čtvrtek 31. března 2016

Epická fantasy odehrávající se v brutálním světě podobném Římské říši

Jiskra v popelu

Většinou si neberu na recenze žhavé a propagované novinky, protože soudím, že na podobné knihy budou mít zájemci recenzí k dispozici dost. Knize Jiskra v popelu jsem ovšem nedokázala odolat. Jednak proto, že mě velmi zaujala anotace a druhak proto, že nic podobného jsem dlouho nečetla. Také obálka vypadá poměrně dost lákavě – jinými slovy vše, co mohlo nakladatelství Host pro knihu udělat, se povedlo :).

Ocitáme se v zemi Serra, kde už dlouhou dobu vládnou Válečníci. Do země přišli už dávno, dobyli ji a původní obyvatelstvo – Učenci bylo z větší části zotročeno a stalo se jakousi podřadnou kastou. Ti, co nejsou zotročeni, si rozhodně nežijí nijak zvlášť dobře a rozhodně jim není dovoleno žádné vzdělání.

Hlavní hrdinka Laia je Učenka a je sama. Celá její rodina je mrtvá a poslední žijící příbuzný bratr Darin byl zajat Maskou (pojmenovanou podle masky z hladkého, tekutého stříbrného čehosi, co nosí na tváři) a odvlečen do pevnosti Impéria, kde z něj (pravděpodobně nepěkným způsobem) hodlají páčit informace o povstalcích, kterým pomáhal. Laia se rozhodne vyhledat povstaleckou skupinu, jenž jí, jak alespoň doufá, pomůže bratra vytáhnout z temných kobek vězení.

Druhý hlavní hrdina Elias Veturius, člen význačného rodu Impéria, dokonce jednoho z nejvýznačnějších, žije přímo v Šerosrázu a cvičí se na elitního bojovníka Impéria – Masku. A výcvik není nic jednoduchého a už vůbec ani vzdáleně nic příjemného, také celá ta záležitost s nošením masky je docela děsivá (žádný spoiler nebude, o toto zjištění při čtení vás nesmím připravit :)). Není divu, že toho má Elias plné zuby a chce zběhnout.

Děj je rozdělen na části z pohledu Eliase a z pohledu Laii, které se střídají.

Příběh začíná svižným tempem a pohltil mě od první stránky. Laia po zabití prarodičů, u kterých žila, najde bojovníky odboje a výměnou za pomoc při osvobození bratra, se nechává „zaměstnat“ jako otrokyně pro velitelku šerosrázské pevnosti a souhlasí, že bude špiclovat a donášet informace. Elias nestihne z výcvikové školy dezertovat, protože na jeho promoci je oznámeno, že nadešel čas zkoušek, ze kterých vzejde nový císař a Veturius je jedním s aspirantů. Oba hrdinové se tak octnou spolu v pevnosti a děj je samozřejmě brzo svede dohromady.

Ze začátku na mě působili obě hlavní postavy jako slabé, mírně zbabělé. Ovšem Veturius nikdy takový nebyl, jen nejdříve jakýmsi omylem vzbudil takový dojem. On je vůbec dost kvalitně napsanou hlavní mužskou hvězdou. Není tak klasicky vyumělkovaně dokonalý, jak hlavní hrdinové bývají. Dokonce i Laia, která prve odvahou nesršela, se postupně, nucena okolnostmi zoceluje, ale – všechna čest autorce – její vývoj nepůsobí nikterak násilně a nepřirozeně. Je sympatická, obětavá … získala si mě. Ostatní účinkující osoby – spolubojovníci Eliase, členové odboje i služebnictvo velitelky jsou také velmi dobře napsané, nejsou odbyté ani nevýrazné, i když stojí mnohdy více v pozadí. Velitelka pevnosti je neskutečná mrcha a odporná sadistická bestie (a velice doufám, že špatně skončí).

