středa 11. ledna 2017

Kniha do tohoto mrazivého počasí? Máme tip s názvem Smrtná zima

Kate A. Boormanová: Smrtná zima

„Tam venku cítím mrtvé vznášející se ve větvích. Ztracení šustí listím stromů, brání průchodu paprsků a šeptají mi do ucha. Své špinavé prsty obepínají kolem mého hrdla, škubou mi vlasy a uvolňují prameny, aby mě mohli letmým dotykem lechtat po tváři.Nebo je to jenom vítr?“

Cítím v kostech, že se ze mě pomalu ale jistě stává odbornice na young adult dystopie. Ale prostě mě to baví. Když jsem viděla její nádhernou obálku, zaujala mě na první pohled. Po přečtení anotace mi bylo jasné, že Smrtnou zimu nemůžu nechat ladem.
Kniha mne vtáhla do děje již svým prvním odstavcem, který jsem zde zveřejnila. Kate Boormanová má krásný styl psaní a já musím chválit i překlad Markéty Polochové. Věty jsou opravdu vymazlené. Prakticky ihned jsem se ztotožnila s Emmeline a měla jsem potřebu neustále přikládat do krbu, protože všude kolem mě se rozprostřela zima. Nemusím dodávat, že na procházku ven se mi už za mák nechtělo.

První polovinu knihy jsem slupla jako nic. Myslela jsem si, že autorka se vydá trošku jiným směrem a musím říct, že mě to začalo zajímat. Když jsem zjistila, kudy vede cesta, už jsem vězela v pavučině příběhu. Ačkoli jsem byla trošku zklamaná druhou polovinou, rozhodně nemůžu tvrdit nic špatného. Jen jsem měla jiná očekávání.

Pokud bych měla něco vytknout, byl by to věk hlavní hrdinky. Začíná mě rozčilovat, že dívkám bývá okolo 16 a jsou stále mladší. A já nevím proč. Young adult by mohl klidně fungovat i s postavami kolem dvacítky. Proč toto téma otvírám, když je jasné, že se jedná právě o young adult žánr? Mluví se tady o manželství. Funguje jako jeden z hybatelů děje. Rození dětí okolo 18. roku života. Je to moc brzy a já nevím, jakou zprávu předává teenagerům a mladé generaci, pro kterou je žánr primárně určený.

A také jsem nebyla moc nadšená z francouzštiny, kterou používají některé postavy. Ano, pro Kanaďany, to není problém. Pro mě bohužel ano. Já většinou miluji, když je v knize sem tam věta jiným jazykem. Většinou to ve mně probudí touhu se daný jazyk naučit alespoň trošku. Ale se svým rokem francouzštiny na vysoké jsem měla v některých pasážích vážně problém a trošku jsem se vytáčela, protože jsem rovnou přeskakovala, ale jinak jsem se nemohla soustředit na to, co se dělo. Nejde o to, že bych z kontextu nerozuměla nebo komplikované věci nebyly jakoby přeložené myšlenkami Emmeline. Ale prostě…na můj vkus bylo francouzského jazyka trošku moc. Chápu ovšem záměr autorky a přiznávám, že to knihu ozvláštňuje.

„Žena po mé pravici je jako koule a v lůně nosí dítě, jehož narození nebude nikdo z místních oslavovat, dokud to malé nedosáhne věku jednoho roku. Umírá tady tolik dětí, že oslava před jejich prvními narozeninami se začala považovat za holý nerozum a plýtvání již tak vzácnými zásobami.“

Existují dystopie a dystopie. Některé dystopie jsou jaksi dystopičtější než jiné. S fatálními problémy této společnosti se setkáváme, jakmile otevřeme knihu. A běhá mi z nich po zádech mráz. Musím podotknout, že název smrtná zima je přesný. Znáte ten strašidelný pocit, když se v místnosti najednou ochladí, od úst jde pára. Takhle jsem se při čtení cítila. Bravo!

Isolace, přísná pravidla, fanatici ve vedení a hlavně zastrašování, led a mráz, strach o život a své blízké zapříčinili, že se společnost chová velmi puritánsky, bojí se vlastního stínu a všichni se scházejí na „hovorech o mravnosti“. Docela středověk s všudypřítomnou inkvizicí. Už jen oslovování „bratře“ a „sestro“ je děsivé.

Emmeline je velmi silná hrdinka. Nebojí se, ví, co je správné a je ochotná se obětovat. Zalhat, pochopit a poznat pravdu. Autorce se velmi povedl myšlenkový tok Emmeline. Dokáže s někým mluvit, ale myslí si u toho něco úplně jiného. A to se ne každému autorovi povede. Také jsem si zamilovala Edith. Nelze nemilovat malou Edith.

