úterý 9. srpna 2016

První díl další slibné severeské krimi série, to je Lotosové blues

Kristina Ohlssonová: Lotosové blues

Velmi čtivá, napínavá kniha – super čtení na dovolenou. Velmi úspěšný advokát dostane zajímavý úkol. Má očistit ženu, která se přiznala k několika vraždám, že je nevinná….možná, že by také mohl najít jejího ztraceného synka.

Kdybych já nebo někdo z mých blízkých měl veliký problém, moc bych si přála najít někoho takového jako je Martin Benner – mladý, úspěšný advokát, který má krásný život a všechno co k tomu patří – dítě, milovanou ženu, obdiv dalších žen, není chudý……A má také jednu skvělou vlastnost, dovede se nadchnout, chce dokončit zadaný úkol i kdyby měl zemřít, kdyby měl přijít o všechno. Martin Benner je advokát, ale osudem je donucen zahrát si na „soukromé očko“, na detektiva na volné noze. Varování, aby to nedělal dostává od svého okolí – přítelkyně i kamaráda od policie, ale Martin chce vyřešit záhadu, chce mrtvou ženu očistit. Vyšetřování začíná ve Švédsku, ale pomalu je jasné, že se musí vydat i do Ameriky. Nechce tam letět, sám sobě slíbil, že tam už nikdy nepoletí, nechce se vracet do svého starého života, kde ho zklamal jeho otec. Při vyšetřování se dostane do konfliktu s policií ve Švédsku a pak i v Americe. Stále víc pochybuje o nestrannosti policie. Drogy, prostituce, veliké peníze to jsou položky, kterými lze snadno ovlivnit svědomí kohokoliv kdekoliv na světě.

Konec tohoto napínavého čtení je trochu otevřený a já se pořád nemohu rozhodnout, jestli se mi to líbilo nebo ne – a tak budu doufat, že to není konec…..

Knihu si můžete koupit zde.

čtvrtek 28. července 2016

Co by bylo léto bez Mayovky.. :-)

Karel May: Vinnetou

Kdo by nechtěl vědět, jak přišel věhlasný Old Shatterhand ke svému jménu, jak získal svého nezkrotného koně a jak přišel ke své jedinečné medvědobijce, kterou nikdo jiný na světě nemá?
Old Shatterhand, muž jež přešel velikou louži, aby na Divokém Západě našel svůj nový domov, svého pokrevního bratra a vydobyl si slavné jméno díky svým hrdinským činům.
A Vinnetou, náčelník Apačů žijících na území mezi Texasem a Novým Mexikem, který bez váhání nasazuje život za dosažení spravedlnosti a boje proti bezpráví.
Touto knihou nás doprovází sám legendární lovec Old Shatterhand, který nám na začátku vysvětluje, jak přišel do nové rodiny v Saint Louis jako učitel. Zde si jeho mimořádného nadání ve střílení a krocení koní všiml zdejší puškař Henry. Pomohl mu tedy získat místo v zeměměřičství, kde se setkává s jeho budoucím nejlepším přítelem Samem Hawkinsem, Dickem Stonem a Willem Parkerem.
S ostatními pomocníky zde staví novou dráhu pro “ohnivého oře“, když tu k nim nečekaně přijedou indiáni, v čele s náčelníkem Apačů Inču-čunou a jeho synem Vinnetouem.
Old Shatterhand zjišťuje, že tato dráha se staví na území patřící Apačům, kteří samozřejmě se stavěním dráhy nesouhlasí. Při této rozepři se stane neštěstí, kdy je jeden z apačského doprovodu zastřelen a umírá. Apačové slíbili pomstu a odjíždějí pro posily.
Protože pracovníci na dráze mají o své životy strach, přijímají pomoc od indiánského kmene Kajovů, které potkali cestou do bezpečí.
Situace se vyostřuje, když dojde ke slíbenému boji. Old Shatterhand je těžce raněný a stává se zajatcem Apačů, v čele s Vinnetouem. Marně se snaží získat si jejich důvěru. Říct Vinnetouovi, že když ho poprvé spatřil, věděl, že jsou si souzeni být bratry. Že po celou dobu dělal vše proto, aby Inču-čunu a jeho dostal do bezpečí. Nikdo mu však nevěří a tak musí podstoupit tvrdou zkoušku. Zkoušku na život a na smrt.
Po určité době je všechny zastihne další drtivá a krutá rána osudu a všichni se snaží smířit se s touto novou situací podle svého uvážení. Jak ale můžou pronásledovat vrahy, po kterých není ani památky? Proč všechny bledé tváře touží pouze po zlatu, které mají indiáni ve své moci? Proč nemůžou žít bledé a rudé tváře v souladu? Bez bojů, urážek, vražd a násilí? Jak dopadne toto dobrodružství pro nově nalezené pokrevní bratry?

„Vidíte někoho?“ zeptal jsem se po chvíli potichu Sama.
„Zatím ne,“ špitl koutkem úst.
„Já také ne.“
Napínali jsme oči, jak jen jsme mohli, ale nic jsme nevykoukali. A přesto jsem se později dozvěděl od Vinnetoua, že v té chvíli ležel ani ne padesát kroků od nás a pozoroval nás.

