čtvrtek 26. května 2016

Brooklyn je naděje na lepší budoucnost

Colm Toibín: Brooklyn

K největším problémům současného světa patří emigrace uprchlíků ze zemí zasažených válečnými konflikty do Evropy. Téma přistěhovalectví je silné v každé době, o čemž svědčí nový román irského autora.

Colm Tóibín je novinář a spisovatel, který se narodil 30. května 1955 v irském Enniscorthy. Na univerzitě v Dublinu vystudoval angličtinu a historii. Působil jako editor v The Sunday Tribune, přispíval do několika magazínů. Jako zpravodaj procestoval Egypt, Súdán, Afriku a další země. Napsal řadu románů, třeba Mariinu závěť, Víkend v Kalkatě nebo Mistr. Získal několik literárních ocenění. V roce 1994 navštívil Pražský festival spisovatelů. Recenzovaná kniha je z roku 2009, u nás byla vydána nakladatelstvím Mladá Fronta v roce 2015 s dotiskem v letošním roce, má 304 stran a přeložila ji Daniela Theinová.

Brooklyn se odehrává v první polovině padesátých let minulého století a vypráví prostý příběh obyčejné mladé ženy z Irska, která odejde za prací do New Yorku. Eilis nastoupí cestu do neznáma, do světa, který s ní nemá nic společného. Dívce se stýská po domově. Brooklyn však není jen naléhavým příběhem jednoho osudu. Tóibínova tichá, vyrovnaná a přesto bezprostřední próza podává detailne prokreslený obraz minulosti, konkrétně irského maloměsta a několika málo ulic ve starém Brooklynu. Samotným kořením tohoto obrazu je nevtíravý humor.

Podle knihy byl natočen film, v režii Johna Crowleyho, který se například podílel na několika epizodách seriálu televize HBO Temný případ. U nás měl premiéru 25. února 2016. Hlavní roli ztvárnila americká herečka irského původu Saoirse Ronan, zajímavostí je, že toto jméno znamená v jejím rodném jazyce "svoboda". Dílo se dostalo do výběru na 88. ročník filmových Oscarů a získalo nominace v kategorii nejlepší film, nejlepší herečka a nejlepší scénář. Dále dostalo cenu Britské filmové akademie, za nejlepší anglický film roku.

Zatímco snímek byl zařazen do kategorie romantický, jeho předloha je prezentována jako sociální román. Škatulce odpovídá spíše ta knižní, láska zde má také svoji úlohu. Přistěhovalectví do Spojených států amerických probíhá nepřetržitě od jejího vzniku. Ať už to byli kolonisté na dobytčích vozech, Italové, Irové, Mexičané a spousta dalších, imigranty z naší země nevyjímaje. Mnoho z nich odchodem z vlasti řešilo svoje, zejména existenční problémy a Amerika pro ně znamenala a stále znamená naději na lepší život. Román se věnuje pohledu jedné nezkušené irské dívky.

Miluji dobré příběhy a lidské osudy, ať už v knihách nebo filmech. V tomto případě mě čekalo zklamání, ale to zdaleka neznamená, že musí potkat každého čtenáře. Kniha je skvěle řemeslně napsána. Musím říci, že vybroušený text a skvěle vyprávěné dialogy mě překvapili a po této stránce se mi snad ještě nepoštěstilo přečíst tak dokonalou knihu. Pokud bych ji měl přirovnat ke stavbě, tak si představte naprosto přesně a pečlivě postavený dům, splňující všechny normy a propracovaný do nejmenších detailů. Přesto se v něm nebudete cítit dobře. Dům totiž bude působit chladně.

Zdá se mi, že to je problém knihy. Chybí v ní dějové zvraty, o něco větší tempo příběhu a hlavně emoce. Při jejím čtení jsem měl pocit, že se neodehrává před šedesáti lety, ale v době, kdy čas plynul daleko pomaleji, třeba ve dvacátých letech minulého století. Myslím si, že příběh obdobně působí na většinu čtenářů a diváků, protože nezdá se mi, že by, s výjimkou odborné kritiky, udělal nějakou díru do světa. Pokud máte rádi lehce plynoucí příjemný děj, který vás ani nerozzlobí, ani neuchvátí a nebude nutit k přemýšlení, tak potom je to kniha pro vás. A takovou knihu lze číst kdykoliv a kdekoliv.