Děj tedy plyne svižně – na jedné straně Laino špiclování a na druhé císařské zkoušky. Velitelka se ukáže jako dovedná politická manipulátorka a plní úlohu hlavní záporné postavy. Vše doplňuje zajímavý a dobře propracovaný milostný čtyřúhelník. Přiznávám, že jsem hodně dlouho neměla jistotu, které páry hodlá dát autorka dohromady a nakonec jsem soucítila s odmítnutou … uvidíte, která z dívek to bude :). V příběhu, nejdříve připomínajícím něco mezi starým Římem a Egyptem, se časem vyskytnou značně nadpřirozené jevy, jako jsou démoni, džinové a ifrité, případně věčně žijící auguři.

Od knihy jsem očekávala hodně a nezklamala mě. Autorka svojí prvotinou dobře nakročila do další nezapomenutelné série. I když příběh se drží klasického schématu pro romány tohoto typu, působí svěžím a originálním dojmem. Paní Tahir rozhodně umí psát, nenudí, zbytečně nic neprotahuje, takže zaujme každou stránkou. Nemá tendenci zatahovat děj do slepých uliček a sdělovat nepodstatné a zbytečné detaily. Vybudovala zajímavý svět a zabydlela v něm kvalitní postavy. Při čtení knihy jsem zapomněla na čas a musela jsem ji dočíst za každou cenu, abych se dozvěděla, jak první část příběhu dopadne. Trošku mě mrzelo jen to, že kniha končila, už se nemůžu dočkat dalšího dílu!

Klobouček také smekám před paní překladatelkou, která paní autorce dílo rozhodně nepokazila.

Kateřina Miklíková

E-knihu můžete zakoupit zde.

pondělí 21. března 2016

Zláká vás působivý příběh s názvem Řekni vlkům, že jsem doma..?

Carol Rifka Bruntová: Řekni vlkům, že jsem doma

... "Připomíná mi to vodu. Je měkká, poddajná a bezpečná, ale pak uplyne určitá doba ... a vy zjistíte, že tatáž voda vyhloubila Grand Canyon" ...
Mnohoslibný název a přitažlivá obálka mě zlákala k přečtení Řekni vlkům, že jsem doma. Taky anotace se jevila více než zajímavě a celkový dojem knihu řadil spíše k vážnější literatuře. A byl to „majstrštyk“! Prvotina paní autorky Carol Rifka Bruntové mě úplně pohltila. Jen jedno mi vrtalo hlavou – proč je na obálce ta konvička?

Celou knihou se táhne prolínání minulosti a současnosti, kdy hlavní hrdinka June po smrti strýce Finna vzpomíná na minulost a věci, které s ním prožila, zatímco kolem ní běží všechno ostatní a bez Finna je to najednou nudné a prázdné. Všechno, co se v současnosti děje – hudba, návštěva restaurace, obraz i boty, které nosí, jí přivolá nějakou vzpomínku na zesnulého strýce. Krom ní samozřejmě prožívají ztrátu příbuzného i Junina matka a sestra Greta a každá se s ní vyrovnává po svém. Do hry složitých mezilidských vztahů nečekaně vstoupí také přítel strýce Finna, Toby, který je rodinou nenáviděn a obviňován z toho, že Finna úmyslně nakazil AIDS.

Smrt v rodině pořádně zamíchala vztahy mezi jejími členy. Vazby mezi June a její sestrou Gretou, které si byly dříve blízké, se velmi zhoršují. Greta si vlastní bolest kompenzuje tím, že ubližuje June. June se cítí ukřivděná a nepochopená. Útěchu nachází nejdříve o samotě v lese, kde si hraje na středověk a později díky přátelství s Tobym – jehož nečekané zjevení jí zprvu ublíží, dosud o něm neměla tušení a najednou se o minulost s Finnem s někým dělí. Přátelství mezi nimi zůstává tajné – musí být díky nemoci, o které se tenkrát teprve začínalo mluvit a která nemocné odsouvala na kraj společnosti a to z jediného důvodu, nedostatek informací o nové nemoci AIDS vedl logicky k obavám z ní (Jak se můžu nakazit? Jde to použitím balzámu na rty nemocného nebo jen polibkem na tvář, či dýcháním vzduchu ve stejné místnosti?). Rodiče June by přátelství s homosexuálním Tobym, nemocným AIDS neschválili. Její matka si sama nese dosud nezhojené rány ze vztahu se svým bratrem Finnem. Jaké? A proč je Toby tolik nenáviděn? Tyto rodinné záhady a skrývaná tajemství June postupně odhaluje a díky nim získává lepší pochopení pro lidi ve svém okolí.