Jednou z nejsilnějších postav byl pro mě ale bratr Stockham. No, nejsilnějších. On je ve své podstatě tak trochu zbabělec. Stejně jako jiní. Jeho postava ve mně ale zanechávala hluboký dojem a myslím, že na něj hned tak nezapomenu. Prošla jsem stádia: Nechutný inkvizitor – záhadný, něco na něm je – nebezpečný – možná trochu jako Snape – fandím mu – co se právě stalo? Tolik asi můžu napsat, abych nic neprozradila. Zakončení jeho příběhu je správné, zasloužené a pro čtenáře silné. Ale fakt, že všechno mohlo být jinak a že se tím směrem autorka nevydala, ve mně bude hlodat ještě dlouho. Ale možná jsem jediná, které se tajil dech, když s ním Emmeline tancovala. Už ale chápu, proč si někteří lidé dokážou představit Hermionu s Dracem (Harry Potter), čehož nejsem fanynka, ale už nikoho neodsuzuju.

Smrtná zima je vynikající knihou na zimní období. Za oknem padá sníh a fučí severák, atmosféra knihy se násobí a já drkotám zuby. Nezbývá než uvařit svařák, sednout pod deku ke krbu a bojovat s chladem. Svět Emmeline a Ztracených ještě neopouštím, mám tady na stole před sebou Temná tání, na jejichž recenzi se můžete těšit v zápětí.

Chrudimka

Tuto knihu si můžete zakoupit zde.

středa 4. ledna 2017

Nechte si vyprávět román, který si podmanil všechny žebříčky bestsellerů..

Paula Hawkins: Dívka ve vlaku

Keď mám možnosť výberu plátno alebo kniha, často riešim dilemu čo skôr, film alebo literárna predloha. Prečítať si najskôr knihu a potom porovnávať moje predstavy s predstavami režiséra (a pohoršovať sa nad tým, že takto to v knihe predsa nebolo) alebo si pozrieť najskôr film a dať jednotlivým postavám konkrétnu podobu (a tešiť sa z každej maličkosti čo sa do filmu nevošla). Zatiaľ som nemusela riešiť čo bolo lepšie. Doteraz sa mi totiž ešte nestalo, že by som filmu dala vyššie hodnotenie ako literárnej predlohe. A platí to aj v prípade Dievčaťa vo vlaku, i keď tento krát som urobila kompromis a siahla po audioknihe.

Dejom nás vedú tri ženské hlasy patriace trom hrdinkám. Rachel - naše dievča vo vlaku, Megan -dievča ktoré Rachel pravidelne sleduje z vlaku a Anne - dievča ktoré zaplnilo miesto po boku Rachelinho ex manžela, Rachelino miesto, jej život, jej dom, jej lásku a navyše s dieťaťom, po ktorom ona túžila najviac zo všetkého.

Rachel je v každom ohľade nešťastná mladá žena. Rozvedená, bezdetná aktívna alkoholička, ktorá sa každé ráno budí s opicou a snaží sa zistiť čo zase cez noc napáchala. Osamelá a bez priateľov, bez práce a rodinného zázemia, opustená svojim teraz už ex-manželom a nenávidená jeho súčasnou manželkou. Nepochopená svojim okolím a vlastne ani sama sebou. Každý deň odovzdane cestuje vlakom za prácou do Londýna (dokonca aj po tom čo ju z práce vyhodia) a každý deň vlak zastaví na mieste, odkiaľ vidieť dom č. 23. Tento dom, vlastne jej obyvateľov, ktorých z okna vlaku denne sleduje - Megan a Scota si Rachel idealizuje, predstavuje si ich rozhovory, ich láskou a šťastím naplnené spoločné chvíle, závidí im ich dokonalý život a sníva. Jedného dňa ale Megan zmizne a Rachel chce pomáhať pri pátraní. Prípad rieši polícia a Rachel videla niečo, čo im musí povedať. Postupne sa odkrýva Rachelina minulosť a všetky dôvody prečo sa z nej stalo to čím práve teraz je, všetky dôvody prečo je pre políciu skôr príťažou ako pomocou a všetky dôvody prečo sa cíti taká zradená. Ale nielen ona má ukrytých kostlivcov v skrini. Každá z postáv príbehu má svoje tajomstvá, ktoré by nemali vyjsť na svetlo. A i keď Rachel starostlivo zahmlieva a upravuje realitu na prijateľnejšiu formu, nakoniec práve ona nachádza odvahu hľadať a prijať pravdu, ktorá bude ešte dlho bolieť.

