středa 10. dubna 2013

Život evropského mandarína? Jistě, pane ministře v prostředí současné EU

Sir Humphrey Appleby: „Musíme si ujasnit svá stanoviska.” 
James Hacker: „Dobře. Jaká jsou fakta?” 
Sir Humphrey Appleby: „Já mluvím o stanovisku. Na faktech nezáleží.”

Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére. Výborné jako knížka, výborné jako televizní seriál. V oblibě jej měla i Margaret Thatcherová. V Česku knihu čtenářům představilo nakladatelství Aurora, televizním divákům přinesla 38 dílů pěti řad seriálu Česká televize.

Pokud jsou Sir Humprey a další vaší krevní skupinou, zaujme vás i kniha Derk Jana Eppinka Život evropského mandarína. Eppink je holandský novinář a bývalý člen kabinetu dvou eurokomisařů, dnes působí jako europoslanec za belgickou stranu Lijst Dedecker.

Jeho knížka? Beletrii nehledejte, spíš "biografický" pohled do struktur Evropské unie očima muže, který poznával jako stážista zákoutí Evropské komise už v roce 1984 a který říká: Úkolem úředníka v Evropské komisi je chránit komisaře před okolním světem a někdy před ním samým.

Autory předmluvy českého vydání jsou europoslanci Edvard Kožušník a Jan Zahradil.

Malá ochutnávka? Tady je:

S vážností a obavami přiměřenými situaci jsem v jednom jarním slunečném dni v roce 1984 přijel do   Evropské komise. Pán na recepci nebyl nikterak ohromen a řekl mi, abych byl trpělivý. „Podívejte,“ řekl mi svou nejlepší francouzštinou, „nejste jediný, kdo tady čeká – a rozhodně nejste první!“

Byl to dveřník na   Princeznině hradu a jeho dřevěná strážní budka a jeho „prkenné“ způsoby budily jistou míru respektu. On – a  jenom on – měl moc rozhodnout, kdo smí vstoupit do hradu, ale pouze po rychlém telefonátu úředníkovi, který měl být navštíven. Ohlédl jsem se za sebe a zjistil jsem, že měl pravdu. Byla tam dlouhá fronta jiných lidí, kteří se stejně dychtivě chtěli dostat do budovy Berlaymont: studenti, novináři, lobbisté, každý z nich svíral hrst dokumentů, o kterých doufali, že jim pomůžou získat přístup do vnitřní svatyně Princezny.

Doputoval jsem na konec řady, abych počkal, až přijdu na řadu, a byl jsem zklamaný, že jsem si nevzal žádné vlastní dokumenty. O 20 minut později jsem stál tváří v tvář dveřníkovi. „Tak? Za kým jste přišel?“ zeptal se znuděným byrokratickým hlasem. „Hláskujte jméno prosím,“ dodal a ukazoval na telefonní seznam budovy, naznačuje, že bude zakrátko volat, aby si ověřil mou nepravděpodobnou historku. „Přišel jsem za   Delorsem,“ řekl jsem. „D-E-L-O-R-S“.


Upřel na mě pronikavý pohled. „Pardon. Alors, Monsieur le Président.“ Poslední tři slova pronesl lehce zvýšeným hlasem, jako by chtěl zdůraznit důležitost svého prohlášení. Přerušil jsem ho: „Ne Alors, ale Delors, zkuste to pod D.“ Můj pokus o pomoc nebyl oceněn. „Pane, nejsem blázen,“ řekl tónem, který jasně naznačoval, že blázen jsem já. V té době zaměstnávala Komise závratných 15 000 úředníků, ale byl zde pouze jeden „Monsieur le Président.“

„Máte domluvenou schůzku?“ vyzval mě. Ne každý se může setkat s předsedou Evropské komise a určitě to není drzý pětadvacetiletý reportér, který se odkazoval na předsedu jeho jménem namísto jeho vznešeným titulem. Kdybych se jej pokoušel ošálit, dveřník měl v úmyslu zajistit, že se nikdy nedostanu přes padací most. Snažil jsem se ho uklidnit. „Ano, mám domluvenou schůzku kvůli rozhovoru s   panem Delorsem pro mé noviny.“

Smutně pokýval hlavou: „Myslíte s panem Předsedou.“ Dveřník zavolal do kanceláře pana Předsedy. „Váš příchod je očekáván,“ řekl zklamaně. „Díky,“ odpověděl jsem zvesela. „Kterým výtahem mám jet?“ Zděšeně vydechl. „Pane, kde si myslíte, že jste? Nemůžete se tady potloukat, kde se vám zachce. Sedněte si tam. Někdo pro vás přijde a doprovodí vás nahoru.“

O několik vteřin později se vynořila úslužná sekretářka z výtahu speciálně rezervovaného pro pana Předsedu, aby nemusel dýchat stejný vzduch jako obyčejní smrtelníci, když se povznesl do olympských výšin třináctého patra. „Vy jste ten návštěvník?“ ptala se strohým francouzským tónem. Přikývl jsem tak zdvořile, jak jen mohl. „Následujte mě,“ přikázala.

Jako poslušný chlapec jsem nastoupil do výtahu a potichu a lehce jsme se vznesli do nejvyššího patra budovy Berlaymont, ze kterého měl předseda Delors výhled na Brusel a na celou Evropu. 13. patro bylo nervovým centrem Evropské unie, kapitánským můstkem lodi evropského státu. Tady měl Delors a členové jeho kabinetu své kanceláře. A tady se scházela Evropská komise: matka všech komisí.


Zaujala vás ukázka? Stáhněte si knihu v našem e-shopu. Peněženku nechte protentokrát v klidu, Život evropského mandarína máme zadarmo.


Žádné komentáře:

Okomentovat