Ze začátku jsem měla pocit, že se mi toto téma vůbec nebude snadno číst, přece jen hned v úvodu příběhu zemře velmi milovaný strýc hlavní hrdinky na AIDS, hrdinka sama je spíše introvertní, osamělá, připadalo mi, že i nepochopená okolím. Ale víte co, ono jí to nevadí. Cítí se sama se sebou víceméně dobře, pokud se nesrovnává nebo není nucena srovnávat se s ostatními a svůj příběh vypráví bez zahořklosti, i když s určitým (pochopitelným) smutkem, pokud jde o strýce Finna a Tobyho. Čtrnáctiletá June v průběhu příběhu, projde obrovskou proměnou z malé holčičky v dospívající dívku. Je konfrontována se smrtí, láskou, přátelstvím a tím, jak složité někdy je žít s jinými lidmi. Pozná, jak veliká láska může být a že není jen jeden druh lásky, nemusí být vždy patrná na první pohled a občas se objeví i tam, kde by ji nikdo nehledal. Ztratí hodně, ale v těch ztrátách se jí podaří najít samu sebe.

Druhou hlavní postavu - Tobyho jsem si velmi oblíbila. Bylo mi ho líto pro spoustu věcí, kterými se vyznačovala jeho osobnost, nejvíc proto, že ztratil Finna. Toby, jak o něm řekl Finn, je dobrý člověk, který působil bezmocně a ztraceně ve světě bez svého milého a popis paní autorky vždycky, když o něm mluvila (ústy June), vzbuzoval strašlivou lítost. Možná proto mi nejdříve vůbec nedošla jedna zásadní věc, která se ho týkala a která byla asi nejzásadnější, pro kterou mi ho líto být mělo – kupodivu to zprvu nedošlo ani June, ale jejich těžko navázané křehké přátelství nemělo trvat dlouho. O to bylo možná cennější a intenzivnější.
Styl, kterým paní  Bruntová píše, mě osobně velmi oslovil a dokázal vyvolat přesně ty emoce, se kterými autorka počítala. Cítila jsem se jako June, občas jako bych znala Tobyho, Greta mi byla nesympatická a až téměř na konci jsem dokázala pochopit, jak nespravedlivá jsem k ní byla. Ač to tak vůbec nevypadá, četl se příběh s překvapivou lehkostí a neměl tendenci zaplnit mi hlavu těžkými myšlenkami. Úplně mě zaplavil a pohltil a kupodivu nechápu proč, ale na tuto knihu jsem musela být sama. Normálně čtu kdekoliv, ale tady jakoby ruch okolo ničil čistotu textu. Paní autorka popisuje realitu naprosto syrově a jednoduše, bez zbytečného patosu a laciných keců okolo. Servíruje život tak, jak běží, vztahy takové jaké jsou, komplikované a ne vždy úplně spravedlivé jednání s lidmi okolo. Psychologie postav se mi zdála velmi dobře zvládnutá a skvěle napsaná. Konec jsem obrečela, v podstatě posledních několik desítek stran téměř kompletně, ale přesto se nedá říci, že by kniha skončila špatně. Prostě končí - tak jako život.
Pro mě byla kniha velice zajímavým pohledem do životů hlavních postav a opravdu mi, díky talentu paní autorky a skvělé práci paní překladatelky, umožnila prožít velmi silný příběh a zařadila se po bok knih, které „změní pohled na svět“. Vím jistě, že se ke knize vrátím a všem ji můžu ze srdce doporučit.
… a taky jsem pochopila, proč je na obalu ta konvička …

Kateřina Miklíková

E-knihu můžete koupit zde.

pátek 11. března 2016

Pád R. J. Pineira za přečtení stojí. To je bez debaty

Kdo ví, jestli by Felix Baumgartner a Joseph Kittinger skočili ze stratosféry, kdyby věděli to, co R. J. Pineiro – že totiž není úplně tak podstatné, odkud se vydáte po hlavě dolů, ale kde vás to vyplivne. Ono se totiž může stát, že skončíte v jiné dimenzi. Jako Jack Taylor.

Ale popořadě.