I keď je postava Rachel problémom sama o sebe a ja nesúhlasne prevraciam oči po každom jej ďalšom excese, predsa len s ňou súcitím, obhajujem jej slabé chvíle, nesúdim jej opätovné zlyhania. A počúvam a počúvam, lebo je to jednoducho zaujímavé, lebo mám pri tom čas aj na vlastné predstavy, lebo sa pri tom dá tak dobre oddychovať a tie tri hlasy sú také príjemné.....

Marbla 

Audioknihu můžete zakoupit zde.

úterý 20. prosince 2016

Vánoce klepou na dveře. Zde je tip na knihu s vánoční tématikou

P. D. Jamesová: Vánoční vražda a jiné povídky

Čtyři krátké detektivní povídky od P. D. Jamesové. Autorku mám moc ráda i pro jejího detektiva Adama Dalglieshe.

Tady se ale s Adamem setkáme jen ve dvou povídkách: Dědictví Boxdaleových a Dvanáct vánočních stop. Všechny povídky v sobě mají typický anglický humor, podle mého názoru se hodně podobají dílům Agathy Christie nebo dílům Roberta Galbraitha. Je veliký rozdíl v tvorbě severských spisovatelů a tím neříkám, že je nečtu ráda, ale tady se mi líbí klidné prostředí, určitá noblesa (Adam Dalgliesh určitě je noblesní), většinou tam není moc mrtvol a pátrání probíhá v klidné atmosféře. Já vím, že to není možné, ale je to můj pocit z díla P.D. Jamesové.

Tady určitě hraje roli i to, že dva příběhy mají nějakou vazbu na Vánoce a popis vánoční atmosféry má také něco do sebe. Už jen fakt, kdy vypráví sama autorka v povídce Vánoční vražda, jak slavila Vánoce v domě své babičky, jak na oslavu cestovala až v podvečer Štědrého dne mi přijde až zarážející, ale to proto, že my máme trochu jiný rytmus vánočních oslav – v podvečer na Štědrý den, už jsou většinou rodiny shromážděny, děti netrpělivě čekají na stromeček a na dárky.

V povídce Úplně obyčejná vražda není vánoční atmosféra, ale má velmi zajímavé rozuzlení.

Mně se asi nejvíc líbila poslední povídka Dvanáct vánočních stop – určitě pro to, že tam vystupuje Adam Dalgliesh, který jede na suffolské pobřeží na Vánoce za svou tetou, ale i pro překvapivý konec.

A tak je mi vlastně líto, že jsem tuhle kouzelnou knížku přečetla už před Vánoci, v adventním uspěchaném čase….

Valášková

Knihu si můžete zakoupit zde.

úterý 13. prosince 2016

Četli jste již třetí román Jonase Jonassona? Zabiják Anders vás nezklame..

Jonas Jonasson: Zabiják Anders a jeho přátelé (a semtam nepřítel)

Nájsť dobrý humoristický román je veľmi ťažké. A nájsť autora, ktorý je osvedčený a vie vás vždy rozosmiať je ešte ťažšie. Myslela som si že som takého našla, ale potom sa po „Storočnom starčekovi, ktorý vyliezol z okna a zmizol“ Jonas Jonasson pokúsil naviazať na svoj bestseller novelou „Analfabetka ktorá vedela počítať“. Neviem ako to vnímali ostatní čitatelia, ale pre mňa bola „Analfabetka“ dosť veľkým sklamaním (i keď aj ona občas prekvapila). Pričasto sa v nej totiž opakovali osvedčené postupy a humor, ktorý bol u „Starčeka“ taký osviežujúci.... Určite to nemuselo vadiť niekomu kto ho nečítal, ale tí ktorí po knihe siahli práve preto, lebo od Jonassona očakávali niečo dostatočne zamotané, vtipné a hlavne originálne, museli byť sklamaní. Preto som s veľkým očakávaním otvárala „Zabijáka Andersa a jeho priateľov (a sem tam nepriateľ)“. Jonasson sa vrátil s novými nápadmi a s novou stratégiou a svojim typickým humorom si ma opäť získal. Nie že by jemu malo na jednom čitateľovi záležať, ale pre mňa je možnosť nahlas sa pri čítaní smiať niečo také výnimočné, že sa toho len nerada vzdávam.

