pátek 9. října 2009

Knihou definována, e-knihou předjímána

Tuto esej nám zaslal jeden z autorů Palmknih, pan Miroslav Vejlupek. Myslím si, že se velmi hodí na tento blog.

1

Trvá to několik let a brzký konec čekat nemožno. Emocionální diskuse (to v závislosti na profesi diskutérů), ale i věcné publicistické texty, skeptické povětšinou: elektronická kniha nejde na odbyt! Prý právě naopak: jsou to tištěné knihy, kterých se vydává stále více a více. V roce 1993 osm tisíc dvě stě tři tituly, v roce 2006 už sedmnáct tisíc a devatenáct k tomu. (Údaj o vývoji souhrného počtu výtisků chybí zcela pravidelně.)

Jsou tyto argumenty opravdu směrodatné?

Tištěným knihám – kupodivu za doprovodného nářku, že společnost čte méně a méně – daly vzniknout dva primárně sice nesouznící, v konečně fázi činění však sladěné fenomény:

a) neutuchající, samozřejmá tvůrčí potence individua, kterého dosavadní kulturní dějiny značí pojmem spisovatel, individua, vlastní úspěšnost začasto měřícího právě počtem vydaných knih; b) vynalézavost vydavatele, ať jednotlivce, ať celého marketingového týmu zaměřeného na recipienta-zákazníka disponujícího přece tím, oč i hospodářské jednotce produkující knihy jde vždycky především, to jest penězi. (Nelze se tudíž divit, že náklady titulů umělecké literatury, jichž je podle jedněch pramenů pětina, podle druhých čtvrtina z celkové roční celostátní produkce titulů, jsou přirozeně velmi opatrné, nezřídka jen v desítkách kusů. Sám statistický fakt, že občan těchto let ročně vydá na koupi knih čtyři sta padesát korun, značí, že potenciální recipient si za rok koupí asi dvě knihy – nebo také půl knihy.)* Recipent přečte ročně samozřejmě mnohem, mnohem více textu – ovšem digitalizovaného, na monitoru PC. (Je-li mezi tímto textem i písemnictví z ranku krásného, není v tuto chvíli předmětem úvahy. Zkrátka není pravdou, že lidé čtou méně a méně – je to právě naopak. Jen médium doznalo změn.)

Spisovatel - v soukromých diskusích i v provoláních a otevřených dopisech výkonných orgánů jeho cechovních sdružení marně proklamující, že kniha není zboží –, nakonec vydá všanc neslitovnosti trhu i vlastní úspory. Investuje ekonomicky beze zdaru, o to více nadšeně: přece do produktu ducha, jehož dílo ovšemže je zhutnělým obrazem setkání individuální tvůrčí invence a subjektivního pochopení (a uchopení) světa s objektivním stupněm výrobně-technologické vyspělosti society a jejím dobovým autovymezením filosofickým.

2

Tedy literatura řečená krásná. Ona sama, stejně jako formy jejího šíření, a na to emocionálně zainteresovaní tvůrci přečasto zapomínají, jsou neoddělitelné od evolučního pohybu inteligentního života pozemského původu. Znaku, na němž pozemská civilizace stojí přece existenčně, dobře posloužily už svitky kůry stromů či papyrus, kámen, hliněné desky, papír… Podotknuto již výše, více a více členů společnosti současné už čte informace (včetně uměleckých textů) digitalizované. Ještě jednou zdůrazněme ono čte. Nečtoucí společnost by se přece rázem vrátila do prehistorie civilizace.

Dobové diskuse či přímo metabolicky prožívané spory o tom, zda literaturu tištěnou či digitalizovanou ovšem mají dva stejné průsečíky: v naprosté většině se vedou o literatuře (a formě šíření) nenazírané jako součást komplexního historického (evolučního) pohybu společenského a už vůbec se nepřipouští, že kniha, ať tištěná, ať elektronická, je z nejtypičtějších znaků daného vývojového stupně inteligentní, sociálně organizované hmoty. Od svitků jsme upustili. Od hliněných desek upustili. Od tištěné knihy neupustíme? Jaký by k tomu měl být důvod? Což je vývoj výrobně-technologické základny společnosti procesem konečným? Což je sama evoluce konečná? (Ondřej Neff v elektronickém almanachu ADIEU 2000: „Digitalizace bude nezbytná, aby knihy – tedy původní knižní texty – přežily.“)

Jaký to má smysl(?): člověk, ať je, kde je, v každé chvíli dne a života technicky vybaven ke komunikaci s kýmkoli kdekoli na planetě Zemi (v nikterak vzdálené budoucnosti nejspíš i mimo Zemi) a k přístupu k jakékoli informaci z dosavadního duchovního potenciálu planetární kolektivní bytosti.