Zdroj:http://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=505580
Jan Šik

Tuto e-knihu můžete zakoupit zde.

středa 18. května 2016

Mrazivý příběh zaznamenaný z pohledu dr. Watsona jako pocta geniálnímu detektivovi S. Holmesovi

Lyndsay Faye: Prach a stín


I když ne každý četl jakýkoli příběh s Sherlockem Holmesem, základní fakta jsou snad jasná každému. Sherlock je detektiv, který vyniká svojí bystrostí a naprosto geniální dedukcí. Díky tomu často asistuje u mnoha policejních vyšetřování. Společnost mu dělá přítel a spolubydlící, doktor John Watson. Oba bydlí v ulici Baker Street 221B a jejich domácí je paní Hudson. Toto jsou věci, které mají všechny příběhy o tomto člověku společné a ani zde tomu není jinak.

A i když Prach a stín už nespadá pod repertoár sira Doyla, autorka jen využívá něčeho, co bylo vytvořeno a vymyšleno dávno před ní, není mu co vytknout. Myslím, že se víc než dokonale drží zajetých kolejí.

Vyprávění je z pohledu Watsona, který sepisuje něco jako paměti svého přítele. Provádí nás jedním konkrétním případem a to vražednou mánií Jacka Rozparovače. Píše se rok 1888 a dochází k několika vraždám. Oba přátelé se postupně vydávají po jeho stopách a snaží se odhalit jeho totožnost. Celou dobovou atmosféru krásně vystihují nejen popisy, ale i samotný text, styl vyprávění a použitá mluva. Chvílemi je vyprávění i docela napínavé a čtenář je nucen číst dál, aby odhalil další malý kousek skládačky. A že tam těch detailů je... Díky tomu jsem do poslední chvíle netušila, kdo za tím vším stojí, odhalení bylo opravdu zajímavé...

Příběhy s Sherlockem mám ráda, i když jsem žádný z původních originálních ještě nečetla. Zatím jsem měla čest pouze s vyprávěním, které si z něj bralo příkladu, nebo z filmových či seriálových zpracování. Ale tento příběh se mi opravdu hodně zamlouval a nemám, co bych mu vytkla. Četlo se to jedna báseň, výborné a poutavé, ale zároveň i odpočinkové a nenáročné čtení. Za mě rozhodně plný počet hvězdiček a momentálně musím uvažovat, zda si knihu nepořídím i papírově.

Lucie Valoušková

E-knihu si můžete zakoupit zde.

čtvrtek 5. května 2016

Čtvrtý díl démonské série hodnotí naše recenzentka

Petr V. Brett: Trůn lebek

Upozornění: Tato recenze je na čtvrtý díl, může tedy obsahovat spoilery :)

Po drásavém cliffhangeru, který si pro nás na konci třetího dílu připravil autor série Démonský cyklus, mnoho čtenářů netrpělivě očekávalo další díl. Po zdánlivě nekonečně dlouhém čekání je čtvrtý díl na světě, v české verzi ho najdeme pod názvem Trůn lebek. Ani tu nešetřil Brett počtem stránek, čtyřka se honosí úctyhodným počtem 640 stránek. Ano, tato série perfektně zapadne na poličku mezi Hry o trůny a Píseň krve :)

Chvíle, kdy Arlen Sedlák světu ukázal, že démoni jsou zranitelní a dá se proti nim bojovat, lidé se přestali třást strachy v chraněných příbytcích, jen co se snesl soumrak. Noc co noc vycházejí do tmy, pobít co nejvíce jadrnců, posíleni nově nabytou odvahou a vůlí. Zdánlivě idylický vývoj války proti jadrncům však narušuje další válka – lidé proti lidem.

,,Když se dva perou, třetí se směje“ - klasické pořekadlo, které zde padá na úrodnou půdu. Nepřekonatelné rozdíly mezi Krasijci a Žírnany eskalují v otevřenou, brutální válku. Krasijci zabírají území, vraždí a plení ve jménu Everama. Zotročení Žírnani jsou převychováváni, nuceni přijmout náboženství, které uznávají Krasijci. Lidé zapomínají, kdo je jejich nepřítel. Jadrnci nerozlišují – Žírnan nebo Krasijec, pro ně je to pouze plémě, které je třeba vyhubit.