V NASA vrcholí přípravy na první skok člověka z termosféry. Když se den před akcí přihlásí armáda, která výzkum financuje, že mají být změněny parametry sestupové dráhy, začínají hlavní hrdinové tušit, že tu někdo hraje betla. Jenže – vedoucí projektu Pete, konstruktérka Angela a Jack, její manžel, nestrávili na projektu několik let života proto, aby teď přišel nějaký generál Hastings a rozkazoval, jak to bude. Změnu sestupu nastaví jen naoko, a když Jack vystoupá až ke Kármánově linii a skočí, padá po původní trajektorii.

Bylo to správné rozhodnutí? Jak Jackův pád zrychluje, vidí kolem sebe podivnou fialovou záři. Ale ze Země hlásí, že oni na kamerách nic nevidí. A pak najednou nevidí ani Jacka. Je pryč. Pro ně pryč. Ve své realitě stále padá, aby nakonec přistál na místě dopadu. Přesně podle plánu.

Jenže nikdo jej nevítá. Žádná média. Žádní kolegové z NASA. Nikdo. Ani ten otravný Hastings tady není. Nakonec si Jack musí stopnout náklaďák, aby se vůbec dostal domů. Něco je prostě špatně. Jak to, že na značkách kolem silnic jsou kilometry místo mílí? A jak to, že podle řidiče je Kuba „faktickej ráj pro dovolenou a svobodnej ostrov“, když tam vládne Castro?

Největší šok čeká na Jacka doma. Zaklepe, a když mu Angela otevře, nevěří svým očím. Ještě před pár hodinami měla krátké tmavé vlasy. Teď je blondýna. Když řekne „Ty nemůžeš být Jack, Jack zemřel před pěti lety v Afghánistánu…“  Jack definitivně pochopí, že se něco sakra podělalo...

Za přečtení Pád stojí

R. J. Pineiro má za sebou hodně knížek, Pád je už sedmnáctou. Moc rád ji doporučím. Jde o román, který mi způsobem vyprávění připomíná nejlepší kousky Jamese Rollinse nebo Douglase Prestona a Lincolna Childa. Poctivá akční jízda, kterou si tady navíc dopřejete dvakrát, protože se odehrává ve dvou dimenzích.

V obou má přitom Jack kolem sebe stejné lidi, jenže ti se v každé z realit chovají trošku jinak. A pak je tady generál Hastings, který chce Jacka a… ne, to už vám prozrazovat nebudu. Připravil bych vás o čtenářský zážitek ;)

Můj verdikt? Pád je výborné výplňové čtivo. Stejně jako severské detektivky, akční fantastika a další žánry, které mají za úkol pobavit, zahnat nudu a zkrátit dlouhou chvíli. Za přečtení stojí. To je bez debaty.

Stáhněte si Pád do čtečky.

čtvrtek 10. března 2016

Jak prokouknout druhé lidi během chvilky

Joe Navarro, Marvin Karlins: Jak prokouknout druhé lidi

 Poznat na druhém co si myslí a využít to. To je jistě pro většinu z nás lákavá představa. Tak jednoduché to ovšem není, i o tom se píše v knize bývalého agenta americké FBI.
Americký autor recenzované knihy se jmenuje Joe Navarro, který se narodil v roce 1953 na Kubě. Krátce po invazi v Zátoce sviní emigroval do USA. Poté co vystudoval a získal titul v oblasti mezinárodních vztahů, pracoval pětadvacet let jako zvláštní agent FBI. Po odchodu ze státní služby byl zaměstnáván jako bezpečnostní konzultant v řadě soukromých společností, nyní pořádá přednášky a píše knihy z oblasti neverbální komunikace. Hodnocená kniha je z roku 2010, u nás byla vydána v elektronické podobě nakladatelstvím GRADA o 224 stranách v překladu Daniela Hradiláka.

