úterý 31. března 2015

Další pekelný thriller s kapitánem Strašákem

Matthew Reilly – Pekelný ostrov



Přečetl jsem asi všechny knížky od Matthewa Reillyho, které u nás vyšly. Člověk je nejdřív zhltne, potom se nad nimi zamyslí a pak se k nim zase vrátí. Zápletka je vždy složitá a hlavní hrdina, většinou Strašák, přežívá jen uměním autora. Každý jiný by zemřel již v polovině knížky. Ale to je právě na tom to zajímavé, co čtenáře nutí k tomu, aby se ke knize vrátil a zkusil pochopit, co se vlastně stalo. Ať je to Polární stanice nebo Strašák a Armáda zlodějů čtenář hltá stránku za stránkou a jen kroutí hlavou a diví se, do čeho se Strašák zase zapletl a chce zjistit, co udělal.

V Pekelný ostrov jsem neměl nejdřív důvěru, protože v porovnání s ostatními knihami má jen méně než polovinu stránek a říkal jsem si, že Strašák nemůže stačit pozabíjet všechny nepřátele. Stačil a zvítězil, ale stejně jsem se vrátil k textu, abych si vychutnal děj.

Mohu jen doporučit. Čtenář může jen číst a snažit se co nejdříve dojít až na konec, aby zjistil co se vlastně stalo nebo může studovat text a přemýšlet, jestli je to možné. Ale o to tady vlastně nejde, jde jen o to aby se pobavil. A to nemusí mít Strašák ani svůj věrný Maghook.

Radek Hradečný

Elektronickou verzi knihy můžete zakoupit zde.

úterý 24. března 2015

Skutečné tajuplné historky, nebo výmysl? Posuďte sami..

Krvavá Máry a jiné strašlivé historky

Petr Janeček se dostal poprvé do povědomí českých čtenářů v roce 2006 knihou Černá sanitka. Tato sbírka ‘‘děsivých příběhů‘‘, tvz. městských legend, se dočkala televizního, divadelního i rozhlasového zpracování a také dvou pokračování. Při příležitosti Velkého knižního čtvrtku přichází tento pražský etnolog a folklorista s žánrově podobně laděnou knihou Krvavá Máry a jiné strašlivé historky.

Kniha na první pohled zaujme svým grafickým zpracováním, kterého se zhostili studenti žižkovské SUPŠ. Tak jako Černá sanitka, je i Krvavá Máry rozdělena tematicky do několika částí. Kapitola MEZI NEBEM A ZEMÍ obsahuje potenciálně racionálně vysvětlitelná vyprávění konkrétních osob o podivných náhodách a událostech. Druhá část s názvem ZDE ŽIJÍ DUCHOVÉ je věnována skutečným lokalitám na území České republiky, o kterých se vyprávějí tajemné příběhy, a jsou proto častým cílem různých záhadologů a dobrodruhů. Třetí kapitola DUCHOVÉ TÁBORŮ A ŠKOL V PŘÍRODĚ se věnuje tradici dětského vyvolávání duchů. DÉMONI VĚKU INTERNETU přináší historky dětí školního věku, ovlivněné soudobou populární kulturou a internetem. A aby té hrůzy a děsu nebylo tolik, nese se závěrečná kapitola KDO SE SMĚJE NAPOSLED v uvolněné atmosféře – obsahuje anekdoty a úsměvné parodie tajemných příběhů.

Kniha si neklade za cíl pátrat po původu či pravdivosti těchto vyprávění, pouze předkládá porci záhadných příběhů, které kolují v České republice v podobě ústního podání. Veškeré odpovědi a hypotézy autor nechává čistě na čtenáři a v knize tedy nenajdeme, až na pár výjimek, komentář k jednotlivým historkám, jako tomu bylo ve sbírce Černá sanitka. O odborný autorův náhled ale nakonec úplně ochuzeni nezůstaneme. V závěrečném doslovu Janeček na několika stránkách pojednává o stavu moderního folkloru na přelomu prvních dvou desetiletí 21. století.