Fascinující a zarážející je podobnost fiktivního světa s naším současným. Brett (ať už vědomě, či nevědomě) přenesl do svých knih krize, intriky a nešvary, které se dostávají do popředí dění. Odlišné kultury, dogmata, extremismus a fanatismus, který zabijí. Mír a rovnost je stejná utopie jako ve světě, kde planetu drancují jadrnci, tak v našem světě, který pomalu zabíjíme my – lidé. Trůn lebek šetří jadrnci, více se noří do politických a etických otázek, což by mohl být problém, pokud by se daného úkolu zhostil autor, který by knihu těmito ,,nudnými“ tématy zazdil. Porovnejte pekelné démony s politikou, co zní líp? Brett však ví, co píše a hlavně, jak to píše. Věřte, od Bretta bych si s nadšením přečetla i jeho nákupní seznam. Čtenáři se dočkají nových postav a mají možnost prozkoumat i nová místa. Brett velkoryse odhaluje úžasný svět, který stvořil. Čtenáře, kteří rádi odhalují nedostatky, nepotěším. Brett má vše promyšlené do poslední tečky. Celý svět je neuvěřitelně reálný, postavy jsou natolik živoucí, že stačí málo, aby vystoupily z knihy. 640 stránek uteče jako voda, otáčíte první stránku a najednou jste na konci. A jelikož Brett rád napíná své čtenáře, můžete si být jisti, že konec bude stejně drásavý, jako u Války za bílého dne.

Brett svým prvním dílem pobláznil celý svět. Neobyčejně nadaný vyprávěč, který dokáže svým postavám vdechnout život. S každým dílem se Brettův styl zlepšuje a piluje. Jestliže jednička byla 9/10, další díly překračují možnost hodnocení, které jsou od - do. Troufám si prorokovat, že nebude trvat dlouho a Brett si vybojuje místo vedle nejznámějších a nejlepších autorů na poli fantasy.

Trůn lebek, stejně jako celá série, uhrane nejenom brilantním příběhem, skvěle vykreslenými postavami, ale hlavně čtivostí. Nepamatuji si, kdy naposledy mě takhle uchvátila nějaká knižní série. Démonský cyklus má právem čestné místo v mé knihovně.

Děkuji převelice internetovému knihkupectví Palmknihy.cz za poskytnutí této knihy do mé věčně hladové čtečky :)

Hochmanová

E-knihu si můžete zakoupit zde.

čtvrtek 28. dubna 2016

Neváhejte a vstupte do země divů - Wonderlandu

Jennifer Hillier: Wonderland

Obálka byla první věcí, které jsem si na této knize všimla. Děsivý klaun – a pak už jsem nepotřebovala vědět nic dalšího. Anotaci jsem si samozřejmě přečetla taky a byla skvělá. Napínavá zápletka a prostředí zábavního parku – obojí neodolatelné. Pak se objevila na Palmknihách a já si o ni hned napsala. Na to, až konečně začnu číst, jsem se těšila strašně moc! A doufala jsem, že mě kniha nezklame.

První poznatek – klaun na obálce naštěstí ve čtečkové černobílé verzi nevypadá tak děsivě a navíc se na něj nemusím dívat pokaždé, když knihu zavřu :). A teď už k samotné knize:

Anotace i recenze slibovaly neskutečně napínavý příběh, od kterého se nedá odejít. To u mě úplně neplatilo (dovolenou jsem si nevzala:)), ale kniha mě bavila od samého začátku. Hlavně jsem se nemohla dočkat odpovědi na otázku: Co se skrývá pod Muzeem klaunů?

V příběhu, který se odehrává v Americkém městě Seaside, se všechno točí kolem zábavního parku Země divů. Je hlavním zdrojem příjmů pro většinu obyvatel, táhne turisty – díky parku městečko žije. Všichni, kdo kdy v městě žili, pracovali alespoň nějaký čas brigádně v parku v době studií, někteří zůstali i jako dospěláci. Na začátku knihy se má právě rozběhnout úžasná nová letní sezóna. Tedy rozběhla by se, kdyby pod ruským kolem nenašli jednoho krásného rána mrtvolu muže. Díky moderním technologiím stačí chvilka a fotografie „bezdomovce Harryho“, jak je mrtvola pokřtěna, protože její totožnost není známa kvůli znetvoření, už koluje na Twitteru. Věc se tedy utajit nepodaří a to je to, oč celému městečku jde – Země divů musí zůstat dokonalá a krásná, beze skvrnky na své pověsti. Je to obživa jich všech.