Zabijak Anders, ako prezývajú práve prepusteného trestanca Johana Andersa je typickou Jonassovskou postavičkou, ktorá sa vymyká bežnému literárnemu priemeru. Jeho trestná činnosť spôsobená najmä kombináciou alkoholu a rohypnolu začne meniť smer, keď sa stretne s farárkou vylúčenou pre nevhodné správanie z cirkvi (podporené jej smutným detstvom a ateistickým zmýšľaním) Johannou Kjellanderovou a s recepčným hotela pochybného charakteru, takým nezaujímavým, že si netreba pamätať ani jeho meno (mimochodom Per Person). Táto nesúrodá trojica, ktorú spojí snaha zarobiť si niečo navyše, možno aj nie celkom legálnym spôsobom nachádza nové možnosti na trhu a ponúka služby Zabijaka ako lámača kostí dlžníkom a „nepohodlným“. A dostáva za to dostatočne vysoký príjem, samozrejme. Všetko sa ale zmení, keď po pár citátoch z biblie, ktorými si Johanna neustále vypomáha si prosťáčik Anders začne Božie zákony vykladať po svojom (i keď so správnym záverom) - namiesto násilia robiť dobročinné skutky. Tým sa situácia pre Johannu a Pera, ktorých zblížila ich nenávisť voči všetkému a všetkým naokolo stáva ťažko riešiteľnou. Najmä keď už majú na svojom konte množstvo príjmov za objednávky, ktoré už nemá kto odviesť. Vychytralá Johanna ale vždy nájde spôsob ako sa posunúť ďalej a ako vyťažiť z danej situácie čo najviac. A ako to už u Jonassona býva ide o fakt veľký balík peňazí, ktorý sa nie celkom spravodlivo prerozdeľuje. Šťastie a neustále náhody vedú hrdinov celým príbehom až k úplnej zmene ich naštrbených charakterov a k novému spôsobu ich myslenia.

Knihu by som stručne označila ako vtipnú gangsterku, plnú absurdných postavičiek z podsvetia, ktorá čitateľa ale rozhodne nebude nenudiť. Hlúpe hlášky Zabijaka nakoniec dávajú zmysel, ateizmus a nenávisť voči svetu farárky zrazu nie sú až také jednoznačné a Per sa napokon predsa len stane pre niekoho tým najdôležitejším človekom na svete. Všetko sa krásne poukladá a čitateľ nakoniec musí uznať, že na tých dobrých koncoch predsa len niečo bude....

Marbla

Tuto e-knihu si můžete zakoupit zde.

úterý 6. prosince 2016

Hledáte čtení pro zimní večery? Zkuste tuto knihu

Dora Heldt: Při návalech aspoň není zima

Knihu jsem si vybrala k recenzování podle názvu. Samotný název ve mně vyvolával pocit, že půjde o dílo vtipné s lehkým sarkasmem a nadsázkou. Ani jméno autorky mi nic neříkalo, proto jsem se snažila o ní něco zjistit. Jedná se o německou autorku, vlastním jménem Bärbel Schmidt, která napsala už několik knížek a domnívám se, že úspěšných.
Těšila jsem se na čtení a překvapilo mě, že kniha začíná popisem jedné z hlavních hrdinek, která je frustrovaná, zklamaná, negativně naladěná. V podobném duchu pokračovalo vyprávění o druhé hrdince knihy. Třetí hrdinka byla podstatně pohodovější. Začátek knihy je deprimující, i když s mírnou nadsázkou. Jedná se o příběh tří spolužaček ze střední školy, které se v padesáti letech setkají v hotelu s wellness a bilancují. Každá kapitola pojednává o jedné z žen a jejích pocitech.  Každá z žen se vyjadřuje k danému tématu. A tím je životní příběh kamarádek. Ale zároveň každá z nich se snaží něco utajit. Až ve chvíli, když si navzájem odhalí všechna tajemství, vyjasní se mezi nimi a kniha najednou získává pozitivní nádech. Lehce se čte, čas příjemně plyne. Přiznám se, že mě to bavilo. Nebyla to kniha plná napětí, která by se nedala odložit, ale svižně napsaný příběh. Taková příjemná pohoda pro zimní večery.
První hrdinka se jmenuje Anke, pracuje v nakladatelství časopisu pro domácí zvířata. Po škole měla velké plány, chtěla dělat pořádnou novinařinu, ale skončila v ubohém plátku s nízkým platem. Její bývalý partner jí zanechal dluhy a ona žije velmi skromně. Navíc před přítelkyněmi tají, že byla na střední škole těhotná, nechce prozradit s kým a jak moc jí to změnilo život.
Druhá přítelkyně se jmenuje Doris. Snaží se být dokonalá a neumí se vyrovnat s prázdnotou života. Její manžel má úspěšnou firmu, která mu zabírá veškerý volný čas a ona se doma nudí. Tajně pije. Neuvědomuje si, jak moc jí závislost na alkoholu mění a izoluje od ostatních lidí. Velmi ji trápí, že se s ní nestýká její syn.
Třetí kamarádka se jmenuje Katja. Její otec je plastický chirurg a Katja využívá jeho služeb. Rozhodně nevypadá na padesát let a jejímu příteli je o patnáct let méně. Stará se o svoji vizáž, sportuje. I ona má kostlivce ve skříni. Ukáže se, že měla poměr se starším mužem z práce, kvůli kterému přišla o lukrativní místo televizní reportérky.
Doris odmítá slavit svoje padesáté narozeniny a místo oslavy pozve svoje dávné přítelkyně do hotelu s wellness službami. Ze začátku mezi nimi vládne napětí, ale postupně si vyjasňují svoji situaci, odkrývají svoje tajemství. Zjistí, jak moc si jsou blízké a naplánují si, že společně vydají knížku. Nakonec dojde i na oslavu, kterou zorganizuje manžel Doris.

