úterý 6. srpna 2013

Modré stíny aneb Chvála české detektivky (recenze Petry Moravcové)

Čtenář ponořený do krvavých příběhů severských detektivek může snadno přehlédnout i poklad, který se občas objeví na současném českém detektivním poli.

Chcete si přečíst dobrou českou detektivku? Sáhněte po knize Modré stíny Michala Sýkory z nakladatelství Host. Žádné minulé století a detektiv s buřinkou, ale horká současnost, Olomouc a komisařka Velká Sova, prostředí vysoké školy se studenty a akademickými pracovníky.

Autor zná perfektně prostředí, a proto vám jeho popisy vztahů mezi vyučujícími, praktiky při získávání vědeckých hodností, způsob výuky a získávání grantů nebude připadat plochý a vycucaný z prstu, ale budete se usmívat a říkat si, jak je možné, že autor umí proniknout k jádru věci tak výstižně a přesně? 

Není divu. Michal Sýkora na filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci působí jako odborný asistent, takže má vysokoškolský svět před sebou jako na dlani. A čerpá z něj opravdu výborně.

„Ve čtvrtek 15. září v 15.30 zbývaly docentu Ondřeji Chalupovi dva měsíce, třináct dní a pět hodin života, což samozřejmě nemohl tušit, takže se účastnil pravidelného zasedání vědecké rady filozofické fakulty.“

Neřikejte, že vás nenalákala už první věta! Chytili jste se jako já?

Pokud ještě váháte, představím vám sympatickou vrchní komisařku Marii Výrovou, kterou podřízení přezdívají Velká Sova. Objasnila za svoji kariéru devatenáct vražd, vlastní kompletní diskografii Boba Dylana, a zatímco by se ve svých pětapadesáti měla připravovat na „podzim života“, objeví se před ní případ záhadné vraždy solidního a váženého docenta Chalupy.

Velká Sova spolu se svými kolegy postupně rozkrývá zprvu zamotaný a složitý případ na půdě vysoké školy a odhaluje stopy, které překvapivě vedou mezi nejvyšší přestavitele nejen akademického světa, ale dokonce vrcholné politiky města Olomouc.

Modré stíny jsou napsány velmi živě. Autor si hraje s češtinou, používá suchý humor ne nepodobný britskému. Své postavy neodbývá, hraje si s nimi, vykresluje je čtenáři s radostí a šarmem sobě vlastním. Nudit se rozhodně nebudete. Je to napínavé až do konce.

A ještě jedna věc. Obálka pana Martina Peciny je opět výsostná. Moc se povedla.

Varování: Pokud máte doma nějakou desku Boba Dylana a dlouho jste ji neslyšeli, zaručuji vám, že si ji při nebo po přečtení Modrých stínů pustíte. A vychutnáte spolu s Velkou Sovou.

Ukázka: „Pan profesor nebyl opilý a určitě nespal. Poděšeně couvala zpátky ke dveřím, vrazila do vysavače, div neupadla, pak se otočila a největší rychlostí, jaké byla schopna, kolébavě pelášila na chodbu s rukama vysoko zvednutýma, jako by měla strach, že si je do té krve, která byla všude kolem, namočí. Nekřičela, neumdlévala, už byla na leccos zvyklá, ale to, co právě viděla, bylo teda úplně nejhorší, co kdy spatřila- dokonce horší, než když před lety ujel bratranci Vasilovi ožralý bagrista obě nohy a ona ho spolu s manželem Igorem zpod toho bagru vytahovala a Igor jí pak musel dát facku, protože pořád nechápala, že nohy Vasilovi už nikdo zpod pásáku nevytáhnou.“

Žádné komentáře:

Okomentovat