Případ dostane na starosti Vanessa Castrová, zástupkyně velitele policie, která se právě přistěhovala. A protože nemá vůči Zemi divů žádné osobní vztahy a nemá potřebu něco tutlat, pustí se do vyšetřování hezky od podlahy. A jak tak šťourá, odkryje nevědomky něco daleko většího, než zprvu tušila. Krom mrtvého chlapce je tu několik dalších zaměstnanců Země divů, kteří zmizeli – všichni mladí, blonďatí a hezcí kluci. A případ se začíná komplikovat, jak vyplouvají na povrch věci po léta pečlivě tajené…

Zástupkyni Vanessu Castrovou jsem si asi oblíbila ze všech postav nejvíce. Do městečka přijela se svými dvěma dětmi po smrti manžela, protože zde chce začít znova. A daří se jí to skvěle! Líbilo se mi její zaujetí případem a její odhodlání nenechat se ovlivnit a obelhávat „ochránci neposkvrněné pověsti parku“.

Sympatické a dobře napsané byly ale i ostatní postavy. Za všechny uvedu alespoň Vanessinu dceru Avu, která si našla letní brigádu v Zemi divů a Oscara Treja, provozního ředitele parku. A paní ředitelku parku Biancu Bischopovou, řečenou Dračice, která se sice neřadila mezi postavy sympatické, ale rozhodně mezi ty uvěřitelné a dobře napsané. Žádná z postav se nestihne během příběhu jakkoliv výrazně posunout ve vývoji, ale to není to, o co tu běží. To oč tu šlo především, byl případ zmizelých chlapců…

Před čtením patnácté kapitoly jsem už měla vytvořenou teorii, jak by to všechno mohlo být, která se na konci ukázala být naprosto scestná :). Paní autorka má absolutní talent na to rozdat karty a na další straně vám je vyrvat z ruky a zamíchat znovu. O svého favoritního podezřelého jsem přišla poměrně záhy a až do konce knihy jsem si nedokázala vybrat z ostatních, kteří se nabízeli, toho pravého. Konec byl šok! Závěr knihy jsem hltala hluboko do noci na úkor zdravého spánku, protože v poslední třetině ta kniha NEŠLA ODLOŽIT! Celé dílo bylo vystavěno na perfektní zápletce a stálo na mimořádně pevných základech. Až do samého konce se paní autorce podařilo uchránit svého vraha před prozrazením a mě udržovat v napětí. Musela jsem číst dál, protože mě zajímalo, co se, hergot, ještě stane, na co Vanessa přijde, kdo se v tom všechno vymáchá a hlavně – kdo je ten, co to všechno dělá a proč?

Jedinné, co bych knize vytkla bylo, že v kapitole, kde Vanessa vyslýchá ředitelku Země divů Biancu Bishopovou, se malinko vytratilo Biančino jméno a obě dámy se staly Vanessami – tedy ať mluvila kterákoliv z nich, vždy to bylo „řekla Vanessa“ i když mluvila Bianca. Naštěstí to bylo jen v několika odstavcích, ale trochu mě to překvapilo a vytrhlo ze soustředění a musela jsem pátrat, která z dam vlastně co řekla.

Příští knihu od paní Hillier budu číst raději o víkendu, abych si nezpůsobila trauma z odloučení od příběhu :). A nikdy nevkročím do žádného Muzea klaunů :).

Moc děkuji Palmknihám za poskytnutí recenzního výtisku. A protože tuhle knihu prostě musíte mít, můžete si ji koupit tady. Země divů čeká na vaši návštěvu!