Když jsem začala tuto knihu číst, opravdu mě nenapadlo, že mě to bude tak moc bavit! Ale styl, kterým Karl May píše, je jedinečný, osobitý! Už od první věty jsem se nemohla od knihy odtrhnout. Bavilo mě autorovo popisování krajiny a příběhů, které se zde udály.
První kapitola se jmenuje Puškař Henry. Příběh začíná vypravovat jakýsi neznámý muž, který sám sebe považuje ze začátku zagreenhorna. Když jsem četla jeho vypravování, nejdříve mě vůbec nenapadlo, že by mohlo jít o jednu z hlavních postav. Až po přečtení první kapitoly a následném převratu v ději mi došlo, kdo je tímto záhadným vypravěčem a už jsem se od knihy nemohla odtrhnout.
„Žije, ale probere se asi až za delší čas a pak ho bude ještě dlouho bolet hlava. Nemohu tady zůstat, avšak pošlu pro něj několik mužů. Můj bratr Old Shatterhand nechť jde se mnou!“ To bylo poprvé, co mě nazval „svým bratrem“! „Můj bratr“, jak často jsem ta slova později slyšel z jeho úst! A jak vážně, upřímně a opravdově je vždycky vyslovoval!
Styl autorova psaní je nepopsatelný! Dokáže velmi barvitě a zaujatě popisovat prostředí, ve kterém se naši hrdinové nacházejí, že ani nemám chuť tyto pasáže přeskakovat (což je občas mým zvykem, když nechci číst zdlouhavé popisy jedné krajiny).
Ještě u žádného autora se mi nestalo, že bych během čtení příběhu nepřeskočila ani jednu větu! A najednou narazím na sérii Vinnetoua a hleďme, takový autor se opravdu našel!
Mé nejoblíbenější části knihy byly rozhovory mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem (hlavně proto, že si jejich rozhovorů moc neužijete v jiných knihách, protože v nich už spolu mluví jen okrajově. Například v knize Duch Llana Estacada). Mezi mé další oblíbené pasáže patřilo Old Shatterhandovo popisování hned na začátku knihy, kdy se nám svěřuje s příběhem, jak se vlastně dostal k zeměměřičství, ke svému legendárnímu koni a pušce medvědobijce a především ke svému novému jménu!
Zaujaly mě také situace, kdy Vinnetou učil Old Shatterhanda, jak číst podle stop, jak se nepozorovaně plížit a jak střílet tzv. “kolenní střelbou.“
Když zrovna mluvil Old Shatterhand a Vinnetou, přikládala jsem jejich slovům hlasy herců, kteří tyto dva hrdiny hráli ve filmu. To jsem dělala po celou dobu knihy a díky tomu mi příběh a její postavy přišli mnohem více reálné. Vždy jsem se během čtení těšila, až opět promluví tyto dvě mé nejoblíbenější postavy.
Příběh byl napínavý od začátku do konce! Nebyla kapitola, která by mě nebavila! Neustále se něco dělo, ostatně jak je tomu na Divokém Západě v mayových příbězích pořád. Také mě bavili jejich rozhovory nad stopami koní, byly velmi poučné a autor dokázal krásně popsat myšlenkové pochody dvou lovců – Vinnetoua a Old Shatterhanda.
Neprozradil jsem nic – nikomu, ani svým třem přátelům ne. A ten pramínek Vinnetouových vlasů zůstal pak už navždycky mou nejvzácnější památkou na moje putování po Západě. Mám ho dodnes.
Líbilo se mi, že v každé nebezpečné situaci si naši dva lovci poradili s chladnou hlavou a ze svých původních nepřátel dokázali udělat přátele a spojence. Také zde musím dodat, že autor skvěle popisoval vztah mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem. Rozuměli si, aniž by si řekli jediné slovo, stačilo jim pouze pohlédnout do očí svého druha a hned měli jasno, co jeho bratr zamýšlí.

A moje nejoblíbenější věty? Nemohla jsem se nabažit jejich oslovení, jako například: “Můj bílý bratr má pravdu.“ Nebo “Co zamýšlí můj rudý bratr teď?“ A také to, jak o sobě Vinnetou mluvil pouze ve třetí osobě.
Co na závěr dodat? Asi jen to, že tuto knihu bych rozhodně doporučila všem, protože myslím, že každý by si měl přečíst tuto či jakoukoliv jinou májovku s našimi oblíbenými a legendárními hrdiny! Už se nemůžu dočkat, až si přečtu další díly!!!