Tvrdí, že je to jeho nejlepší nabídka. Je tomu ale skutečně tak? Říká, že souhlasí, Opravdu? Slibuje, že už to nikdy neudělá. Ale stejně to zase udělal. Chcete se podobným nepříjemným překvapením vyhnout, být o krok napřed před ostatními? Nechte si poradit od Joea Navarra, bývalého agenta kontrarozvědky FBI a uznávaného experta na neverbální chování. V knize vysvětluje, jak rychle "přečíst" druhé lidi, jak odhalit jejich názory a myšlenky, dešifrovat pocity a chování, vyhnout se skrytým léčkám a poznat klamné a podvodné jednání. Kniha je doplněna fotografiemi a příklady.

Neverbální komunikace je definována jako souhrn mimoslovních sdělení, která jsou vědomě nebo nevědomě předávána k jiné osobě nebo lidem. Do ní patří i řeč těla, o které kniha pojednává. Pochopit dobře neverbální chování toho druhého by si asi přál každý z nás. Pokud má muž schůzku se ženou svých snů, moc rád by poznal, zda je i on pro ni tím, o kom ona sní. Nebo obchodník by chtěl vycítit ten nejvhodnější okamžik, kdy lze zákazníkovi prodat nabízený výrobek za co nejlepší cenu. Příkladů každý z nás najde stovky. Bylo by to krásné, je to jako číst myšlenky jinému člověku.

Jenomže jak se dozvíme od autora, který pracoval jako zkušený vyšetřovatel FBI, tak jednoduché to zase není. Z chování a řeči těla druhé osoby můžete poznat, že něco skrývá, případně, že možná lže. Ale jaká je ta pravda, to vám sebelepší řeč těla nepoví. Potom se tedy právem můžete ptát, k čemu mi taková kniha vlastně je? Odpověď je jednoduchá. Vždycky raději vědět něco než vůbec nic. A často je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Jestli je někdo zklamaný, tak potom bych ho chtěl upozornit, že tak funguje většina podobných věcí v životě.

Nikdy v něm totiž nedostaneme odpovědi na všechny otázky. Jen občas se nám podaří zahlédnout kousek něčeho, co jako pravda vypadá. Abychom to ale dokázali, musíme se kolem sebe velmi pozorně dívat. A to jak svoje okolí sledovat, v knize Jak prokouknout druhé lidi najdete. Autor velmi poutavým způsobem odhaluje poznání tajů neverbální komunikace, popisuje příčiny v lidském mozku a nakonec se věnuje projevům jednotlivých částí lidského těla. Konkrétně jde o nohy, chodidla, trup, boky, hrudník, ramena, paže a nejvíce o ruce a obličej.

Každá kapitola knihy je proložena fotografiemi s příklady a jsou v ní příběhy z autorovi praxe u FBI nebo soukromých společností. Pokud nic jiného, tak se naučíte, že bez pečlivého pozorování nezjistíte nic. Já si to vyzkoušel několikrát v čekárně na poliklinice, kde se ke čtení kniha výborně hodí. Není nic divného, že spousta lidí u lékaře je ve stresu, ale překvapilo mě, že se najde vždy někdo, kdo je v naprosté pohodě. Neverbální projevy opačného pohlaví mi ovšem nadále utajeny zůstaly a obávám se, že konkrétně v mém případě, mi k jejich odhalení žádná kniha nepomůže. Zkuste to alespoň vy, třeba budete mít větší štěstí.

Moje hodnocení: 75 %

Jan Šik

Elektronickou verzi knihy si můžete zakoupit zde.

středa 2. března 2016

Naše recenzentka hodnotí vyvrcholení příběhu "Nabíječské" série

Alice Claytonová: Poslední výkřik

Na závěr „Nabíječské“ série jsem se neuvěřitelně těšila, hlavně proto, že jsem věděla, že se autorka vrátila k původní milenecké dvojici, k Simonovi a Caroline. Ač takhle knížečka byla opravdu jednohubka, dokázala mi úžasně zlepšit náladu a rozesmát mě na celý dům. Autorka více méně zakončila životní cesty našich hlavních dvou hrdinů a jejich přátel a opravdu to za přečtení stálo (kdo si oblíbil postavy z předešlých knih, pochopí).
Jak se můžete dočíst v anotaci, tato novela svým čtenářům nabídne pohled na další životní cíle tří mileneckých párů, jedná se o svatbu a plánování miminka. Simon a Caroline toho spolu zažili víc než dost a tudíž je jasné, že jejich dalším životním cílem bude procházka "tou" uličkou a manželský slib. Jejich přátelé do toho již buď praštili, nebo jsou v očekávání miminka, ale co naši hlavní hrdinové? Rozhodnou se také pro manželství nebo jim jejich společný život a bydlení bohatě stačí? A co když je život vrtkavý a nejistý a co platí nyní, už zítra být nemusí?