Po Krvavé Máry sáhnou spíše fandové záhad a tajemna, nezarmoutí ale ani čtenáře, kteří si chtějí rozšířit obzory a nahlédnout do pokladnice českého moderního folkloru. V každém případě se není čeho bát.

autor: maphiosso

Elektronickou verzi knihy můžete zakoupit zde.

úterý 17. března 2015

Být mladá, krásná, zdravá – a to navěky..


Děti Jidášovy - Markus Heitz

V Dětech Jidášových se snoubí svět fantaskní spolu se světem reálným z dob dávno minulých i současných. Příběh se odehrává ve dvou rovinách. První dějová linie se začíná odehrávat v roce 1670 a líčí příběh mladé dívky Skylli, jenž po ztrátě matky odejde z rodné vesnice se svým otcem, který ji zasvěcuje do světa vědy a bádání. Mladá Skylla prostřednictvím otce zjišťuje, upíři nejsou jen výmyslem prostého lidu, ale opravdovou hrozbou. Posléze se střetává s tajemným společenstvím vědců - Dětí Jidášových, a snaží se mezi ně vstoupit, aniž by tušila, že všichni jsou upíři.

Druhá dějová linie se odehrává v současnosti a vypráví příběh dospělé ženy Sii, která pracuje jako dohled nad umírajícími v nemocnici a ve volném čase si vydělává jako zápasnice v jakémsi undergroundovém klubu. Siin poklidný život naruší vpád minulosti, před kterou nelze utéct.
Děti Jidášovy jsou první knihou Markuse Heintze, kterou jsem četla, tudíž jsem neovlivněna jeho předchozí tvorbou. Ačkoliv se nejedná o žádný literární skvost, jenž by čtenáře uvrhl do hlubokého filosofického zamyšlení, bezesporu se jedná o dobrou oddechovou knihu, která čtenáře nenechá klidným, dokud se nepročte až k poslední stránce. Kniha je velice čtivá a děj je celkem svižný. I v pasážích, kde se relativně nic napínavého neděje, mě dokázala upoutat a zajímalo mě, co bude následovat. V příběhu nechybí ani romantická zápletka, ale od počátku je jasné, že nebude hlavním motivem celého příběhu.

Co se týče hlavní hrdinky, nejedná se o žádnou naivní kladnou postavu. Skylla rozhodně není černobílá. Není žádnou superhrdinkou zachraňující nevinné a bezbranné, umí být sobecká a jít si za svým štěstím i přes mrtvoly. Skylla je příjemně nepředvídatelná, předem mi nebylo jasné, jak se v další chvíli rozhodne či zachová.
Přechody mezi dějem odehrávajícím se v minulosti a dějem zasazeným do současnosti byly nenásilné a nerušivé.

Kniha se sice neumístí na přední příčky mých oblíbených knih, ale jejího přečtení nelituji a rozhodně se těším na další díly. Pravděpodobně prozkoumám i další Heiztova díla. Knize dávám tak tři a půl hvězdičky a vřele doporučuji.

Lucie T. M.

Elektronickou verzi knihy můžete zakoupit zde.