HOWGH!“ Domluvil jsem!
„Dal jsi mu slovo, že mi zůstaneš věrný a opravdu jsi mě pak chránil a šetřil, zatímco já jsem tě pak pronásledoval a věznil jako nepřítele! Můj nůž by tě byl málem usmrtil; ještěže tvoje silné tělo nad ním zvítězilo! Těžce jsem se proti tobě provinil. Buď mým přítelem!“
„Tím jsem už dávno!“
„Buď mým bratrem!“
„Od prvního setkání si nic jiného nepřeju.“
„Uzavřeme tedy bratrský svazek na hrobě toho, kdo si přál, abychom pokračovali v jeho mírumilovném díle a usilovali o sbratřování a přátelství lidí s různou barvou kůže.“
Péťa

E-knihu si můžete zakoupit zde.

čtvrtek 21. července 2016

První díl fantasy trilogie Havraní kruhy hodnotí naše recenzentka

Siri Pettersenová: Ódinovo dítě

Mám ráda knihy, kde je hlavní hrdinkou dívka, potažmo žena. Líbí se mi představa, že dívka může zachránit svět, nejsou k tomu vždy potřeba jen svaly a síla. Proto jsem tak ráda sáhla po knize Ódinovo dítě, kde nám Hirka zobrazuje tu správnou hrdinku, která spoléhá hlavně na svou hlavu. 

Naše hrdinka se dozvídá, že muž, kterého celý život pokládala za svého otce, je jen její zachránce. Našel ji uprostřed noci, vzal ji k sobě a ochraňoval před celým světem. Hirka totiž přišla z jiné říše, říše, kterou lidé znají jen z pověstí a legend a spolu s ní mohlo přes otevřenou bránu vstoupit cokoli. Hirka sama cítila, že je jiná a nebylo to jen díky chybějícimu ocasu. Nedokáže přimknout, nemá schopnosti, které všichni ostatní považují za samozřejmé a hlavně díky tomu, ji mohou odhalit. Co se stane, až ostatní poznají co je zač, až zjistí že Hirka je Ódinovo dítě. 

Kniha je od začátku do konce plná akce. Rozhodně se s ní nebudete nudit. Hirka se nejprve rozhodne zachránit jen sama sebe, ale nedá ji to a jako klasická hrdinka se pustí do zachraňování světa. Ano má své pomocníky, kteří ji pomohou přes ty největší problémy, ale většinu práce musí odvést ona sama. Ne vždy je úspěšná a ne vše jde hladce, ale to je právě na knize to krásné, že trnete jak to s váší hrdinkou dopadne a jestli se jí povede se z problému dostat. 

"Můžu tě zabít. Tobych měl udělat. Zachránit si vlastní kůži." Sám však věděl, že nemůže. Věděl to už vechvíli, kdy dítě poblíž kamenného kruhu vyhrabal ze sněhu. "Nikdy mi za to nepoděkuješ, holčičko. Povedeš osamělý život, Plný trmácení se z místa na místo. A i pod hospodskými stoly najdeš lepší společnost, než jsem já."

Svět, ve kterém se díky knize ocitnete, je dobře propracovaný. Má své legendy, své vládce a svá pravidla, které musí obyvatele dodržovat. Pod povrchem je plno intrik, které se snaží udržet moc v rukou vyvolených. Tento svět má i své rebely, kteří proti mocným bojují. Má i své kouzla, i když trochu připomínající přírodní síly, kterým vládnou lidé. Jako kouzelní tvorové jsou tu uctíváni Havrani, kteří dokáží nosit zprávy, ale je v nich i něco víc, co musí Hirka objevit. 

Hirka je tvrdohlavá, chytrá a odvážná dívka, která se nebojí vybočovat z davu. Ne vždy má důvěru sama v sebe, ale i to je na ni sympatické. Dokáže se dostat z každého nebezpečí, buď díky své chytrosti, nebo díky svému příteli. Postavy v knize jsou dobře rozpracované. Díky vnitřním dialogům máme možnost je dobře poznat, zjistíme jejich pocity a motivace. 

Na příběhu je poznat, že se autorka insirovala severskou mytologií, přímo cítíme tu atmosféru. Cestování mezi světy pomocí brán, tu sice už bylo, ale tady je to zapracováno moc dobře a do knihy to rozhodně patří. Možná by chtělo v dalších dílech více popsat tu tajemnou sílu přimknutí, kterou ovládá Rime a taky tajemné bytosti, které přicházejí přes bránu. Jsou zlí, nebo jen nepochopení?

Rozhodně se těším na další díl, abych zjistila co Hirku a její přátelé čeká a jak to s nimi dopadne.

Slávka

Tuto e-knihu si můžete zakoupit zde.

úterý 19. července 2016

Nelson, Mari, Kristina. Kdo umí, umí

Tipy do „letní čtečky“? Máme, známe, doporučíme.

Nelson DeMille. Knížky, na kterých vzniká závislost

Nelson DeMille? Sarkasmus, suchý humor a v knížkách, které máme na Palmknihách k dostání, John Corey jako macho hrdina, který si v ničem nezadá se soukromými očky z románů americké drsné školy. Ne, netvrdím, že DeMille píše podobným stylem jako Chandler, Hammett nebo Spillane. Jen mě právě tahle jména napadají, když vidím, jak John Corey jedná, mluví a žije.