Kniha se mi líbila, závěr je pohodový, čtení zábavné.
Hana Raabová

Knihu si můžete zakoupit zde.

středa 23. listopadu 2016

Žádný trezor neochrání vaše nejskrytější tajemství..

D. M. Pulley: Mrtvý klíč

„U nás máme takové pořekadlo. Nikdy nekraď na hřbitově. Mohla bys vyrušit duchy“

Tento skvělý napínavý příběh se mi dostal do rukou spíš náhodou. Na první pohled mě sice zlákala záhadná obálka a název, pod kterým jsem si toho neuměla moc představit a pochopitelně taky vábivá anotace, ale neměla jsem moc v plánu knihu číst. Jsem nicméně ráda, že jsem změnila názor. Kdybych ji totiž vynechala, utekl by mi jeden z nejlepších napínavých příběhů, co jsem četla.

Děj knihy se z největší části odehrává v budově První clevelandské banky, která je v minulosti nejprestižnějším bankovním ústavem ve městě a v současnosti hrobkou zakonzervovaného času.

Současnost, tedy rok 1998 prožíváme s Iris. Iris je stavební inženýrka, momentálně znuděná z práce v kanceláři, pije jako duha a věčně nestíhá chodit do práce včas a její život je tak nějak celkově neuspořádaný a bez cíle. Jednoho dne ji doporučí její spolupracovník na jakýsi záhadný projekt, o kterém se nemá moc mluvit. Společnost, v níž pracuje, dostane od radnice města zakázku, má zakreslit banku do plánů pro projektanty, kteří zpracovávají její přestavbu. Do budovy banky už více než dvacet let nikdo nevkročil, krom hlídače Ramona…

Minulost reprezentuje šestnáctiletá Beatrice. V roce 1978 přijíždí do Clevelandu, aby začala nový život. V tom jí pomůže její teta Doris, která jí poskytne přístřeší a zařídí zfalšované dokumenty, díky nimž Beatrice získá prácí v První clevelandské bance. Beatrice je šťastná, že práci má. Dokonce si najde i kamarádku, tou je její kolegyně z kanceláře Maxine. V bance se však děje něco divného. Beatrice nejdříve nic netuší, ale postupem času je díky Maxine do situace čím dál více vtahována a skoro proti své vůli zjišťuje věci, které nikdy nechtěla vědět…

Klíčový moment děje se odehraje před vánoci roku 1978. Banka zavře. Uprostřed noci a bez jediného slova. Překvapení zaměstnanci ráno přijdou do práce a dveře najdou uzamčené řetězy. V bance zůstanou všechny jejich osobní věci, nedostali šanci si je odnést, nikdo jim nic nevysvětlil, nikdo nic neví. Zůstávají pouze dohady. A ve sklepení banky mrtvé schránky plné cenných věcí lidí, kteří si je už nejspíš nikdy nevyzvednou…

Celé prostředí zavřené clevelandské banky působí na jednu stranu nesmírně honosným dojmem a na druhou stranu docela strašidelně. Opuštěné prostory, kde se zastavil čas a vše zůstalo na svém místě, fungující automaty na kávu, sklepení se schránkami, které dosud obsahují cennosti původních majitelů, jež si je nikdy nevyzvedli. Stopy v prachu a záhadné kroky, které se ozývají, když je Iris v budově sama. Upřímně, já bych tam sama nebyla ani za tu nejlepší práci světa! Na druhou stranu bych asi těžko odolávala pokušení probírat se v tak starých věcech.A Iris taky neodolá. Bankovní záhada jí nedá spát a tak začne při svojí práci pátrat po podivnostech, které banku obklopují, ale místo aby nalézala odpovědi, vynořuje se z minulosti stále více záhad a otázek.