středa 11. března 2015

Bojíte se přízraků? Zkuste Přízrak od Nesba


Jo Nesbø - Přízrak

Jo Nesbø a Harry Hole. Tato dvě jména jsou sama o sobě pojmem, který bych se v oblasti detektivní literatury nebál označit visačkou fenomén. Kvalitní recenze by měla začínat představením díla s předpokladem, že čtenář o něm nic neví. Ale jak představit Přízrak, nový román autora s nálepkou nejlepší autor krimi žánru současnosti? Jak představit fenomenálního, téměř geniálního detektiva Harry Holeho, kterého celý život pronásledují osobní démoni počínaje smrtí matky v dětství a mladší sestry s vrozenou vážnou psychickou poruchou, až po smrt blízkých ve svém okolí, jejichž smrt si sám klade za vinu? Detektiva, který si za spojence v této vnitřní válce zvolil ještě horšího démona Jima Beama? Ano Harry Hole je alkoholik, který je popsán tak autenticky a věrohodně, až mám občas pocit, že Jo Nesbø si takovou závislostí musel projít sám.
Když jsem obdržel audioknihu Přízrak, trochu jsem zaváhal, zda se do knihy pustit hned, protože se jedná již o devátý příběh Harryho Holea a já jsem zatím přečetl jen prvních pět knih. Ale když jsem však viděl, že Přízrak jako audionahrávku čte Hynek Čermák, v jehož podání jsem měl možnost slyšet další dvě knihy ze série, neodolal jsem a pustil se do poslechu. Tady ještě musím zmínit, že tištěnou knihu, jako již tradičně, vydalo nakladatelství Kniha Zlín a stejně jako ostatní díla, která norský autor Jo Nesbø napsal, velmi kvalitně přeložila Kateřina Krystůfková.
Obálka knihy sama o sobě není příliš zajímavá, ale nápis Jo Nesbø je dost velkou upoutávkou.

No, možná jsem neměl díla, která mám v knihovničce připravená k přečtení, přeskakovat. V knize Přízrak jsem se dozvěděl, že Harry už u policie nepracuje, že tři roky žije v Honkongu a do Norska se vrací, protože se dozvěděl, že chlapec jménem Oleg, který mu byl kdysi téměř synem, byl zadržen a uvězněn ve vazbě kvůli podezření ze spáchání vraždy. Kromě toho jsem se dočetl, které postavy z dřívějška ještě žijí a které jsou již naopak po smrti. Tyhle informace mi trochu zkazili pocit, který mám z knih, které jsem ještě nečetl, ale na druhou stranu naopak podnítily mou zvědavost a chtíč právě po těchto románech. Ale nepřebíhejme. Myslím, že z děje jsem prozradil již dost, a rozhodně nechci čtenáře připravit o překvapení a požitek z čtení knihy tím, že bych prozradil víc.

Zkusím se tedy spíš zaměřit na to, v čem je kniha jiná, než předchozí příběhy. Oleg, který mezitím co Harry žil v zahraničí, dospěl a zapletl se do obchodu s drogami. A že v této branži jde o kejhák každou vteřinou, není potřeba dvakrát naznačovat. Novátorským počinem je paralelní příběh Olegova kamaráda, z jehož vraždy je Oleg právě podezřelý. A v čem, že je to nové? Přeci na paralelní příběhy v Harryho případech jsme zvyklí. Například v knize Červenka se vedle základního příběhu ze současnosti před čtenářem rozvíjí příběh válečných veteránů starý přes padesát let. Ano, a Červenka je jedna z mých nejoblíbenějších knih série. Ale to zvláštní na knize Přízrak je, že oproti zvyklostem je paralelní příběh vyprávěn obětí vraždy v první osobě, přičemž zbytek knihy je vyprávěn „klasicky“ ve třetí osobě. Zpočátku mě tyto dvě formy vyprávění trochu zmátly, ale když jsem pochopil a přijal autorův záměr, už jsem se uprostřed ostatního textu těšil, až „přízrak“ zase promluví.
Nejsem si úplně jistý, že Jo Nesbø v knize Přízrak využil plně potenciál drogového prostředí. Ale berme to tak, že se především jedná o detektivní, či krimi román, kde je důležité především odhalit vraha, či vrahy, jejich motivy a v neposlední řadě pobavit a udržet čtenáře v napětí.
Trochu mě zklamalo, že Harry si tak trochu převrací právo, jak potřebuje, a že se z něho stává poněkud větší superman, než v předchozích knihách. Navíc mě trochu zamrzelo, že, Nesbø vzkřísil již jednou v předchozích knihách uzavřené téma, jako by neměl dost nových nápadů, přestože sama koncepce knihy je dost originální. I přes tato drobná negativa si myslím, že Přízrak je další slušně zpracované dílo našeho milého Jo Nesbø. A tak se ponořme do vyprávění umírajícího feťáka a dealera drogového svinstva, který Oslem šíří ruská mafie:
Do hajzlu. V červenci se přeci prostě neumírá. Skutečně slyším kostelní zvon? Nebo byl v těch kulkách nějakej zatracenej halucinogen? Fajn. Tak tady to skončí. Vlastně, no a co má bejt. Tady nebo tam, teď nebo potom, ale vážně jsem si zasloužil umřít v červenci? Za zpěvu ptáků, cinkotu lahví, smíchu od řeky. Zasloužil jsem si ležet na podlaze v zablešeným feťáckým doupěti a v těle mít nadbytečnou díru, ze který všechno vytejká?