První setkání s DeMillem v Ostrovu Antrax pro mě bylo jako zjevení – nevěděl jsem, jestli autor píše vážně nebo jestli si dělá legraci. John Corey byl na můj vkus až moc jiný. Postupně jsem ale jeho bonmotům, které má mnohem záživnější než třeba Miloš Zeman, přivykl. A na každou novou knížku série se těším jako malý kluk.

Mari Jungstedtová. Na Gotlandu se vraždí fakt nápaditě

Mari je výborná. Když vyšla v roce 2012 česky její prvotina Neviditelný, byla představována jako královna severské detektivky. Jestli je na trůnu dnes, těžko říct, v žánru toho vychází každý rok hodně a hodně. Její romány jsou ale skvělé pořád – mají nápaditou zápletku, nejsou to několikasetstránkové eposy (jako třeba knížky Larse Keplera nebo Henninga Mankella) a přečtete je tak za odpoledne, příběhy jsou prosty nelogičností.

Detektivky Mari Jungstedtové jde číst jako samostatné romány, i když vycházejí jako série v hlavní roli s komisařem Andersem Knutasem. Ať vyberete jakýkoli, vedle nesáhnete.


Kristina Ohlssonová. Čtení na jeden zátah

Kristina je stejně výborná jako Mari. A jestli se o Mari říká, že je královnou severské detektivky, Kristina je přezdívána „Stieg Larsson v sukních“. Podle mě přirovnání vůbec nelže, Ohlssonová má totiž stejné kouzlo jako autor Milénia – člověk se jen na chvilku začte… a vystoupí z metra nebo tramvaje o několik stanic dál.

K vodě, na chalupu, do letadla… na dovolenou jsou e-knížky Kristiny Ohlssonové jako dělané. Já je beru na cesty vždycky. Ve čtečce, samozřejmě.



Užívejte léto!
Marcel Kupka, Váš (Palm)kniholog ;)


čtvrtek 7. července 2016

Co takhle dát odpočinout očím a knihu si pro změnu poslechnout? Audiokniha Marťan vás nezklame.

Andy Weir: Marťan (čtou Jan Zdražil a Jan Vondráček)

Botanik Mark Watney spolu se zbytkem posádky Aresu 3 přistál na Marsu. Měla to být obyčejná mise, jenže pak přišla bouře, která ji nemilosrdně ukončila. A zpečetila také Markův život. Tedy alespoň z pohledu členů posádky, kteří byli nuceni zanechat jeho bezvládné tělo na Rudé planetě a vydat se na cestu domů bez něj. Jenže Mark přežil. Tedy alespoň prozatím. Najednou se z předpokládaných nejdobrodružnějších dvou měsíců jeho života stal boj o přežití na planetě, která pro člověka není právě nejhostinnějším místem ve sluneční soustavě. 

Marťan krátce po svém vydání způsobil úplnou lavinu nadšení a téměř každý, kdo si ho přečetl si ho navždy zařadil na pomyslný žebříček nejoblíbenějších knih. Mark je jednoznačně jedním z největších knižních sympaťáků, kteří kdy byli napsáni. Se svým nezdolným optimismem, přirozenou inteligencí, obrovskými a rozsáhlými znalostmi, sklonem riskovat, bohorovným klidem i v těch nejnemožnějších situacích, dokonalým smyslem pro humor a nekonečnou zásobou hlášek je zkrátka chlápkem se kterým byste s chutí uvízli na opuštěném ostrově nebo rovnou neobydlené planetě. Marťan se může pyšnit filmovým zpracováním a nyní i audioknihou v češtině, jejíž produkce se zhostilo nakladatelství One Hot Book. Marka samotného ztvárnil divadelní, filmový a seriálový herec a muzikant Jan Zadražil a namluvení veškerého dění v NASA se ujal herec, dabér a sborový zpěvák Jan Vondráček. Střídání jejich hlasů je příjemné, přehledně odlišuje Mars od Země, ale přitom nejde o rušivé předěly. Oba muži mají příjemný hlas a po chvíli poslechu si Jana Zadražila bez potíží ztotožníte se sarkastickým, ale vždy dobře naloženým Markem. 

Ani jeden z vypravěčů to nepřehání s nějakou velkou dramatizací, to však neznamená, že by neuměli pracovat s hlasem. Čtení působí přirozeně a přitom můžeme cítit i nepatrné změny emocí, zvláště ve vypjatých situacích, kdy Markovi i ostatním ujede nějaké to zaklení. Mezery mezi kapitolami jsou vyplněny nejrůznějším pípáním, pískáním a cvrlikáním, které si v duchu spojuji spíš se starými arkádovými hrami a hracími automaty, než se supermoderním vybavením multimilionové organizace jako je NASA. Setkala jsem se ale i s názorem, že jsou zvuky poměrně autentické, tak se možná mýlím. Mě však často poměrně vyděsily, zejména, když jsem si Marťana pouštěla jako kulisu k usínání. Zvuky se mi totiž zdály hlasitější a pronikavější, než mluvené slovo.