Kateřina Miklíková

čtvrtek 21. dubna 2016

Jsou světla, která nevidíme, ale tahle kniha si být vidět rozhodně zaslouží

Anthony Doerr: Jsou světla, která nevidíme

Do téhle knihy jsem šla opět na doporučení svých oblíbených amerických booktuberů, kteří se sice občas netrefí do mého vkusu, ale často se díky nim dostanu ke knihám, na které bych normálně ani nesáhla. A už na začátku recenze vám prozradím, že jsem opět nelitovala... Dobře, a teď odhoďme uhlazenost stranou: takhle kniha byla zkrátka naprosto úžasná, skvělá, vynikající a nádherná. Tak.

Dlouho jsem nečetla tak propracované dílo. Světla (jak budu knihu familiárně nazývat, jinak mi upadnou od ťukání do klávesnice prsty) mají přes pět set stran, ale každá stránka, každá věta a každé písmenkou jsou k něčemu, jsou užitečné a potřebné. Příběh je promyšlený do nejmenších detailů stejně jako postavy a atmosféra doby, v níž se příběh odehrává. Všechno do sebe zapadá a ani svým zkušeným (haha) okem knižního blogera jsem neobjevila ani sebemenší chybičku a ani jeden překlep, což se v dnešních knihách moc často nevidí!

Barva - to je další věc, kterou nečekají. V její představivosti a ve snech mělo všechno nějakou barvu. Budovy muzea byly béžové, oříškové. Vědci lilioví a citrónově žlutí a sépiově hnědí. Z reproduktoru rozhlasového přijímače ve vrátnici se chodbou ke klíčovně linuly sytě černé a komplikovaně modré akordy piana.

Na začátku jsem si myslela, že Světla nebudou patřit mezi knihy, u kterých otáčíte jednu stránku za druhou jako na běžícím pásu. Anthony Doerr totiž sepsal nádherné dílo, které dokonale popisuje dobu a tím, že velká část knihy je psaná z pohledu slepé Marie-Laure, se celá kniha posouvá na úplně novou úroveň. Čtení plné metafor azajímavých popisů jsem si užila - nebylo jich moc ani nebyly příliš složité, ale prostě tam byly a dělaly knihu krásnou. Jenže jak jsem se mýlila - ke konci jsem otáčela stránky nekonečnou rychlostí a toužila se všechno konečně dozvědět... i když krásné to být nepřestávalo.

Ačkoliv se kniha zdá nekonečně dlouhá, je rozdělená na spostu krátkých kapitol, které občas mají třeba jen dvě stránky. Je to součástí atmosféry - té hry, kterou s námi čtenáři Anthony Doerr hrál a my na ni nadšeně přistoupili. Pokud jste ale četli záhlaví recenze (čte to vlastně vůbec někdo?), mohli jste si všimnout, že jsem Světla četla celý měsíc... Zdá se vám to hodně na to, jak knihu vychvaluji až do nebes? Mně vlastně taky, ale vlastně mi to ani nevadilo. Nevadilo mi pomalé tempo příběhu, protože jsem zkrátka netoužila po tom zhltnout tuhle bichli na posezení. Toužila jsem si ji užít a to se mi podařilo.

Vzal ji za ruku a ona se trochu zklidnila. V okapech zurčela dešťová voda. "Co teď děláme, papa?"
"Doufáme, že se dostaneme do vlaku." "A co dělají všichni ostatní?" "Taky doufají."

(~ strana 95)

Marie-Laure mi skutečně přirostla k srdci. Ne proto, že bych ji litovala kvůli její slepotě... Zamilovala jsem si ji pro její nezdolnou schopnost bát se a smát se a snít, a to nejlépe všechno najednou a za takových okolností, že mi zůstává rozum stát. Werner mi sice k srdci tolik nepřirostl, ale přesto jsem si jeho kapitoly oblíbila a z jeho pohedu se mi dobře četlo. V knize se občas objevily kapitoly psané z pohledu jiných postav, které sice nebyly tak výrazné, ale přicházely vždy jako vítaná změna, když mě doba protagonisté již omrzeli a potřebovala jsem si odnich odpočinout.

Ještě než tuhle sáhodlouhou recenzi ukončím, ráda bych se vyjádřila ke konci. Svůj spoilerový názor jsem napsala na Goodreads, ale pokud jste knihu ještě nečetli, pokusím se vám to nějak shrnout i tady: Líbilo se mi, jak se vybarvil vztah mezi dvěmahlavními hrdiny, na který všichni čtenáři s napětím čekali už od začátku, ale který skončil úplně jinak. Anthony Doerr mě mockrát mile překvapil, ale právě vztahovou zápletkou a koncem samotným mi udělal největší radost.