Napětí v knize je skvěle stupňováno. Od první chvíle, kdy Iris vkročí do budovy banky, napětí pomaličku a pozvolna narůstá. U osmé kapitoly už jsem byla přesvědčená, že se v budově potuluje nějaký bubák, jen jsem netušila, jakého charakteru, jestli se jedná o živého člověka, nebo opravdu o nějaký záhrobní stín. Jak Iris procházela budovou, opuštěnými místnostmi, často pouze s baterkou, byla jsem takovým tím příjemným způsobem vystrašená a napjatá. Navíc mi pochopitelně vrtalo v hlavě, co se stalo v bance tenkrát v roce 1978. Irisiny kapitoly totiž střídá vyprávění Beatrice a záhady minulosti a současnosti spolu nějakým způsobem souvisí.

Střídání minulosti a současnosti je dobře odděleno – na počátku každé změny je napsáno datum a rok, kdy se ta která část odehrává. Takže se čtenář dobře orientuje v čase, i když jsou jednotlivé kapitoly krátké a střídají se docela často. Postupem času na sebe začínají víc a víc navazovat.

Beatricin příběh začíná v celku normálně – mladá žena jde žádat o práci úřednice v bance, práci dostane, je za to patřičně vděčná a hodlá být dobrou pracovnicí, aby si místo udržela. Je mladá, naivní a nezkušená, takže se brzo dostane do vleku kamarádky Maxine, která jí ukáže noční život a taky ji zatáhne do jakési podivné záhady, která se nad bankou vznáší. Navíc se Beatrici stane pár nepěkných příhod, které ji donutí hledat odpovědi na otázky: Co se tu doopravdy děje? Proč banku vyšetřuje policie? A kam zmizela Maxine?

Hodně mě překvapilo, když jsem zjistila, že román je prvotinou paní autorky. Naopak mě vůbec nepřekvapilo, že za něj dostala cenu. Její práce je totiž opravdu velice čtivá. Paní autorka skvěle pracuje s postavami a s dějem knihy. Všechno jí do sebe naprosto skvěle zapadá – minulost se perfektně propojuje se současností a záhada se vynořuje opravdu pozvolna a pomalu. Nic se nevyzradí předčasně a napětí krásně narůstá s každou kapitolou. Přesně v tu pravou chvilku je vyprávění jedné přerušeno vyprávěním druhé dívky. Byla jsem z té změny a přerušení rozmrzelá vždycky jen chvilku, protože během okamžiku mě dokázalo strhnout další vyprávění. Paní autorka si nelibuje v nijak komplikovaném jazyce a popisů je v knize právě tak akorát, aby čtenář pochopil, představil si a ještě zbylo dost prostoru pro jeho vlastní fantazii. Děj není žádný velký horor ani krvák, ale to mi vůbec nevadilo, naopak to pro mě byla přednost. A nemohla jsem se dočkat toho až zjistím, kdo tahá za nitky a stojí za tím vším.

Postavy byly pro mě uvěřitelné a velmi živé. Obě dívky jsem si nakonec oblíbila, ačkoliv mi nebyly sympatické hned od začátku. Bylo potřeba je trochu poznat. Beatrice byla nejdříve velmi naivní, pokorná a vzorná, ale bylo jí šestnáct, takže se to dalo čekat. Iris zase byla až trochu moc lempl a její způsob života mi vadil. Kupodivu mi ale byla bližší. Do příběhu se hodily tak, jak byly napsané a tvořily krásnou protiváhu. Vedlejší postavy oproti nim nebyly tolik výrazné, ale zpracované byly přesně tak, jak pro svoji roli v příběhu potřebovaly.

Od knihy jsem toho moc neočekávala, prostě jsem jen byla zvědavá, co to bude. A nebyla jsem zklamaná. Dostala jsem skvělý napínavý příběh s tak akorát děsivými situacemi, pěknou záhadou a neskutečně zajímavým a pro mě přitažlivým prostředím. Kdo má toto všechno v knize rád, měl by si ji určitě přečíst.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu do svojí čtečky si můžete pořídit zde.

