úterý 8. srpna 2017

Vydáte se na Noční lov..?

Robert Bryndza: Noční lov

Po dívce nalezené v ledu přichází opět další případ sériového vraha. Plánované vraždy obvykle probíhají v noci, ale ne se speciálním sebevražedným pytlem na hlavě společně se znásilňovacími sedativy v krevním oběhu oběti. Jde to všechno naplánovat, tak aby si nikdo ničeho nevšimnul, vypadalo to jako sebevražda a zároveň to byla krutá pomsta, za to všechno? Ano, jde a oběť nemá šanci přežít.

Robert Bryndza nám už v prvním díle své detektivní tetralogie předvedl jak je mazaný a chytrý spisovatel s mozkem na správném místě a stejné vlastnosti ukazuje i ve své druhé knize. Podobně jako v Dívce v ledu se s vrahem v podstatě setkáme už na začátku knihy v jeho samostatných kapitolách, což může lehce narušit celou tu napínavost a dějovou linku točící se kolem odhalení pachatele. Ovšem na stejném principu stojí hlavně psychologické thrillery, kde jde hlavně o psychický vývoj postav a odhalení motivu. Což myslím, že je nejlepší zařazení pro Robertovy knihy. Pokud vám to však nedojde samovolně při čtení, autor vám vraha definitivně prozradí v přibližné polovině knihy.

Někdo říká, že je Noční lov lepší než Dívka v ledu, někdo že je o dost horší. Já mám na obě knihy poměrně podobný názor. Baví mě autorův styl, postavy, pokrok i vzácně se vyskytující humor. Robert zkrátka dokázal vytvořit něco, co mě baví. Kromě vyřešení a odhalení aktuálního případu mě zajímá také osobní život vyšetřovatelky Eriky, což skvěle navozuje napětí a těšení se na další díly.

Jak už jsem zmínila výše Bryndzovy thrillery zkrátka nejsou o velkolepém odhalení pachatele, ale o psychologii všech zúčastněných postav. Samozřejmě že každý vrah má motiv ke svým činům a většinou nějakou psychickou poruchu, ale zároveň každý případ nějak působí na povolaného inspektora. A tím se dostáváme k tomu co tyto dva naprosto odlišné případy (i samotné knihy) spojuje - je to nečekaně hlavní vyšetřovatelka Erika Fosterová, která postupně prochází znatelným psychickým vývojem, nejen očistou a odpuštěním. Erika je typ ženy, která nemá ráda změny a těžko se s nimi vyrovnává, a tak se s manželovou smrtí stále ani po letech nemůže plnohodnotně smířit. V Nočním lovu se do detailu dozvídáme, jak smrt jejího manžela probíhala, co se stalo poté a jak moc to pro ni znamená. Podrobněji také zjišťujeme různé maličkosti o životě její sestry na Slovensku. Autor se kromě případu zaměřil také na hlavní hrdinku a její osobní život což se mi moc líbilo a oceňuji to.

Robert Bryndza se ve svých knihách zabývá dvěma stránkami psychologie a to jak profesní psychologií tak patopsychologií. Pro vysvětlení, patopsychologie se zabývá různými druhy psychických poruch, jejich příčin, léčbou apod. což je z hlediska vraha či devianta dost podstatná stránka osobnosti. Zároveň jak sám autor píše v poděkování, na vývoji knihy, prostředí a chování postav se podíleli i čtenáři prvního dílu. Například Erika už nyní používá popelník namísto nevkusného hrnku se zbytkem kafe. Tento fakt na autorovi dost oceňuji, líbí se mi, že spolupracuje se svými čtenáři a nejede si čistě podle své hlavy.

Závěrem doporučuji Noční lov každému, komu se líbila Dívka v ledu nebo ho láká autorův styl. Thriller je čtivý, napínavý, strašidelný místy i mrazivý a nechutný. Kniha se dá číst i samostatně, ovšem vyspoilerovali byste si vedlejší dějové linie předchozího dílu. Pokud vás láká Brit, který nyní žije na Slovensku a napsal dobré knihy o nejen londýnských případech, jděte do toho.