"Ale to není statečnost. Já nemám jinou možnost. Jednoduše se vzbudím a žiju svůj život. Ty to neděláš?"
"Už celé roky ne," odpověděl. "Až dnes. Dnes jsem to možná tak udělal."

(~ strana 513)

Shrnutí

Nejdřív jsem si myslela, že dám knize 4,5 hvězdičky, protože jsem ji četla celý měsíc. Jenže já nemůžu - mě to totiž vůbec nevadilo! Čtení propracovaného příběhu z válečné doby plného krásných popisů a metafor jsem si užila naplno. Autorovi si ještě ke všemu podařilo vytvořit skvělé postavy a úžasný konec a vztahovou zápletku. Ovšem jedním jsem si naprosto jistá: sice Jsou světla, která nevidíme, ale tahle kniha si být vidět rozhodně zaslouží. Nevím, co byste víc chtěli.

Marky

E-knihu si můžete zakoupit zde.

čtvrtek 14. dubna 2016

Kostičas nasadil laťku vysoko, Vidořád ji zvedl ještě výš, chválí knihu naše recenzentka

Samantha Shannovová: Vidořád

Když jsem před časem četla Kostičas, ani na vteřinu by mě nenapadlo, že autorka dokáže v jeho pokračování nasadit laťku ještě mnohem výš. Dokázala to a já s čistým svědomím mohu říci, že série The Bone Season rozhodně patří k mým srdcovkám.

Jak se můžete dočíst v oficiální anotaci, hlavní hrdinka a vypravěčka Paige je zpět ve svém domově Londýně, kde, jak si naivně myslela, bude v bezpečí. Není to tak! Scion z ní udělal symbol toho největšího zla a na její hlavu vypsal odměnu, které se chytne každá živá i neživá duše. Nelze věřit nikomu a ničemu. Nic není takové, jaké se může zdát a Bledý snílek musí nasadit ostrý zrak, aby vše prokouknul a zachránil nevinné…

Některé revoluce změní svět za pouhý den. Jiné trvají celá desetiletí či staletí nebo ještě déle a jsou i takové, které nikdy nevydají plody. Moje revoluce byla dílem okamžiku a jednoho rozhodnutí. Začala kvetoucím kvítkem v utajeném městě na hranici dvou světů.

Autorka dokázala navodit v knize takovou atmosféru, až z toho jednoho přecházel zrak při čtení. Od začátku do konce jsem hltala každé slovo. Každý odstavec příběhu byl plný napětí, tajemství, zrady, nepochopení, nebezpečí a smrti. Jak příběh postupoval a nabíral na síle, bylo nervy drásající dát si byť jen krátkou přestávku, ale nejsem robot a nedokážu za den přečíst 519 stran, i když bych chtěla.

„Říkali nám, že máme být rádi, že jsme v trestanecké kolonii, a ne v éteru. Že nás zabíjejí Nite Kindem, a ne oprátkou. Že jsme naživu, i když nemáme svobodu. Říkali nám, abychom přestali chtít něco lepšího, protože už tak nám toho dávají víc, než si zasloužíme.“

Všechno bylo do detailu vykreslené. Scionský Londýn, kde se hlavní hrdinové nacházeli, dostal úplně nový rozměr. Nebylo to pouhé město, bylo to místo tak zkorumpované, tak odporné a nebezpečné, až jsem nevěřila, že je to možné.

„Když jsem Londýn uviděl poprvý, okamžitě jsem chtěl být jeho součástí. Tolik vrstev dějin, smrti a slávy. Člověk tu má pocit, že se může stát čímkoli a dělat cokoli.“

Co kapitola, to nový druh nebezpečí, to nová zrada a vyzrazené tajemství. Postupně se všechny dílky dávaly dohromady a vytvořily obraz, v jaký žádný čtenář ani nedoufal. Samotný konec druhého dílu byl veliký šok. Měla jsem už od půlky knihy jisté tušení, ale až když vše prasklo, došlo mi, že jsem s tipovačkou byla pouze na okraji toho všeho. Autorka dokázala jistě všem vyrazit dech a zamíchat tak s osudy postav, že nikdo nedokáže odhadnout, co by se mohlo dít ve třetím pokračování.