„V tom případě buď klidná. A užívej si to. Zařiďte se podle svýho, a kámošky ať si to udělají tak, jak chtějí. Svatba znamená pro každýho něco jinýho a ne všichni ji potřebujou. Pro někoho je důležitej ten kus papíru, a někdo ho nepotřebuje. Nikdo nemůže říct, jak to má být správně. Já teda určitě ne, to je jistý.“

Kniha je psaná opět velmi čtivou formou. Vypravěčka Caroline nás provází svou další etapou života a to velmi vtipně. Dokonce bych řekla, že z celé série byla tato kniha nejvtipnější, ale je to možná pocit způsobený tím, že je příběh velmi krátký a spíše napsán pro potěšení čtenářů, aby viděli šťastný konec svých miláčků. Slovní narážky, přestřelky, trapné momenty, nepřiměřené reakce radosti a mnohem více z typického humoru Nabíječe a jeho Roštěnky. Pokud se chcete pobavit, neváhejte si knihu pořídit!

„Budeš mě komandovat, až se vezmeme?“ „Ani netušíš jak, Simone. Ani netušíš jak.“

Ač to možná vypadá, že Poslední výkřik (název jak z hororu, šílené co) je jen plný vtípků, tak není. Najdou se zde mnohé momenty na zamyšlení. Vážné konverzace o budoucnosti a strachu z ní, o lásce na celý život a zodpovědnosti za druhé, o obavě, že své milované ztratíme (jako když se Simonovi v Asii stane nehoda)..
V té chvíli jsem si uvědomila, že všechny starosti, všechna nervozita, všechno to „co by, kdyby“ a všechny úvahy nad tím, co kdo říká, že je pro vztah normální a kdy je moc brzy a kdy je ten správný čas a jak to funguje a další bla bla bla… že jsou to jen kecy. Tady nejde o to, co je správné pro ostatní páry, ale o to, co je správné pro nás. Pro Simona a pro mě…

Dále je celý příběh opět protkán barvitými popisy pocitů, exotických prostředí, romantických momentů a hlavně sexu. Ten je popisován opravdu velice živě a to opět s dávkou humoru. Když se k tomu připojí romantika a neustálé jiskření mezi hlavními aktéry, je dílo dokonáno. Při čtení si užíváte každé slovo a rozplýváte se nad (ne)dokonalými životy všech párů.

Závěr knihy opět patřil kocourovi Cliveovi a tato kapitola byla rozhodně bomba! Já toho kočičáka miluju a ten jeho popis byl úžasný (a překvapení, co přinesl Simonovi též).

Přemýšlela jsem o své lásce a celý ten svatební nesmysl mi byl naprosto ukradený. Záleželo mi jen na tom, abych tomuhle muži řekla slova, která si zamilovaní říkají už po celé generace. Abych stanula po jeho boku a ujistila ho, že on je můj a já jsem jeho v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, dokud nás smrt nerozdělí. A to ostatní? Do háje s tím.

Pro někoho může být toto dílo jen tupým romantickým příběhem plným sexu a dutých dialogů. Možná za 10 let bych to řekla, ale teď rozhodně ne. Doporučuji všem, kteří četli předešlé knihy nebo mají prostě rádi oddychové knihy, při kterých se neskutečně pobaví a objeví v nich i něco víc. Ukázku, že žádný život není dokonalý, ač se člověk snaží sebevíc, že každému hází osud klacky pod nohy a nic netrvá věčně. Každá láska projde časem zkouškou a jen ti nejsilnější ji dokážou udržet, hlavní je se nevzdat a věřit tomu druhému. Novelka je opravdu milá a bohužel i krátká, 120 stran je pryč hned, ale vykouzlí vám úsměv na tváři a zahřeje i to nejchladnější srdíčko.

Zuzana Malá

Elektronickou verzi knihy si můžete zakoupit zde.