Kamila

E-knihu můžete koupit zde.

úterý 18. července 2017

Touha po pomstě a strach ze smrti — to je druhý díl série Havraní kruhy

Siri Pettersen: Plíseň

Představ si, že jsi lovnou zvěří v neznámém světě. Ve světě lidí, který pomalu umírá. Ve světě, který je místem tvého narození a který se měl konečně stát tvým domovem. Jenže to je zásadní omyl.
Hirka opustila Ymslandu, aby ji zachránila, a vzdala se tak možnosti být nablízku Rimemu, přestože právě po tom touží ze všeho nejvíc. Místo něj ji teď provázejí lovec zapomenutých a slepý. Boj o přežití v lidském světě je ovšem maličkostí ve srovnání s tím, co přijde, když Hirka pochopí, kým ve skutečnosti je a jakým nástrojem v mocenské hře se má stát.

Sto padesát čtyři dnů. Tolik jich uběhlo od té doby, co opustila Ymslandu. Mannfallu. Rimeho.

Oproti prvnímu dílu série Havraní kruhy – Ódinově dítěti – mi začtení se do Plísně trvalo poněkud déle. Po několikaměsíční pauze nebylo lehké se znovu zorientovat. Ale nakonec jsem si knihu zamilovala a příběh zhltla, tedy poté, co se pořádně rozjel.
Už během čtení prvního dílu jsem se rozplývala nad tím, že Havraní kruhy nejsou typickou young adult sérií. A Plíseň mě v mém přesvědčení ještě utvrdila. Hirka se nachází v umírajícím světě prolezlém plísní, kde voda chutná zkaženě a ovoce po plastu a chemii. *Spoiler* Hirka je v našem současném světě. A je zděšena. *Konec spoileru* Já jsem si díky tomu některé věci uvědomila, a nemám z nich radost.
Siri Pettersenová spojila skvělou fantasy a naši současnost. To se jen tak nevidí. Otevřela bolestivé otázky, na které hledá lidstvo již dlouho odpověď. Do knihy přidala rovinu ekologie, medicíny, etiky i morálky. Ukázala nám Evropu očima čisté duše.

Té noci ji políbil. Uprostřed horského svahu, když obloha ronila slzy. Její rty. Jeho prsty, kterými jí pročísl mokré vlasy.
Už v recenzi na první díl jsem psala o tom, že Hirka a Rime se zařadili do mé „Síně slávy dvojic“. A to se maximálně políbili, nešikovně a odmítavě smím-li podotknout, a nyní mezi nimi proběhl minimální kontakt. V Síni slávy se ovšem drží. A přitom se téměř nic nestalo (vždyť stovky stránek koexistovali v různých světech bez možnosti komunikace – tak dobře jsou napsaní!). A to TÉMĚŘ NIC mě dostalo do kolen. Netuším, co budu dělat a jak rozdýchám, až se skutečně něco stane.

Siri Pettersenová má velice dobře promyšlený celkový příběh a příčiny současného stavu věcí a chování postav, a na vrch všeho je vynikající vypravěčka se skvělým stylem. Velice pěkně píše o rozporu moderní medicíny a bylinkářství s léčitelstvím. V poděkování se věnuje lidem, kteří ji pomohli nasměrovat tak, aby smyšlená fakta odpovídala co nejvíce skutečnosti a měla jistou logiku. Zbožňuji, když se spisovatelé snaží, provádí výzkum a nestřílí jen od boku. Jen musím podotknout jednu věc. Nevím, zda se jedná o chybu v překladu či faktickou chybu autorky, ale žena do IVF procesu neposkytuje embryo, ale vajíčko.

Pokud bych měla něco autorce vytknout, byly by to zbytečné postavy a natahování děje. Vím o minimálně jedné, která by v knize nemusela být. Nic nepřinesla, nikam příběh neposunula, ale natáhla děj o dobrých 30-50 stran. Snad nám její existenci a důvod cesty do Benátek osvětlí Siri v příštím díle, na který už se moc těším.