„Vidíš?“ pronesl Jaxon. „Život může být plný zázraků, ale ve skutečnosti je takhle chatrný.“ Chatrný. Jako křídla můry.

Kamkoliv by se člověk ve městě SciLo podíval, všude by našel zlo. Zlo v sobě měli obyčejní obyvatelé města, kteří nenáviděli vidoucí. Samotný Kmotr syndikátu byl tyran a jeho podřízení vidopáni a vidopaní též. Ani samotní vidoucí nebyli svatí. Když se k tomu přidali Refájci a nepřátelé z minulosti, všechno toto zlo zařídilo, že o akci v příběhu nebude nouze.

Tak jako téměř každá kniha, i tato v sobě má romantickou linii, i když málo. Kdo četl první díl, jistě tuší o jaké dvojici milenců tu mluvím, ale zbytek jistě promine, že to dále nerozvedu. Mohu říci, že to nikdy neměli a nebudou mít lehké, ale pár křehkých okamžiků soukromí si pro sebe dokázali ukrást.

Zaklonila jsem hlavu, podívala se na hvězdy a nasála hutný noční vzduch. Pečené kaštany, kouřová vůně kávy a uhasínajících ohňů. Byl to pach ohně, života a obnovy, ale i pach popela, smrti a zániku.

Co rozhodně stojí za zmínění, je neuvěřitelný vývoj postav. Pokud jste měli v prvním díle nějaké oblíbence a mysleli jste, že je znáte, tak to jste se nejspíše spletli. I ten nejmileji působící vidoucí umí bodnout kudlou do zad. Pravidlo: Nikomu nevěř. by si zde měl každý vzít k srdci. Gang Sedmi ciferníků odhalil na sebe několik tajemství a úžasný Bledý snílek ukázal, jak obrovskou silou vlastně disponuje. Paige dokázala přežít tolik věcí, až se to zdálo mnohem více než jen kruté. Její vnitřní síla vyrostla a ukázala světu, zač je toho loket.

„Před časem jsi byla otrok,“ řekl. „Nebuď otrokem svého strachu, Paige Mahoneyová. Staň se paní svého daru.“

Vidořád bych mohla chválit do nekonečna, jelikož jsem z něho naprosto nadšená. Byl plný akce, tajemství, zrady, bolesti, krve a neuvěřitelné síly lidského srdce a odhodlání. Popisy byly dokonalé, nebyly nijak přehnané a otravné, ale také ne chudé. Bylo vidět, že každý krok autorky byl promyšlený a kniha byla tak chytlavá, že se četla sama. Nadpřirozený i reálný svět vytvářel velice spletitý organismus plný nečekaných zvratů a šoků. Všema deseti doporučuju všem!

Zuzana Malá

E-kniha je ke koupi zde.

čtvrtek 7. dubna 2016

Co takhle s jarem trocha čtení o zdravém životním stylu?

Justin a Erica Sonnenburgovi: Zdravá střeva

Zdravá střeva je zajímavá kniha, která nám přináší zcela nové poznatky o bakteriích v našich útrobách. Autoři se zabývají mikrobiotou (obyvatelé našich střev) v průběhu celého lidského života a činiteli, kteří ji ovlivňují. Občas zazní myšlenky, které už sice známe, ale zde jsou v novém kontextu. Například se dočteme o škodlivosti průmyslově zpracovaných potravin, důsledcích příliš sterilních domovů a nadužívání antibiotik.

Za velký problém pro mikrobiotu označují autoři také porody císařským řezem. Tato myšlenka mně přijde zajímavá a inovativní. Autoří píší, že při přirozeném porodu se dítě setká s mikroflorou matčiných porodních cest, což jsou ti nejlepší mikrobi, jaké může potkat. Při císařském řezu se dítě setká s mikroby z lidských rukou, kteří nejsou tolik prospěšní. Zajímavé je, že tito prvotní mikrobi kolonizují střeva dítěte a dají základ tomu, zda bude dítě tlusté či hubené, zdravé nebo nemocné, astmatik, alergik atd.