Ne právě příjemné rozdělovníky mezi kapitolami jsou však jediným negativem, které jsem na nahrávce dokázala najít. I já jsem si Marťana zamilovala jak v psané, tak filmové podobě a audiokniha mi jen připomněla všechny ty pocity, které jsem při prvním setkání s Markem prožívala. Kniha je napsaná poutavě a i technické pasáže v podání autora vyznívají jako dobrodružství.

Audiopodobu Marťana si dovoluji vřele doporučit skalním fanouškům knihy i úplným nováčkům. Hlasy obou mužů se dobře poslouchají a dokážou si snadno udržet vaši pozornost. Artikulace je bezchybná a nevšimla jsem si ani žádných přeřeků nebo zkomolenin. Marťan se zkrátka povedl úplně všem, kdo se na něm podíleli.

Kateřina Chybová

Audioknihu si můžete koupit zde: zde.

čtvrtek 16. června 2016

Četli jste již další počin klasika české sci-fi? Zde je recenze..

Josef Pecinovský: Areston

Po předchozí vynikající zkušenosti s českou autorkou jsem se rozhodla pro další českou věc – fantasku Areston. Protože kdo by si nechtěl přečíst příběh, který se odehrává ve vesmírném lochu, ze kterého prostě neutečete. Jakmile jednou nastoupíte trest v tomto vesmírném Alcatrazu, pobudete si tam celých osm let, než se „planeta“ zase přiblíží k Zemi. Zní to dobře a věděla jsem, že zklamaná rozhodně nebudu, protože tentokrát jsem ke knize nepřistupovala s velkým očekáváním, ale pouze se zlehka načechranou zvědavostí.

Jak už jsem psala, děj příběhu se odehrává na palubě vesmírného tělesa Areston a mým průvodcem na něm a vypravěčem příběhu je, do tohoto vězení odsouzený, novinář Terstegen alias Sršeň – tohle jméno si dá sám krátce po příletu na Areston. Pomineme skutečnost, že byl odsouzen, aniž pořádně věděl za co, protože časem se ukáže, že to přece jen svůj důvod mělo, což na nespravedlnosti věci nic nemění. Terstegen má po svém odsouzení rok času, než se Areston přiblíží k zemi natolik, aby na něj mohl odletět transportní lodí, a během tohoto roku se rozhodne na pobyt v kosmu připravit co nejlépe tak, aby měl šanci dva cykly (16 let), ke kterým byl odsouzen, přežít. Jenže informací o Arestonu je až pozoruhodně málo…

Nástup na Areston byl sám o sobě dost ponižující a nepěkný a co teprve pobyt tam. Kulový svět má svoje vlastní pravidla, protože v tomto vězení dozorce nenajdete (na co taky), vězňové si vládnou sami. Vytvořili kompletní společenský systém, včetně náboženství, bankovnictví, policie a soudnictví, pěstírny jídla, výroby oděvů… zmínila jsem se už, že systém je otrokářský? :). Po příletu na planetu (pokud ho přežijete) máte doslova a do písmene holé hýždě a je jen na vás, jak rychle se dokážete na novou situaci adaptovat. Pravděpodobně vás odchytí některý z patronů a stanete se otrokem, což možná není tak špatné – máte jídlo, něco na sebe a kde spát. A navíc otázka „svobody“ je stejně na Arestonu víceméně bezpředmětná. Můžete se ale propracovat hierarchií někam nahoru, pokud na to máte dost ostré lokty a drzé čelo. Jenže je potřeba dávat pozor, abyste při tom stoupání vzhůru náhodou někomu nešlápli na kuří očko, protože i Areston má svoje mocné, kteří se své nadvlády nehodlají jen tak vzdát…

Samotný Areston od počátku čtení měl moji absolutní pozornost a vzbuzoval ještě větší zvědavost než anotace knihy. Svých tajemství se ale nevzdával tak snadno. Každá kapitola byla uvedena krátkým článkem – zprávou Swanssonovy vědecké výpravy, která zkoumala Areston brzy po tom, co se nachomýtl poprvé u Země, a strávila na něm prvních osm let putováním vesmírem a objevováním toho, jak vlastně funguje. Pomocí těchto popisů pan autor jednoduše vysvětlil, jak soběstačný je Areston. Ta jeho samostatnost a fungování mě fascinovala. Kulový svět je jakási umělá planeta, kde se nežilo na povrchu, ale uvnitř a nedalo se jen tak dostat ven. Je rozdělen na patra – čím blíže ke středu planety, tím větší honorace zde bydlí. Mimo to jsou tu také jedny z nejdůležitějších místností – pole. Tady se pěstuje jídlo ze semen, která dovezla na Areston Swanssonova výprava. Nahoře, blíže k povrchu se pak nacházejí dílny. Nebudu prozrazovat více, abyste pak nepřišli o to objevitelské překvapení, které je obrovskou přidanou hodnotou knihy. Něco vás překvapí prakticky na každé straně :)