Série Havraní kruhy sbírá jednu nominaci a ocenění za druhým. Oprávněně. Jestli jste ji ještě nečetli, směle do ní. Ale určitě začněte prvním dílem. Vím, že pár lidí knihy odložilo, ale zkuste si na tu severskou jinakost zvyknout a příběh vás po zásluze odmění. Je skvělý.

HODNOCENÍ: 95 %

O autorce:

Siri Pettersenová (nar. 1971) je spisovatelka, autorka komiksu a ilustrátorka pocházející z Trondheimu. Za svou sérii Havraní kruhy získala několik ocenění, mimo jiné také Cenu knižních blogerů. Trilogie Havraní kruhy bude zfilmována.

Hana Láryšová
E-knihu si můžete zakoupit zde.

čtvrtek 29. června 2017

Být hrdinou není ve skutečnosti ani zdaleka takové, jak se o tom píše v komiksech...

Pavel Bareš: Projekt kronos

Píše se rok 2052 a to málo, co po válce ze světa zbylo, halí šero nukleární zimy. Attiona City, jednu z posledních výsep lidské civilizace, zevnitř požírá záhadná epidemie a společenské rozkoly. Zatímco prominentní občané v horní části města se vzpamatovávají z válečných hrůz, méně šťastní obyvatelé spodního Downtownu je stále prožívají. Drogový byznys jen kvete, ulicím vládnou konkurenční gangy a zoufalí Downtowneři se ocitají v čím dál větší izolaci. To vše jsou ale jen první výstřely do tmy předznamenávající občanskou válku.

Mladý Downtowner Jason Blake vždycky toužil být hrdinou. A teď se mu - k jeho smůle - tohle přání beze zbytku vyplní. Naproti tomu Luco Scarpa nikdy nechtěl nic jiného než prožít svůj život v klidu a míru. Přesto má pod taktovkou nejmocnější organizace světa lovit právě takové lidi, jako je Jason. A ačkoli o tom ani jeden z nich nemá nejmenší tušení, brzy se z nich mají stát pouhé figurky šachové partie, ve které se hraje o osud celého města.

„Podívej se, co jsme dneska měli na Vánoce k večeři! Dvanáct zasranejch procent masa! Těma zbylýma osmdesáti osmi by se daly pohánět tankery a my jen sedíme a mlčíme a děláme, že je to v pořádku, že žijeme, ale my nežijeme! Tohle, to, co tu děláme, je… ubohý!“

Netřeba zdůrazňovat, že jsem 568 stránek slupla jako malinu. Během tří dnů, hokej nehokej (já – taková fanynka!). Projekt Kronos mě prostě chytil a už nepustil. Od prvních stránek se mi líbila grafická úprava, sloh i vynikající urban story, kterou dal autor dohromady. Jen pokud bych si mohla vybrat, lobovala bych za tištěnou verzi. Vlastním obyčejnou čtečku a jisté grafické vychytávky se mi špatně četly, stejně tak jsem si nemohla listovat mezi stránkami, když mi něco docvaklo a chtěla jsem se vrátit a vysvětlivky na konci knihy pro mě byly úplně pasé. Na druhou stranu – vlastním čtečku už rok a tohle byl první problém, který jsem s e-knihou měla. A možná je to záležitost čtečky. Pokud bych měla nějakou vymakanější, mohla jsem být vysmátá.

Projekt Kronos je prvotinou Pavla Bareše a musím dodat, že velice zdařilou. Má pěkný a nápaditý styl, moc se mi líbí jeho užití kurzívy a na knize si on i celé nakladatelství dali záležet. Po jistých úděsných překladech a odbytých knihách, na které jsem poslední dobou narážela, byla jeho kniha pastvou pro mé oči.