Při čtení knihy jsem měla pocit, že západní civilizace má natolik zdevastovanou střevní mikrofloru, že by bylo nejlepší jít nahoru na střechu a skočit z ní dolů. Pokud to neuděláme, buď budeme mít brzy rakovinu, infarkt, alzheimra nebo záněty střev a žaludeční vředy. Naštěstí nás pak autoři z této beznaděje vyvedou a poradí, co jíst, abychom civilizační choroby oddálili.

Kniha velmi doporučuje změnu jídelníčku, se kterou přichází i změna mikrobioty. Pokud pravidelně jíme určitý typ jídla, vzroste totiž počet mikrobů, kterým tato potrava prospívá. Doporučují zařadit do jídelníčku kvašené produkty jako je kysané zelí, kombucha, bio jogurty nebo miso. Všichni dávno víme, že je důležité jíst ovoce a zeleninu, ale tady se dočteme o dalším pozitivním dopadu na naše zdraví. Obsažená vláknina je totiž stěžejní pro mikrobiotu a tím pro správné fungování organismu. Naopak nás kniha nabádá ke střídmé konzumaci červeného masa a nasycených tuků.

Autoři přináší nový pohled na probiotika, která si běžně kupujeme v lékárnách. Píší, že každý má velmi specifickou mikrobiotu a je těžké předem říct, zda nám dané probiotikum prospěje nebo se zachová neutrálně. Pro ty, kteří si chtějí zvýšit rozmanistost mikrobioty nejen stravou je nejlepší zkoušet různá probiotika a pozorovat, zda se po nich cítí lépe. U těch nejlepších pak zůstat.

Další způsob jak si výrazně zlepšit mikrobiotu a tím i své zdraví je setkávat se s rozmanitými mikroorganismy. V dnešní době drastických čistítích prostředků to není úplně jednoduché. Ideální je kontakt se zvířaty a hlínou. Na druhé straně autoři upozorňují, že hlínou si můžete do těla zanést pesticity a herbicidy poškozující zdraví. Kniha doporučuje pustit více mikroorganismů i do našich domácností tím, že budeme používat ekologické čistící prostředky nebo tím, že si vystačíme s octovou vodou.
Mikrobiotu ovlivňuje také naše fyzické rozpoložení. Stres, smutek a deprese mění její složení k horšímu. Dočteme se, že mnohé psychické odchylky jako je ochromující strach, neopodstatněné fobie nebo tíhnutí k adrenalinovým sportům se dají upravit změnou složení mikrobioty.

Pro nás ženy je určitě zajímavé tvrzení, že mikrobiota je to, co ovlivňuje stárnutí těla. Takže více než o kosmetiku se máme starat o správné složení mikrobioty a odměnou nám bude nejen hezčí a mladistvá pleť, ale celkové zdraví a výrazně zpomalený proces stárnutí organismu.

Na konci knihy nalezneme přesný jídelníček, který má našim střevům pomoci. Recepty jsou velmi zajímavé a neobvyklé. Věřím, že autoři coby vědci opravdu všechno promysleli. Strava bude účinným lékem pro naše střeva. Neumím si ale představit, že bych jedla kroupy na sladko nebo více druhů kvašených potravin v jednom jídle. Nakonec se mi líbil jenom jeden recept, kdy nakrájíte hrušku, přisypete vločky, zalijete kefírem a necháte přes noc pracovat.

V knize se píše o výzkumech, o kterých se dosud mluvilo pouze v kuloárech nebo se tam o nich jen šeptalo. Například transplantace stolice coby skvělá léčba mnoha střevních požítí, zatím rozhodně není běžná věc.
Celé toto odvětví je ještě v plenkách a je předčasné brát jakékoli závěry za bernou minci. Navíc proti novým objevům v této knize stojí velké potravinářské firmy, které za zdravé potraviny považují zcela jiné věci, než autoři knihy.

Na závěr nutno podotknout, že knihu napsali vědci a je to na ní znát. Nedočkáme se čtivé formy, ale spíše odborného textu, který místy není příliš záživný. Vše je ale vyváženo zajímavými a novými informacemi. Knihu rozhodně doporučuju všem fanouškům zdravého životního stylu. Možná, že Zdravá střeva dají vzniknout novému výživovému směru.

Anna

E-knihu si můžete koupit zde.