Otakar Nechvátal

Elektronickou verzi knihy můžete zakoupit zde.


Přízrak - Jo Nesbø


Přízrak je případ Harryho Holea z roku 2011, který vyvolal u čtenářů rozporuplné reakce. Podle některých se Jo Nesbø zpronevěřil sám sobě a Přízrak silně překombinoval. Jak se ale na tuto detektivku dívá někdo, kdo zná pouze Harryho případy Pentagram a Sněhulák?
V Přízraku Harry není zaměstnán u policie a vyšetřuje již vyřešenou vraždu feťáka, protože z ní byla obviněna jemu blízká osoba. Policie si myslí, že mladého feťáka a dealera zabil Oleg, syn Harryho bývalé přítelkyně Rachel a někdo, kdo má nejblíže tomu, aby ho Harry nazýval svým synem. Zápletka známá z mnoha detektivek je v tomto případě doplněna o osobní příběhy lidí majících libovolnou roli v osloském drogovém průmyslu. Nesbø je jako jinde nechá vstoupit do děje, prozradí nám o nich téměř nepodstatné detaily z jejich života a teprve pak jim dovolí sehrát to, kvůli čemu je stvořil.
Celý příběh je prošpikován detaily z minulých Harryho dobrodružství, detektiv vstupuje na místa, která již dříve navštívil. Věrný fanoušek tohoto norského policejního génia může být v tyto okamžiky nadšený. Všem ostatním čtenářům servíruje Nesbø trefné postřehy, třeba ten o ztrácející se prestiži pilotů. Jednoho z nich nechává spisovatel si myslet, že jsou dnes jako řidiči autobusů. Případně nám nenápadně popisuje Norsko – jednou mají postavy krátkou promluvu v angličtině, jindy je nám sděleno, že teď tento konkrétní člověk mluví švédsky. Silně zaujme, pokud se v těchto popisech objeví něco, co koresponduje s běžnou představou toho, jak život v severských zemích vypadá. Třeba když se Harry potřebuje dostat do jednoho domu a klíč od něho trčí v zámku, pomyslí si jenom staré dobré naivní Norsko.
Nesbøho smysl pro detail spolu s popisem praktik mafie a místy zkorumpované policie přispívá k pocitu, že nečteme a neposloucháme pouze obyčejnou detektivku, ale výsek ze skutečného norského dění. Od běžných tuctových detektivek se Přízrak odlišuje i tím, že nám (či spíše svému otci) hlavní zavražděný vypravuje svůj příběh. Nezbývá nic jiného než čekat, zda v tomto vyprávění dojde i na vraždu, kterou všechno začalo. Jinak Harrymu jde jako jindy o život, neváhá porušit psaná i nepsaná pravidla a několikrát se málem napije alkoholu.
Audioverzi této knihy načetl Hynek Čermák a jeho přednes dodává Přízraku další rozměr. V něm se totiž jako v jiných Harryho dobrodružství vyskytují pasáže plné popisů, nuda, která by případně hrozila při čtení, tak při poslechu rozhodně nenastane. Kniha je rozdělena do 67 částí, jejich délka zřídka kdy přesáhne 20 minut.
S Přízrakem stojí za to se seznámit. Není nutné znát předchozí Harryho případy, aby se dosáhlo dokonalého čtenářského prožitku. Zmínky o tom, s kým se tento policista z Osla již setkal a že má místo jednoho prstu protézu, slouží spíše k tomu, aby byl čtenář zvědavý, co se Harrymu stalo, a přečetl si tedy některý z jeho předchozích případů. Přízrak je komplexní, o jeho protagonistech víme první poslední. Hlavní je ale to, že po celou dobu chceme vědět, co se stalo, stane a jak se z nastalé bezvýchodné situace Harry Hole zase dostane.