Jen nerozumím tomu, jak funguje magie v tomto světě. Jaký typ síly sehir vlastně má? Přeměňuje billboardy na transportní portály, přestavuje ulice (tomu rozumím, je spojen s městem) a dokáže změnit vodu v benzín a ten zapálit. Není to trochu široká oblast působení? Na jakém principu tedy jeho moc funguje?

„Zabil jsem celou svoji rodinu, vy parchante… Chápete to vůbec? Sledoval jsem, jak trpí v agonii, jeden po druhým, žena i dvě děti, a neměl jsem tušení, že umírají na nemoc, kterou jsem jim předal já. Já! Víte, jak dlouho mi trvalo, než jsem si to uvědomil? Víte, kolik lidí jsem zavraždil jen tím, že jsem dejchal stejnej vzduch, kolik času uteklo, než mi došlo, že to já jsem ten problém?“

Jedná se o drsný, skvělý příběh, poněkud nešťastně poskládaný dohromady. Pavel Bareš skákal v časové posloupnosti i mezi postavami. V knize se vyskytuje víc úhlů pohledů než by bylo zdrávo. Než se autor vrátil k Jasonovi, málem jsem zapomněla, co se mu dělo před tím a to jsem četla v rozmezí pár dní. Udržet v mysli reálnou časovou osu bylo dost těžké.

Postavy by potřebovaly trochu osekat, popřípadě doplnit informace o nich, protože jinak se stávají zbytečnou vatou a čtenáři uniká jejich význam. Nezbývá než doufat, že jejich existenci si autor zdůvodní v příštím díle a více je rozvede. I po dočtení knihy mám zmatek v některých agentech a vedoucích programu a Institutu…

V podstatě se jedná o výbornou knihu, která by si ovšem zasloužila ještě trochu dopracovat – seškrtat postavy, přehodit pár kapitol, abychom se X krát bez upozornění nevraceli v čase. A hlavně, doplnit ženské postavy. Příběh je tak trochu macho šovinistický. Mužských agentů, bojovníků, hrdinů i záporáků v ní najdete milion a ženská agent je tam pouze Nataly (moje nejoblíbenější) a ta se teprve zaučuje a to ještě ne v poli, ale je vynikající u počítačů (neberte mě špatně, je to super cool, něco jako Felicity Smoak a tu já miluju). Ale pro mě je to trochu málo. Z ženských postav je tam ještě jedna mrtvá učenka agentka, nějaká Lucy, máma, mrtvá máma, vdova, objekt touhy a objekt touhy č. 2, která je tak trochu mrcha, a náhodné oběti či kolemjdoucí. A to je na takovou knihu trochu málo.

Projekt Kronos doporučuji k přečtení. Určitě se u ní nudit nebudete. Jedná se o skvělou prvotinu českého autora, který má opět smůlu, že píše česky, protože by z ní jinak byl bestseller, z filmu kasovní trhák a z autora celebrita. Nedokážu si představit zfilmování českým štábem, herci a efekty…a reklamami… Nezbývá než šupem přeložit do angličtiny a snažit se prodat práva dál za hranicemi. Držím pěsti, protože autor má nezpochybnitelný talent, je jeden ze svěžích vánků současné české literatury a vy si jeho knihu pořiďte a podpořte tak mladého spisovatele, aby udělal díru do světa.

Pavel Bareš (nar. 1994) žije dostatečně blízko Praze, aby se mohl považovat za Pražáka, ale zároveň dostatečně daleko, aby po něm v příměstských autobusech chtěli kupon na první pásmo. Ve dne je studentem FSV UK, v noci frontmanem rockové kapely J!Scream, zapáleným hráčem videoher a čtenářem komiksů, cestovatelem, jachtařem, oddaným hnědokabátníkem a zlomyslným Pánem jeskyní.

Hana Láryšová

E-knihu si můžete koupit zde.