Kateřina

pátek 11. listopadu 2016

Co takhle při pátku trocha (nebo víc) sci-fi? :-)

Kevin J. Anderson, Brian Herbert: Píseční červi duny

Jakožto milovníka Duny (první díl série), která mě přivedla k fantasy literatuře a dosud ji považuji za nejlepší knihu svého druhu, mě pochopitelné nové vydání Písečných červů nemohlo nechat chladnou.

Pro čtení této knihy je nezbytné přečíst předchozí díly série. Jinak totiž nedávám moc šanci pochopení celého děje a souvislostí a hlavně bez znalosti předchozího díla čtenář jen těžko ocení krásu příběhu a prostředí a také dokonalou promyšlenost fungování světů, náboženství a filosofie, na které je založená celá série Duna.

Proč je náboženství důležité? Protože sama logika člověka nedonutí k velkým obětem. Za předpokladu náležité náboženské horlivosti se však lidé vrhnou do beznadějného rizika a ještě se budou považovat za požehnané.
Missionaria protectiva, První učebnice


Děj začíná 21 let po úniku z Kapituly. Ocitáme se na palubě nelodi Ithaka a v axolotlské nádrži se chystá ke zrození ghola. A ne jen tak obyčejný ghola. Jedná se o klon narozený z uchovaných buněk samotné Alie, Vládkyně nože, dcery Jessiky a sestry Paula Muad´diba, který byl prvním Kwisatsem Haderachem. Ostatní členové-gholové Ariiny rodiny už jsou oživeni a s nimi mnoho dalších důležitých postav, jenž byly zásadní při svrhnutí vlády rodu Corrino, které se odehrálo nějakých patnáctisíc let zpět. Mají stát i v čele nového odporu proti myslícím strojům, o nichž se soudilo, že byli již dávno vyhlazeni.

Lidé nejsou nikdy schopni naprosté přesnosti. Navzdory veškerým znalostem a zkušenostem, které jsme načerpali od nesčetných „vyslanců“, Tvarových tanečníků, nám zbyl jen zmatený obrázek. Ty chybné zprávy o lidské historii nicméně poskytují zábavný přehled o přeludech lidstva.
Erasmus, Záznamy a analýzy, záloha 242


Proti skupince dávných hrdinů stojí Synchronizované impérium v čele s Omniusem – počítačovou všemyslí a jeho mluvčím Erasmem, myslícím strojem. Tito dva chystají Armagedon, chtějí zotročit a vyhladit veškeré lidstvo a nastolit definitivní vládu myslících strojů. Průběh událostí v závěru Armagedonu určí poslední Kwisatz Haderach a ten se nachází na nelodi. Proto po ní Omnius zuřivě pátrá a mezitím jeho lodě plné strojů pokračují ve vybíjení lidí a dobývají jednu hvězdnou soustavu za druhou. A stroje mají také své gholy – barona Vladimira Harkonena a Paola, druhého z klonů Paula Muad´diba.

Finální bitva mezi Starým impériem a Myslícími stroji je na spadnutí. Kdo zvítězí? Lidé nebo stroje? Nebo někdo třetí…

(Jen poznámka na okraj: Myslím, že už je jasné, proč je nutná znalost předchozího díla, bez toho se totiž v pojmech nedá orientovat.)

Dunu jsem objevila někdy na základce a byla jsem okouzlena celou filosofií, myšlenkami a náboženstvím, které pan Herbert stvořil. Nejinak je tomu i v tomto posledním díle, které však již nepíše on, ale jeho syn. A je to na knize docela poznat

Děj se dělí na kapitoly označené vždy tak aby bylo jasné kolik let od úniku z Kapituly právě je (21 22 23) a každá kapitola obsahuje kratší části z různých míst, aby bylo jasné, co se v tom roce odehrálo důležitého a kde. Části jsou odděleny citáty a myšlenkami postav, které souvisí s dějem další kapitoly. Tyto myšlenky mám ráda, dokážou vyvolat mnoho otázek a podnětů k zamyšlení nebo nakopnout k tomu, abyste si odpověď našli sami.