Magdalena Šejdová

Elektronickou verzi knihy můžete zakoupit zde.

pátek 6. března 2015

Fascinující příběh o ženské duši, magii a zasuté části naší historie


Žítkovské bohyně - Kateřina Tučková

V předchozím románu Kateřina Tučková popisovala osudy po 2. světové válce vyhnané a do Brna navrátivší se poloviční Němky Gerty Schnirch. Všemi byl s nadšením přijatý stejně jako následující Žítkovské bohyně.

V něm jde o ženy, které si v oblasti Karpat vydobyly díky svému všestrannému umění vždy pomoci specifické postavení. Trpí děvče tím, že si její milý nevšiml, že je jejím milým? Bohyně poradí, co udělat. Onemocněla sousedovi kráva? Může za to bohyně, protože ji začarovala. Není divu, že během staletímnoho těchto žen padlo za oběť čarodějnickým procesům. Symbolicky poslední z jejich obětí je teta hlavní hrdinky Surmena.

Příběh je svým způsobem detektivka, ve které se vyšetřuje život bohyní. Hlavním detektivem je sama hlavní hrdinka Dora, již v prologu se setkáme s krvavou událostí, která zapříčiní to, proč se se svým bratrem dostane do opatrování své tety Surmeny. V každé kapitole z pohledu Dory zjišťujeme více a více o tom, kdo jsou to ty bohyně. Dora ještě jako malé děvče pomáhá Surmeně v její profesi, odchytává na zastávce lidi, kteří potřebují pomoc bohyně a ukáže jim cestu k Surmenině chalupě. Cestou je podle instrukcí vyzpovídá a rychle zjištěné informace předá své tetě.
Dora má na bohyně střízlivý pohled, leckdy až moc. To je příčinou konfliktů s její tetou Surmenou. Dora zastává pod vlivem školy názor, že moderní věda je všemocná a nechápe tetin přístup. Surmena by mohla totiž ilustrovat skutečnost, že i jenom samotná víra léčí.

Do románu je zapracována i samotná historie Československa, Dora navštěvuje školu v době rozmachu střediskových obcí, je svědkem postupného mizení tradic. Když byla malá, neviděla v kostele nic přes barevné kroje, později jí ve výhledu brání vysoké účesy. Před revolucí je Dora svědkem krutých praktik StB, po revoluci se pro změnu seznamuje s jejími archívy.

Děj je vypravován z Dořina pohledu, sledujeme její postupné smiřování se s dědictvím po bohyních. Psychologie Dory je detailně rozpracovaná, dozvíme co, jak a proč cítí. Zajímavým rysem knihy jsou doslova napsané úřední dopisy či spisy StB. Stejně tak, když si Dora něco čte, čteme si daný text s ní, ať už se jedná o knížku či její diplomovou práci. Ta dle mého názoru patří k nudnějším částem knihy, protože je pochopitelně psaná strohým akademickým stylem.

Žítkovské bohyně načetla Tereza Bebarová. Má příjemný hlas, v jejím podání není poslech vůbec zdlouhavý, dává do přednesu potřebné napětí. Veškeré úřední listiny, spisy a některé mužské hlasy namluvil Miroslav Táborský. Jeho části jsou od ostatních odděleny zvukem psacího stroje. Vše dokresluje hudba, která svým stylem dokonale zapadá do prostředí bohyň ze Žítkové. Z dokonalé výsledné podoby audioknihy to vypadá, jako by byly přímo pro ni Žítkovské bohyně napsány.

Kdo všechno může strávit s bohyněmi ze Žítkové příjemný čas? Všichni ti, kteří mají rádi dílo Kateřiny Tučkové, Terezu Bebarovou a Miroslava Táborského, prostředí zapomenutých horských vesnic, starou i moderní historii či pátrání po svých kořenech.