Po celou dobu čtení jsem měla pocit, že vůbec nečtu vymyšlenou knihu, to co jsem četla, byl prostě fakt! Podle mě to jasně ukazuje mistrovství pana Pecinovského, který není na poli fantastiky žádným nováčkem. Pravda, rozjezd byl trochu pomalejší a prolog jsem pochopila až po nějaké době čtení, ale jakmile se začali objevovat první informace o Arestonu, začetla jsem se okamžitě. Pan autor má talent zakončit každou kapitolu tak, že si prostě musíte přečíst tu další :) pro dobrý spánek tedy nic moc, ale pro knihu skvělé. Ze začátku byl popisován téměř den po dni, ale to se dalo pochopit, protože všechno bylo tak nové a zajímavé – obzvlášť první Terstegenovy dny na Arestonu. Ke konci pan autor trochu zrychlil času běh, takže uplynuly roky, aniž jsem si toho stačila pořádně všimnout. Škoda, že pan autor nevěnoval malinko více času popisu spodních pater a hlavně náboženského hnutí na Arestonu. Protože tuším, že právě zde dopadne kosa na kámen a „kněží“ budou pro další děj důležití. Předpokládám ale, že se toho dočkáme v dalších dílech měrou vrchovatou. Doufám i v zodpovězení toho nekonečného množství otázek, které mě při čtení napadali a že jich je víc, než kolik zatím zodpovězeno bylo :). V knize najdeme i záhadu, takřka detektivní zápletku, která se zdá být vyřešenou, jenže… ne, tomu prostě nevěřím a ani Terstegen ne :).

Postavy v příběhu nejsou zrovna ty, které byste si oblíbili nebo je dokonce chtěli za přátele. Koneckonců, děj se odehrává ve vězení, takže naděje na sympaťáky jsou téměř nulové. Některých postav mi občas bylo líto, a když tak nad tím přemýšlím, z nějakého mně nepochopitelného důvodu jsem, krom Sršně, měla ráda Žvýkavého dědka :). Co se mi líbilo na dědkovi netuším, ale u Terstegena byla sympatická jeho schopnost nekoukat se jinam, postavit se všemu čelem a šťourat do věcí, po kterých mu opravdu nic nebylo, a ve vlastním zájmu se jinam koukat raději měl. Naprosto úžasné bylo také to, co měl ukryté v hlavě – to si ale budete muset zjistit sami :). Ani ostatním postavám nelze upřít různorodost charakterů a způsobů, jakým se vyrovnávali se svým pobytem na Arestonu. Pan autor se svými hrdiny nijak hezky nezachází a ušetří je máločeho – vraždy a nespravedlnosti jsou na Arestonu na denním pořádku. S ženami se tady taky nikdo moc nemaže, je jich málo, nejsou od mužů nijak oddělené, tak je celkem jasné, že to nemají jednoduché – chápete, ne?

Tenhle článek píšu v silné postarestonovské depresi, protože kniha mě nejen že nezklamala ale i velmi příjemně překvapila. Bohužel skončila v tom nejlepším napínavém okamžiku, skoro jsem myslela, že mi kousek chybí :) tak jsem chvíli nespokojeně brblala a nakonec mi nezbylo než se těšit na další pokračování, které by snad mělo být v listopadu. Areston ještě nevydal všechna svoje tajemství.

Knihu vřele doporučuji milovníkům fantasek a amatérským psychologům, kteří rádi sledují, co se stane, když zavřete desetitisíce lidí někam, odkud nemohou odejít a necháte je vytvořit vlastní pravidla. Bavit se ale budou i milovníci napětí, záhad a detektivek, protože od toho všeho si pan autor do svého díla kousek přidal.

Za recenzní výtisk moc děkuji Palmknihám. Pokud se chcete také mrknout na Areston, kupte si knihu zde
Litovat nebudete :)

Kateřina Miklíková

čtvrtek 2. června 2016

Tři příběhy o tom, jak nízké sebevědomí ovlivňuje náš život

Petra Dvořáková: Sítě

Kniha sítě mě lákala už od doby, co vyšla. Z tématu jsem ale měla trochu obavy a tak jsem se věnovala spíše lehčí literatuře. Přece jen kniha o (ne)sebevědomí žen… co kdybych se tam taky někde našla, že :) Ukázalo se ale, že jakékoliv obavy byly zbytečné.
Hned po přečtení první ze tří povídek jsem měla pocit, jakoby se mi vrátila paní Monyová. Díky psaní o ženách – o normálních ženách, vztazích, životních postojích a také díky perfektní psychologii postav a zajímavým slovním obratům a poutavému stylu vyjadřování. Ačkoliv se nejedná o detektivku, ani fantasku, paní autorka si dokázala bez potíží udržet mou plnou pozornost – velmi napjatou pozornost :).