Ústředním motivem příběhu jsou píseční červi. Pro někoho proto, že jejich životní cyklus se pojí se zvláštním geriatrickým kořením melanží. Většina lidstva už na něm sice závislá není, ale přece jen se najdou tací, kteří ho potřebují – Kosmická Gilda pro svoje navigátory a benegesseriťanky pro budoucí Ctihodné matky. Platidlem je pro všechny. Pro druhé jsou červi důležití, protože je uctívají jako bohy. V knize se objevili hned ve dvou podobách – geneticky modifikovaní jedinci, vypuštění do moře planety Buzzel a původní píseční, kteří našli domov na Quelsu. Spolu s jedním mužem budeme také snít o tom, že se vrátí zpět na vypálenou a mrtvou planetu Arakis…

Druhou zásadní věcí je útok armády myslících strojů na lidskou rasu. Stroje postupují nemilosrdně od planety k planetě a rozsévají smrt. Proti nim stojí sjednocené Sesterstvo benegesseritských čarodějek a posádka nelodi Ithaka v čele s gholou Duncana Idaha. Sesterstvo spoléhá na zbraně, neloďani na oživené gholy, kteří mají cenné taktické znalosti ze svých minulých životů a některý z nich by mohl být poslední Kwisatz Haderach.

Všichni, kdo četli Dunu, vědí, co znamená mít na své straně Kwisatze Haderacha, on je rozhodujícím prvkem, s ním se má naplnit proroctví a údajně se vyloučí neúspěch v poslední bitvě. Obě strany se proto snaží najít ho za každou cenu, jenže všichni tak trochu pozapomněli na to, že on může mít vlastní hlavu a pěkně paličatou. Kdo to měl být jsem neuhodla a každou chvíli se přikláněla na stranu jiného favorita…

Žádné vzdělání, výcvik ani jasnozřivost nám nemohou ukázat tajné schopnosti, které v sobě skrýváme. Můžeme se jenom modlit, aby ten zvláštní talent byl k mání v době, kdy to budeme nejvíc potřebovat
benegesseritská příručka akolytek


Už ze začátku je zřejmé, že se mi styl, kterým je kniha psaná líbí a vyhovuje mi. Předpokládá totiž větší samostatnost čtenáře. Množství popisů je celkem omezené ve srovnání s jinými fantaskami, autoři se nevyčerpávají zbytečnými detaily a spoléhají na znalost předchozího díla a představivost čtenáře. Příběh je psán zajímavým stylem a myslím si, že se nic důležitého nezatoulalo v překladu. Musím přiznat, že původní Duně – myslím první díl série - se ale nevyrovná a to především zpracováním postav – hrdinů příběhu, které si páni autoři vypůjčili z původního díla. Některé postavy se mi zdály dost charakterově znehodnoceny, působili ploše a nedotaženě, uspěchaně. Možná to bylo tím, že jako gholové nejdříve neměli svoje vzpomínky z minulých životů, jenže například takový fenomenální intrikán jako byl baron Harkonnen vzpomínky měl a přes to působil jako hlupák. Zdá se mi, že pánové autoři nevyužili možnosti, které se jim nabízely se skupinou oživených gholů. Někteří z nich nakonec svoji vteřinu slávy měli, ale bylo to opravdu nakonec a kromě Leta II mě spíš zklamali. Chápu, že kniha měla především jiné hlavní hrdiny, jenže příběh působil tak, že si autoři nedokázali poradit s takovým množstvím oživených postav z minulosti.

Zápletka byla poměrně komplikovaná, jak to bývá u této série zvykem, ale v určitých věcech byla překvapivě průhledná, což tak úplně zvykem nebývá. Líbilo se mi, že páni autoři zachovali systém „intriky v intrikách jiných intrik“ a nepřátelé se objevovali na každém rohu. Každý z vůdců skupin si šel za svým a to poměrně dost přesvědčivě.

Konec se mi zdál trochu laciný, ukecaný a uspěchaný oproti například fenomenálnímu závěru zmíněné první Duny. Závěrečná bitva byla sice popsána hezky, ale pak chybělo něco, z čeho by se mi zamotala hlava. Prostě jen povídali a povídali až do konce. Jako zakončení série Duna se každopádně vyplatí knihu přečíst i kdyby jen z jakési nostalgie a hřejivého pocitu ze setkání s milovanými hrdiny, i když nedokonalými. Je to prostě konec jedné legendy.

Knihu a nejen tuto, ale celou sérii, doporučuji všem. Ti, kteří nic podobného dosud nečetli, díky ní možná objeví krásu tohoto typu knih jako já. A ti ostatní si prostě užijí skvělou fantasy sérii. Každopádně doporučuji začít od prvního dílu.

Za recenzní kopii velice děkuji Palmknihám. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji pořídit zde. A mají i celou sérii :)

Kateřina