Magdalena Šejdová


Kateřina Tučková - Žítkovské bohyně

Kniha vypráví příběh Dory Idesové, dcery a neteře Žítkovských bohyní. Za bohyně jsou v tomto příběhu označovány ženy, které praktikují přírodní léčitelství, dokáží vidět minulost a věštit budoucnost nebo také někomu způsobit škodu a smrt.

Dora má těžký život. Po násilné matčině smrti ji a jejího mentálně postiženého bratra vychovává teta, která je trnem v oku komunistickému systému. Přesto Dora dokáže vystudovat vysokou školu a věnovat se tématu folkloru a bohyním. Po sametové revoluci se začne tomuto tématu věnovat naplno a připravuje o bohyních knihu. Při sbírání materiálů se dozví, že ona sama pochází z rodu bohyň, který je prokletý. Dora na prokletí nevěří, ale nelze přehlédnout, že její bratr je postižený, ona  nemá děti (což je součást kletby) ani muže a její konec je opravdu tragický.

Kniha Žitkovské bohyně se zabývá bohyněmi a jak na ně shlížela společnost od středověku dodnes. Děj se tak odehrává v mnoha časových liniích. Ve středověku byly bohyně označovány za čarodějnice. Během druhé světové války se je snažil tehdejší režim využít ve svůj prospěch. V době komunismu byly bohyně potlačovány, protože jejich činnost byla označována na soukromé podnikání a obohacování se na úkor nevědomých lidí. Proč někomu platit za lékařskou péči, když je v socialistickém státě vše zadarmo? V současnosti mohou bohyně provozovat svou činnost dle libosti. V knize bohužel žádná nástupkyně bohyň neexistuje.

Tuto knihu doporučuji všem, kteří si rádi přečtou román o historii naší společnosti z náboženského a politického hlediska.  Autorka se nebojí popsat drsnou realitu dřívějších režimů ani hrubost, jaké jsou schopni lidé v mezilidských vztazích. Rozhodně se nejedná o oddechovou literaturu.

Anna Potůčková

Elektronickou verzi knihy můžete zakoupit zde.

úterý 3. března 2015

Celý román od Žambocha je příliš? Zkuste jeho povídky a přijdete jeho stylu na chuť..


Miroslav Žamboch - Živí a mrtví


Povídková sbírka Živí a Mrtví od Mirka Žambocha je autorova jediná kniha, která vyšla jen a pouze v elektronické podobě. Některé povídky už byly vydány, některé díky této e-knize spatřily světlo světa vůbec poprvé. Najdete tu sci-fi, fantasy a občas si autor i lehce zafilozofoval. Ale na to, že se filozofii vyhýbám jako čert kříži, se mi povídky četly opravdu dobře a nenašla jsem ani jeden kus, k jehož přečtení bych se musela nutit.
Kromě předmluvy napsal Mirek ke každé povídce kratičký komentář o zrodu povídky, co ho inspirovalo a pár dalších zajímavůstek, na které nikdy nikde nenarazíte.
Na konci je i medailonek o autorovi a seznam všeho, co kdy napsal.
A teď už k samotným povídkám.

Invaze – kratičký dvoustránkový vtípek o ufounské invazi na jedno malé městečko.

Ještě po dvaceti letech – opravdu vydařená povídka. Barbara Conana určitě všichni znají. Ale nikdy nikdo nenapsal Barbara Conana po dvaceti letech. Tedy, nikdo kromě Mirka Žambocha (alespoň pokud vím, jestli už tu někdo takový byl, tak se mu hluboce omlouvám). Důchodce Conan opravdu stojí za přečtení.

Kameny osudu – jedna z těch, kde si Mirek lehce zafilozofoval. Ale rozhodně to není bezduché cosi, naopak. Děj je velice zajímavý a i to napětí se tu najde.

Lovec vlků – tuhle povídku jsem znala už z dřívějška, ale přečetla jsem si jí znovu s velkou chutí. Opět se tu podíváte do světa Koniáše do doby, kdy ještě existovaly čarodějné klany a s oblibou se mezi sebou likvidovaly. Dočtete se o osudu čaroděje-zabijáka, který právě přišel o klan a kvůli rozsáhlé čistce prchá před pronásledovateli.