čtvrtek 8. června 2017

Skutečný příběh o "mateřské lásce" určitě stojí za přečtení

Eva Bacigalová: Slzy otců

Chcete si přečíst zajímavou knížku z naprosto běžného života, jež vás však silně zasáhne a donutí vás zamyslet se nad svým chováním vůči svému nejbližšímu okolí? Myslím tím pochopitelně prostředí rodiny. Jistě všichni víme, jak snadno se dá v tomto prostředí prohřešit, ať už z pohledu dospívajícího dítěte vůči rodičům, nebo naopak z pohledu dospělého rodiče vůči svému malému dítku. Hranice je často vrtkavá a lidské jednání ji dokáže velice snadno překročit, a to nejčastěji díky manipulaci z blízkého okolí. Přesně to můžeme očekávat od této knihy.

Kniha Slzy otců, jíž je celá tato recenze věnovaná, vyšla ve slovenském originále Slzy otcov v roce 2012. U nás se dočkáváme překladu tohoto titulu až v roce 2017 a o jeho vydání se postaralo nakladatelství Motto. Román byl právem zařazen do edice Skutečné příběhy.
Když jsem si vybírala knihu, kterou bych si ráda přečetla tentokrát. Padlo mi oko právě na tento titul, zaujala mě barevná obálka, jež hodně odpovídá anotaci a náplni celého vyprávění. Do toho jsem zde zjistila, že patří do edice, o níž jsem zatím neměla ani ponětí. Takže bylo téměř ihned rozhodnuto a kniha objednána. Musím říci, že když jsem se do ní začetla, ihned jsem věděla, že jsem nesáhla vedle. Přesně, jak jsem napsala výše, anotace příběh krásně orámovala, já věděla, co mohu čekat a rozhodně byla moje očekávání do zbytku splněna a nebyla jsem v žádném případě zklamaná.

Ihned po tom, co se mi knížka objevila v mojí knihovničce na stránkách Palmknih, jsem si ji musela stáhnout a začíst se. Jaké bylo moje překvapení, když to všechno šlo jako po másle a titul jsem měla během pár hodin čtení vstřebaný. Chvilkami mi zůstával rozum stát, chvilkami jsem se dokonce rozčilovala a nevěřícně kroutila nad způsobem jednání některých postav hlavou. Takže od titulu můžete očekávat trošku emotivní náročnost. Po přečtení jsem si ale poprvé ve svém čtenářském životě musela dát čas na zpracování myšlenek před tím, než jsem šla psát recenzi. Nerada bych totiž, aby byla nějakým způsobem poznamenána některými mými negativními myšlenkami, jež mě při čtení pronásledovaly, ale netýkaly se knihy jako takové, ale spíše zpracovaného tématu. Byla jsem naštvaná na jednání některých postav apod.
Je pravda, že hned od samého počátku jsem byla hotová z příběhu pana Chalupky, ten bych si troufla tvrdit, že v knize má nejvíce prostoru, protože je nejdojemnější a je na něm nejvíce zřejmý neskutečný tlak jeho ženy na malou dcerku. Vyřešení tohoto příběhu mě dostalo do kolen, však počkejte, až se dočtete do této pasáže a pochopíte. Pak jsou zde řešeny ještě další 3 příběhy, jež jsou popisovány oproti příběhu Chalupkových v krátkosti. A však rozhodně nejsou méně dojemné nebo méně kvalitní. Na pozadí je pak popisován pátý příběh, a to příběh sociální pracovnice Petry, jež vás celým vyprávěním provází. Všechny příběhy jsou silné a je z nich možné vypozorovat psychologické i rozumové pohnutky všech aktérů. Dalo by se říci, že přesně na tom je celý román vystavěn a bez toho by byl chudý a rozhodně by postrádal působivost, kterou se ve finální podobě pyšní.
Celý příběh se odehrává na překvapivých 232 stranách (ve čtečce však pouhých 174 slajdů). Je strukturován do 23. kapitol a zakončen epilogem, v němž může čtenář objevit drobnou informaci o tom, jak 4 příběhy klientů sociální pracovnice Petry a jejích kolegů dopadly ve skutečnosti. Abych pravdu řekla, tak jsem se u několika epilogových řádků o rodině Žigových a Bielikových rozžhavila vzteky do běla. Ptáte se proč? To zjistíte, když si pročtete tuto knihu a dojdete až k samotnému konci.