Povídka I. – Tak tohle jsem já

Hrdinkou první povídky je učitelka Kristýna, rozvedená matka malého Tomáška, které zemřela maminka v dětském věku a ona zůstala sama s tátou. Ačkoliv ten dělal, co mohl, přesto ztráta matky zanechala v Kristýně bolavé místo. Rozvod s manželem jí také nepřidal, z knihy jsem pochopila, že byl dost bouřlivý a proto je Kristýna šťastná, že konečně narazila na toho pravého – Jáchyma. Ten ji zahrnuje pozorností, dárky. Miluje ho. Je šťastná a dělá i nemožné proto, aby si vztah udržela. A protože jí Jáchym vyčítá nízké sebevědomí, začne chodit na terapii k psychologovi a tam se její křehký svět roztříští na tisíc kusů…
Ze začátku mi připadalo, že se v příběhu nic moc neděje. Kristýna si našla terapeuta, a absolvovala pravidelná sezení. Do toho jsme spolu objevovali její běžný život, vztah s tatínkem, ale především nám paní autorka rozkrývala příčiny Kristýniných „nespokojeností“ z poslední doby. Po pár kapitolách jsem jí fandila jako žádné hrdince před ní. Díky stylu psaní paní autorky jsem celý příběh prožívala doslova napnutá jako špagát, jakoby Kristýnina síť, která ji dusila, byla moje vlastní. Byla jsem neskutečně zvědavá, jak si hlavní postava poradí s příčinou problémů, kterou přijala, k mému překvapení, docela rychle. Docela mě trápilo pomyšlení na to, jak taky můžou věci dopadnout, protože Kristýna se mi opravdu dostala pod kůži a paní autorka jí opravdu nepřiřkla „lehkou síť“ s velkými oky, kterými by bylo možné snadno uniknout.
První povídku hodnotím kladně, ačkoliv téma bylo nepěkné, moc se mi líbila. Paní autorka si dala určitě práci se studiem psychologických záležitostí a na popisu chování postav to bylo poznat. Líbily se mi také části, které vyprávěl Kristýnin terapeut a kde popisoval svůj pohled na její problém. Zajímavé byly krátké odstavce na konci každé kapitoly, kde paní autorka v podstatě popsala průběh terapie a shrnula stav mysli pacienta, to, jak se pomalu vynořuje přímo v něm příčina jeho problémů a terapeut jen drží nastavené zrcadlo.
Protože první povídka se mi tak moc líbila, byla jsem zvědavá na druhou:

Povídka II. – Ještě jednou letět

Ve druhé povídce se dostáváme k tématu víry. Hlavní hrdinkou je tentokrát Karolína, šest let vdaná paní se třemi dětmi a čtvrtým na cestě, která není v manželství šťastná, co hůř, zdá se jí, že v manželství ztratila samu sebe. Vyrůstala v křesťanské rodině, kde matka byla naprosto poslušná svého manžela, rodila jedno dítě za druhým a nebyla šťastná. Karolína si uvědomovala, jak nešťastné její dětství bylo, a přísahala si, že nikdy nebude jako matka, jenže člověk míní…
Se svým problémem se rozhodne svěřit knězi, otci Ambrožovi. A protože on není knězem z její farnosti, píšou si maily. Příběh nám tedy vyprávějí maily, které si s knězem vyměňuje a také povídání jejího muže Standy – povídání ve společnosti křesťanských rodin.
Standa je z mého úhlu pohledu posedlý svojí vírou v Boha, kterou až přehání – poturčenec bývá horší turka - Standa vyrostl v ateistické rodině. Protože našel víru až později, projevuje se až přehnaně nábožensky a nutí do toho svoji ženu. Popravdě řečeno, Standa mi nebyl sympatický, v průběhu čtení spíš víc a víc odporný, až jsem ten jeho nesmyslný fanatismus nenáviděla a bylo mi neskutečně líto jeho ženy, protože on ji tím svým šťastným prozřením doslova týral. Přesto jsem nedokázala přilnout ke Karolíně tak, jako ke Kristýně, možná kvůli náboženskému pozadí celé věci.
Tato povídka mě, jako člověka, který nesnáší jakoukoliv náboženskou manipulaci a přesvědčování – obzvlášť na dětech, nesmírně vnitřně rozčilovala a udeřila tak přesně na tu správnou strunu, abych ji prostě musela přečíst na jeden zátah. Paní spisovatelka si s postavami Standy a Karolíny opravdu pohrála a dokázala vypíchnout z víry nejen to fanatické, ale i to dobré v postavě otce Ambrože. Otec Ambrož mi byl nesmírně příjemný a ráda jsem četla jeho maily Karolíně, krom víry totiž nepostrádal ani rozum a lidskost.
Jedna věta z Karolíniných mailů mi opravdu utkvěla: „Připadá mi, že je mnohem těžší bránit se takzvanému dobru než zlu.“ A to v podstatě shrnuje podstatu celé této povídky. Ono totiž cesta do pekel je často dlážděná nejlepšími úmysly a nejbližší člověk někdy nejhůře ubližuje, aniž by si to sám uvědomil. Pro Karolínu byla cesta za nalezením sebedůvěry opravdu trnitá. Druhá povídka byla velice silná a pro mě celkem emocionálně vyčerpávající.
Na konci kapitol zařadila paní autorka opět krátká shrnutí, tentokrát o tom, jaké to je, když ateista „najde Boha“ a na rovinu (dle mého názoru) se z něj stane fanatik.