A tak vzdor pesimistickým konstatováním, že ani elektronické knihy nejdou na odbyt, ba jdou na odbyt pořád ještě méně než knihy tištěné, nemůžeme nedocenit proces digitalizace literárního bohatství minulých století, programově probíhající ať z iniciativy institucí, ať z vůle jednotlivců. Elektronická kniha ovšemže nezastaví a ani nemůže zastavit pokles zájmu o krásnou literaturu. Její existence má význam historicko-kulturní a také sociálně-filosofický. Protože zatímco kniha tištěná je vyjádřenou definicí jedné, staletí trvající, ale už odcházející epochy lidské civilizace, kniha elektronická již předjímá epochu přicházející, novou, jejíž kvalitativní jinakost tkví především v sebenazření lidského plemene jako kolektiva bytostí rodem sice pozemských, ale bytostí mimozemské, kosmické předurčenosti. Podobně ani sama kultura homo sapiens sapiens tu není sama pro sebe, je „jen“ fází kultury inteligentního života, majícího původ ve sluneční soustavě.

Je z „pravidel hry“, že uvažovaný proces probíhá za střetu odvěkého vybavení jedince touhou po přežití v díle či odkazu, zatímco jakýsi odkaz society vítězně diktují už vědy exaktní.

3

A tak co nás i na počátku třetího tisíciletí ještě provází, je pojem samotný. Forma samotná. Právě kniha. Její digitální verze se vůbec nemusí stát hned zítra masově akceptovanou. Elektronická kniha má historicky jiné vymezení – zachovává a přenositelnou učinila většinu ze svědectví o kultuře zoologického paprsku homo sapiens sapiens, kterýžto byl evolučně předurčen stát se prapředkem inteligentní hmoty ze sluneční soustavy pronikající do jiných částí vesmíru a ve vesmíru zvyšující úlohu ducha. Vymoženost tohoto paprsku prainteligence je zřejmá: Vesmír přestává být výlučně megalaboratoří chemických a fyzikálních procesů. Jak nevzpomenout Manifestu Dodekadentů, kteří na svém webu již na samém počátku tisíciletí napsali: „Lidé už příliš dlouho vnímají stále stejnou skutečnost. Tím ji už vyvnímali do nicoty. Je nutno stvořit skutečnost novou, nebo vidět tu starou novýma očima.“ To je úsvit nových životních pocitů.

4

Než ovšem dojde k expanzi inteligentní hmoty ze Země (vědci i politici shodně míní, že první předchůdci trvale obyvatelných stanic budou na Měsíci a na Marsu koncem první třetiny tohoto století), mnohé se i v písemnictví, jemuž se médiem už nestal papír, ještě odehraje. „Web má podle mne jednu ohromně světlou stránku. Jde o velké rozrušení tradičních omezení ve smyslu rozvolnění žánrů i forem,“ míní filosof Zdeněk Kratochvíl v rozhovoru pro Portál české literatury (22. října 2007). Ondřej Neff, už citovaný spisovatel, několik let před Kratochvílem předeslal na www.evidky.cz: „… elektronická podoba publikování bude stále významnější složkou kultury, a dokonce se domnívám, že vznikne speciální, nový a specifický druh literárního projevu. Literární forma byla vždycky určována i technologií publikace – jinak se literárně tvořilo, když se knihy psaly dřívkem do hlíny, jinak se psalo na pergamen, jinak pro tištěné knihy!“ Je snad možno na tomto místě nepodotknout, že „lidský rod je silný pouze potud, pokud využívá vrozených schopností přizpůsobovat a učit se, které jsou umožněny jeho fyziologickým ustrojením“, jak před desetiletími předeslal zakladatel kybernetiky Norbert Wiener?

Vskutku. Tento souzvuk myšlenek spisovatele, myšlenek filosofa a myšlenek kybernetika není nikterak výjimečný a patří ke svědectvím o nehlučné, nekrvavé revoluci v lidském duchovním na úsvitu třetího gregoriánského tisíciletí.

____________________________________________________________________________________________

*) Se zdrcující upřímností se o věci rozepsal Miloš Poláček z vydavatelství En Face (Proč nebýt spisovatelem; www.kotarbova.eu): „Čas oponou trhnul a hned vše je jinak; vydávání knih se zracionalizovalo stejně jako výroba automobilů a mimo čtivo, přinášející konzumentům jejich pravidelné dávky emocí, se knižní náklady krátily o poslední nulu. (…) K výčtu profesionálů, tedy lidí touto činností si vydělávajících na chleba, stačí v Česku prsty jedné ruky. Teprve tisícovka prodaných výtisků vyrovná náklady související s vydáním publikace. Již letmý přehled však ukazuje, že k tomuto cíli nedospěje ani třetina vydaných titulů. Nakladatelé vydělávají pouze na mediálně masturbovaných celebritách a marketingem prověřených světových bestsellerech; původní literaturu vydávají pouze k utlumení komplexu své nekulturnosti a ziskuchtivosti.“

Žádné komentáře:

Okomentovat