Román je postaven na chronologickém vyprávění 4 příběhů a 5. retrospektivním, v něm se totiž hlavní postava vrací ve vzpomínkách do období, kdy sama prožívala smutné chvilky po rozvodu rodičů. Občas se objeví nějaká ta paralela, ale moc jich není. Každá kapitola je postavena na svém vlastním kompozičním základu. Je nutné podotknout, že celý román má pevný základ v chronologicky postupném vyprávění událostí. I retrospektivní část příběhu (vyprávění z Petřina dětství a dospívání) je svým způsobem chronologická.
Knihu hodnotím velice pozitivně. Musím říci, že v ní spatřuji kvalitní osvětový materiál. Měl by si jí podle mého přečíst každý a zamyslet se nad sebou. Domnívám se, že i v tomto duchu autorka knihu tvořila. S výstrahou na to, že děti nejsou naší hračkou a nástrojem pro útok, obranu či manipulaci, ale měly by dělat radost oběma rodičům, a to bez rozdílů. Ať už je situace v rodině jakákoliv. Ze čtení jsem si odnesla neuvěřitelně silný zážitek. Je jen málo knih, které na mě takhle zapůsobily. Z každé si něco odnesu, ale toto dílo pro mě mělo přidanou hodnotu. Ukázalo mi cestu, jak nahlédnout do duše rodičů, ale i malých dětí a jak se případně v budoucnu k jejich problému postavit.
I přesto, že se v knize nachází několik drobných nedostatků, na něž si myslím, že stejně běžný čtenář při četbě nepřijde, dávám knize nádherných 100 % a vřelá doporučení k tomu, protože si to zaslouží. Když už jsme u toho doporučení… Titul bych doporučila všem, kteří si rádi přečtou příběhy z běžného života a přemýšlí nad nimi. Dále pak těm, kteří se zabývají tematikou rozvodů a toho, jak tento proces působí na dítě. Kniha má určitě potenciál otevřít čtenáři oči.

Za poskytnutí recenzní e-knihy patří velké díky obchodu s elektronickými knihami Palmknihy.cz. Pokud vás recenze zaujala a rádi byste si dílo přečetli, můžete si ho pořídit zde.

Iwik

úterý 30. května 2017

Další strhující příběh s Harrym v čele

Jo Nesbo: Žízeň

Tak Harry Hole se nám vrátil… Polepšený Harry, který nepije, zažívá štěstí po boku milované Rachel, přestal pracovat na policii a jen přednáší studentům. Jeho nevlastní syn Oleg, který jej velmi obdivuje, začal studovat policejní akademii….

Tak takhle idylicky začíná nový díl série s Harrym. Setkáme se se všemi bývalými kolegy Harryho, s jejich ambicemi, vztahy, nenávistí i žárlivostí – žárlivost – „Othellův syndrom“ je jedním z témat nového románu Jo Nesba, hlavní je ale vampyrismus.

Jo Nesbo je skvělý vypravěč, určitě se budete snažit knihu co nejméně odkládat, čtení moc nepřerušovat asi i proto, že děj je dost složitý a nebylo pro mne snadné se orientovat v myšlenkových pochodech Harryho. Možná se mi to zdálo až trochu překombinované. Harryho myšlenkové pochody, zvraty ve vyšetřování jsou působivé, ale občas se mi to zdá až moc komplikované.

Nemám ráda tolik krve – krev mi obecně nevadí, ale měla jsem někdy pocit, že tady jí bylo zbytečně moc. Já vím, krev k vraždě patří, ale tady je vlastně krev všude i ve vedlejší linii příběhu, možná mi to přišlo zbytečné.

Rozhodně se nabízí i otázka nad názvem díla – nechci moc přemýšlet o žízni vampyristů a tak si raději představuji žízeň Harryho – sice říká, že nepije, ale to neznamená, že úplně ztratil chuť na alkohol.