Povídka III. – Kdyby byl jen můj

Po předchozí povídce jsem doufala, že poslední část knihy bude trochu oddechovější. A ono ne! Z hlavní hrdinky, zdravotní sestry Nadi se mi zvedl žaludek už po první kapitole, kdy nás přivítá ve své práci v call centru. Neštítila se manipulovat, citově vydírat a klamat lidi jen proto, aby si vydělala na plastiku prsou – aby si splnila svůj sen o dokonalosti. Byla bezcitná, bezohledná, často krutá k lidem, kteří na ní záviseli, a vychutnávala si tu moc nad nimi. Skoro jsem měla pocit, jakoby paní Dvořáková chtěla vytáhnout Mrs. Hide a postavit ji do protiváhy k předchozím spíš kladným hrdinkám.
Paní autorka zde dovedně použila nespisovný, místy hrubý styl řeči. Sem tam padlo i sprosté slovo a celkově styl, jakým Naďa vyprávěla, napomáhal tomu, abych k ní od počátku zaujala negativní postoj. Nevím, na kolik její životní postoj byl dán nízkým sebevědomím, výchovou nebo povoláním, či prostě povahou, která je každému daná, ale vidět do hlavy této ženské nic příjemného nebylo. Celou dobu jsem nechápala tu bezcitnost, hrubost a cynismus, s jakým se stavěla k práci sestry a musím uznat, že paní Dvořáková to popsala naprosto přesvědčivě. Koneckonců sama Naďa říká: „ Nejsem dokonalá. A já potřebuju bejt dokonalá. Protože jedině ten, kdo je dokonalej, má opravdovou moc“. Občas jsem měla záblesky soucitu, kdy hrdinka udělala něco dobrého nebo soucitného, ale v podstatě tím většinou sledovala jen vlastní prospěch. Chvíli mi jí bylo líto, když nastoupila na praxi na operační sály – nevěřila si, ale snažila se být dokonalou sestrou, nedělat chyby… ale ve skutečnosti jsem ji neměla ráda.
Pro tento typ „hrdinky“ zvolila paní autorka ideální povolání zdravotní sestry, kde se opravdu dalo využít její povahy. Celkově se mi tato povídka zdála nejdrsnější, protože tam kde bych čekala nějaké kladné věci, jsem našla pouze silný negativizmus a pohrdání v hlavě Nadi i přes to, že navenek se stavěla jako milá, hodná, pečující… a kdybych ji znala osobně, nejspíš bych jí to i žrala.
Celá povídka byla o lidském strachu, o moci, který tím nad člověkem lze získat. O kšeftování s důvěrou a o tom, že někteří se neštítí fakt ničeho, aby dosáhli svého. A je mi jedno, jaký měla hrdinka důvod, jestli za tím bylo opravdu nízké sebevědomí, pořád se dá z vlastních mindráků vyškrábat jinak, než přes záda druhých. A přes to, že byla krutá, byla tato povídka zároveň velice dobře napsaná – opět nešlo zůstat lhostejná, musela jsem zaujmout postoj a šlo to samo. Na konci jsem se snažila ze sebe vytáhnout pro Naďu nějaké pochopení a soucit a moc mi to nešlo. Ne, opravdu mi jí líto nebylo, ani na konci.
V závěru každé kapitoly byl opět krátký odstaveček, tentokrát ze zdravotnictví, o práci sester, etice a korupci. Zajímavé je, že sama paní spisovatelka je vystudovaná zdravotní sestra, takže v této povídce věděla velmi dobře, jak popsat prostředí okolo Nadi.
Shrnutí:
Jako největší klad celé knihy vidím to, jak dokázala paní Dvořáková vytvořit svoje postavy tak, že si k nim okamžitě utvoříte vztah, ať už pozitivní nebo ne. Nelze být neutrální nebo lhostejný. Zvolená témata povídek jsou prostě natolik citlivá, že k nim postoj zaujme každý – v tomto mi připomíná paní Monyovou. Článek je tentokrát delší, ale přišlo mi správné vyjádřit svůj názor ke každé povídce zvlášť, protože témata byla natolik závažná a zpracování tak dobré, že mi prosté shrnutí celé knihy jako názor na ni nestačilo.
Paní Dvořákovou obdivuji, že dokázala stvořit takové příběhy a postavy a obzvláště s tou poslední určitě nebylo příjemné trávit čas při jejím tvoření. Ať už vás hlavní hrdinky Kristýna, Karolína a Naďa přimějí k soucitu, vzteku nebo lítosti, emoce rozhodně při čtení přítomny budou :) a budou lítat nahoru a dolu. Paní autorka zde předložila formy nesebevědomí, které možná na první pohled vypadají jako úplně jiný problém, ale v každé z povídek lze toto ústřední téma nalézt. Bylo by určitě zajímavé si s ní o celé knize popovídat.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Palmknihám. Čtení této knihy byl opravdu silný zážitek.
Kateřina Miklíková

Pokud si ji chcete také přečíst, můžete ji zakoupit zde.