Messenger, neboli Poslíček – co udělá poslíček, který má lehce paranoidní pocit, že ho někdo pronásleduje?

Monstra – povídka je takovou reakcí na Zaklínače od Andrzeje Sapkowskiho, kde se autor rozmýšlel nad tím, kdo to vlastně monstra jsou.

Pendulum – druhá z filozofických povídek, kde si Mirek hrál s principem jin a jang. Tahle povídka mě zaujala asi nejvíce a jen potvrzuje, že zlo a dobro se od sebe nemusí až tak moc lišit.

Stojí za to žít – upírská povídka, kde hlavního záporáka představuje Al Žamboch – postava, kterou autor pojmenoval po svém bratrovi. Tohle je údajně (dle autorova komentáře) jedna z prvních povídek. Nevím, jestli před vydáním prošla nějakou úpravou, ale mně se povídka moc líbila. Jen trošičku jsem skřípěla zuby nad závěrečným soubojem, ale opravdu jen trošičku.

Q2 – povídka dle počítačové hry Quake. Hru jsem nehrála, proto nemohu posoudit, jak moc se od sebe herní svět a Mirkův povídkový lišily. Každopádně povídku jsem si užila (až na ten jeden až moc dlouhý odstavec, kde já bych ho rozdělila minimálně třikrát, ale nebudu kritizovat, tohle má být recenze) a její závěr mě dosti pobavil.

Soldateska – když autor vymyslí svět a někomu o něm poví, takový svět skutečně začne existovat. A soldateska je tu od toho, aby napravovala chyby. Tahle minipovídka je velice šikovně propojená s jiným autorovým dílem, které nebudu jmenovat. Jen si to zjistěte sami. Každopádně závěr povídky mě opravdu dostal.

Svět se s nikým nemazlí – velice zajímavá povídka, kde od začátku skoro až do konce přemýšlíte, kdo vlastně hrdina je. I když vypadá jako trpaslík, trpaslíkem není. Další Mirkův svět plný magie, který ale nepatří do světů Koniáše a spol.

Hrdinové a zabijáci – Mirkova reakce na Pána prstenů. A protože mu už všichni ti elfové lezli krkem, hlavním hrdinou téhle povídky je skřet. Co myslíte, může být skřet kladným hrdinou?

Divoké zásnuby – povídka psaná z pohledu mladé dívky, která se rozhodla přijmout nabídku k sňatku. Sice se jen nerada vzdá svého milovaného luku, přesto je pro svého budoucího nastávajícího ochotna riskovat i život. Svižná povídka s překvapivým závěrem.

Cestou Clausewitze – kratičká vtipná povídka napsaná po té, co se Mirek zase jednou naštval na politiky.

Sladkých sedmnáct – jak Mirek uvedl, tuhle povídku napsal, když viděl kousek ze seriálu Buffy přemožitelka upírů. Seriál jsem před přečtením povídky neviděla (ano, i takoví lidé existují), tak jsem si pro porovnání jeden díl pustila. Mirkova verze je lepší, ale to je čistě můj názor.

Na konci apokalipsy – postkatastrofická povídka odehrávající se v Evropě zhruba třicet let poté, co se lidstvo navzájem téměř vymazalo z povrchu světa atomovými bombami. Povrch je zamořený, všude radioaktivní spad, lidé by bez téměř neustálé lékařské péče nepřežili. Povídka je depresivní a na mně je tu až moc velký výskyt odborných termínů. Řekla bych, že tady se projevilo Mirkovo zaměstnání.

Knížku určitě všem doporučuji přečíst, ať už jste zapřisáhlí Mirkovi fanoušci, nebo vám jeho jméno nic neříká. Každopádně Mirek Žamboch opět dokazuje, že patří k našim předním spisovatelům fantastiky.


Kristýna Šimlová

Elektronickou verzi knihy můžete zakoupit zde.