Na další pokračování čekali všichni – i já – netrpělivě, ale v průběhu čtení mi z toho nadšení moc nezbylo. Osobně se mi líbila víc série „Krev na sněhu“ a ještě šířeji mám radši příběhy Kurta Wallandera. Ale to jistě neznamená, že další díl, pokud vyjde, si nepřečtu.

Valášková

E-knihu si můžete zakoupit zde.

úterý 23. května 2017

Její pootevřené rty jako by se chystaly promluvit. Její mrtvé tělo zamrzlé v ledu..

Robert Bryndza: Dívka v ledu

Když tato kniha vyšla, měla kolem sebe velkou mediální kampaň, takže jsem ji viděla opravdu všude. Spoustu lidí ji fotilo, četlo a hlavně vychvalovalo. Když vyšel Noční lovec (druhý díl), podobná reklama se kolem knihy strhla znovu. A jelikož jsem měla chuť si nějakou detektivku/thriller přečíst, tak jsem si řekla, že to tentokrát bude Dívka v ledu. Je to totiž čtený a vychvalovaný boom, který se zalíbí kdekomu a já už vím proč.
Hlavní postavou nové krimi série dosud neznámého autora Roberta Bryndzy, je ostřílená detektivka Erika Fosterová. Původem je Slovenka, ale nyní žije a pracuje v Anglii. Erika není žádný policejní začátečník, je to zkušená policejní vyšetřovatelka, která podstoupila několik velmi obtížných misí v terénu. Při jednom z útoků jí zemřel manžel, také policista. Erika se s touto událostí velice těžce vyrovnává, a tak je povolána k Londýnské policii.

Erika mi byla jako osoba i vyšetřovatelka velice sympatická. Je to žena, která je opravdu svérázná, umíněná a cílevědomá. V mnoha ohledech si jde za tím, co chce, ačkoliv to je mnohdy v rozporu s rozhodnutím jejího nadřízeného. Svého úsudku se nevzdává a právě touto tvrdohlavostí a naprostou nepodřízeností se mi Erika zalíbila. I když naopak mnoho čtenářům se tyto vlastnosti nelíbily, až protivily. Od začátku do konce jsem Erice fandila, a doufala jsem, že si na svou stranu získá i ostatní vyšetřovatele z Londýnského policejního týmu.

Ostatní postavy policejního týmu jsou poměrně zajímavě sestaveny. Mrzout a záporák detektiv Sparks mi lezl krkem hned na začátku. Byl to neskutečně arogantní a povýšenecký snob. Vedoucí celého týmu Marh byl naopak sympatický člověk, stejně jako jeho žena. Pomocní detektivové Peterson a Mossová byli od začátku na straně Eriky, a také proto jsem je měla ráda.

Nemělo by smysl snažit se popsat vám děj. Vše se to totiž točí kolem policejního týmu, jedné londýnské bohaté rodiny a vraha. Všechny události a postavy jsou různými možnostmi propojené, až by to čtenář občas nečekal. Často mě napadaly myšlenky, kdo by mohl být onen vrah. Koho jsem tipovala, vám neprozradím, řeknu pouze to, že jsem na to opět přišla. Píšu opět, protože vždy když čtu nějakou detektivku nebo thriller, zkrátka knihu, kde se hledá nějaký vrah, tak já na to vždy přijdu ještě před samotným odhalením. A vlastně mě to docela štve, protože moment překvapení s touto skutečností jaksi zaniká. Nevím, zda je chyba ve mně nebo autoři píšou tak předvídatelně.

Autorova schopnost vtáhnout čtenáře do napínavého děje se projevuje hned po několika málo stranách. Přestože je kniha poměrně dlouhá, tak vše má nějaký svůj smysl, řád a náležité propojení. Což velmi oceňuji, protože autoři jsou často velmi zbrklí a nedávají si pozor na takovéto věci.

