféry - té hry, kterou s námi čtenáři Anthony Doerr hrál a my na ni nadšeně přistoupili. Pokud jste ale četli záhlaví recenze (čte to vlastně vůbec někdo?), mohli jste si všimnout, že jsem Světla četla celý měsíc... Zdá se vám to hodně na to, jak knihu vychvaluji až do nebes? Mně vlastně taky, ale vlastně mi to ani nevadilo. Nevadilo mi pomalé tempo příběhu, protože jsem zkrátka netoužila po tom zhltnout tuhle bichli na posezení. Toužila jsem si ji užít a to se mi podařilo.

Vzal ji za ruku a ona se trochu zklidnila. V okapech zurčela dešťová voda. "Co teď děláme, papa?"
"Doufáme, že se dostaneme do vlaku." "A co dělají všichni ostatní?" "Taky doufají."

(~ strana 95)

Marie-Laure mi skutečně přirostla k srdci. Ne proto, že bych ji litovala kvůli její slepotě... Zamilovala jsem si ji pro její nezdolnou schopnost bát se a smát se a snít, a to nejlépe všechno najednou a za takových okolností, že mi zůstává rozum stát. Werner mi sice k srdci tolik nepřirostl, ale přesto jsem si jeho kapitoly oblíbila a z jeho pohedu se mi dobře četlo. V knize se občas objevily kapitoly psané z pohledu jiných postav, které sice nebyly tak výrazné, ale přicházely vždy jako vítaná změna, když mě doba protagonisté již omrzeli a potřebovala jsem si odnich odpočinout.

Ještě než tuhle sáhodlouhou recenzi ukončím, ráda bych se vyjádřila ke konci. Svůj spoilerový názor jsem napsala na Goodreads, ale pokud jste knihu ještě nečetli, pokusím se vám to nějak shrnout i tady: Líbilo se mi, jak se vybarvil vztah mezi dvěmahlavními hrdiny, na který všichni čtenáři s napětím čekali už od začátku, ale který skončil úplně jinak. Anthony Doerr mě mockrát mile překvapil, ale právě vztahovou zápletkou a koncem samotným mi udělal největší radost.

"Ale to není statečnost. Já nemám jinou možnost. Jednoduše se vzbudím a žiju svůj život. Ty to neděláš?"
"Už celé roky ne," odpověděl. "Až dnes. Dnes jsem to možná tak udělal."

(~ strana 513)

Shrnutí

Nejdřív jsem si myslela, že dám knize 4,5 hvězdičky, protože jsem ji četla celý měsíc. Jenže já nemůžu - mě to totiž vůbec nevadilo! Čtení propracovaného příběhu z válečné doby plného krásných popisů a metafor jsem si užila naplno. Autorovi si ještě ke všemu podařilo vytvořit skvělé postavy a úžasný konec a vztahovou zápletku. Ovšem jedním jsem si naprosto jistá: sice Jsou světla, která nevidíme, ale tahle kniha si být vidět rozhodně zaslouží. Nevím, co byste víc chtěli.

Marky

E-knihu si můžete zakoupit zde.