Robert Bryndza píše na neznámého autora opravdu velmi dobře. Nepopisuje zbytečnosti, ale zároveň máte dostatek informací, příběh uměle nenatahuje a vše plyne tak jak má. Kniha je napínavá, v ohledech smrti realistická a místy i maličko nechutná (popisy zavražděných obětí). Zkrátka a dobře Robert byl stvořen k tomu, aby psal thrillery. Dívka v ledu je typická detektivka dle mého gusta. I přes některé maličkosti, jako třeba, že jsem byla schopna odhalit vraha již v polovině, ji mohu za sebe jedině doporučit! Pokud vás tedy zaujala anotace, nebo jste zkrátka ovlivněni mediální reklamou tak jako já, tak hurá do čtení této knihy!

Kamila Margietová

Tuto e-knihu si můžete zakoupit zde.

středa 10. května 2017

Pojďte zkusit slečnu Marplovou po česku..

Marie Rejfová – Kdo má pod čepicí

Tak jsem zase jednou zabrousila do českých vod a vůbec jsem nebyla zklamaná a to rozhodně neznamená, že českou literaturu neuznávám, naopak od mládí je mým oblíbeným autorem třeba Vladislav Vančura, přečetla jsem i Jiráska a rozhodně nemohu zapomenout na Čapka.

Tahle novelka, se ale rozhodně netváří jako „veliká“ literatura, ale je to velmi příjemné, oddechové čtení – asi se nám tady pomalu rodí nová česká slečna Marplová, pokud tedy autorka bude v psaní osudů Josefíny pokračovat.

Jen mi stále vrtá hlavou jestli čepice z názvu dílka je ta lyžařská čepice pohledného komisaře Tvrdíka nebo jiná pokrývka hlavy někoho jiného.

Rozhodně se dobře pobavíte při vtipné analýze každodenního života obyvatel Brodu, kam se musela Josefína, zvaná Pepík, odstěhovat po rozvodu.


Marie Rejfová – Kdo jinému jámu kopá

Jakési volné pokračování ze života malého městečka Brodu. Úměrně délce díla narůstá i počet mrtvol, ale zvědavost malířky Josefíny je stále stejná. A tak protože je nejen zvědavá, ale i chytrá zase má veliký podíl na dopadení vraha i odhalení „šmeliny“ v místním autoservise.

Mně se líbil i místní brodský kolorit – lidičky, které žijí v okolí Josefíny, na prvním místě rozhodně její neodolatelná sestra Miroslava, parta místních puberťáků, místní zbohatlíci a další.

Za pozornost určitě stojí i místní zájmový spolek „Kopáč“ , parta lidí, kteří se ve volném čase hrabou ve starém dole a snaží se přeměnit důl v muzeum.

Vztah komisaře Tvrdíka a Josefíny pokračuje i tady – komisař stále ženatý, ale přitom si na Josefínku dělá „nároky“ a žárlí, všichni to vidí, jen krásná učitelka ne.

V obtížných situacích si hlavní hrdinka ráda dodává odvahu a nadhled pomocí průpovídek své mrtvé babičky – ty se mi líbily moc a některé si musím zapamatovat, protože jistě mají nadčasovou platnost: „ Když už musíš cestovat vlakem, nikdy si nesedej do prázdného kupé. Přistoupí rodinka na výletě a ty budeš smrdět po řízcích a uheráku.“ nebo : „Každá žena by měla mít v rukávu trik, jak si muže udržet. Když to nejde přes knedlíky nebo přes postel, musí najít něco jiného.“

Babička byla moudrá žena, ale vnučky se jejími radami moc neřídily: Miroslava byla šťastně vdaná a moc vařit neuměla – no, na postel to nevypadalo, Josefína, taky moc nevařila, nějaké sexuální hrátky asi ano, ale byla rozvedená a vztah momentálně není…… Uvidíme v dalším pokračování?

Marie Valášková

E-knihu Kdo má pod čepicí můžete koupit tady a e-knihu Kdo jinému jámu kopá zde.