pondělí 21. března 2016

Zláká vás působivý příběh s názvem Řekni vlkům, že jsem doma..?

Carol Rifka Bruntová: Řekni vlkům, že jsem doma

... "Připomíná mi to vodu. Je měkká, poddajná a bezpečná, ale pak uplyne určitá doba ... a vy zjistíte, že tatáž voda vyhloubila Grand Canyon" ...
Mnohoslibný název a přitažlivá obálka mě zlákala k přečtení Řekni vlkům, že jsem doma. Taky anotace se jevila více než zajímavě a celkový dojem knihu řadil spíše k vážnější literatuře. A byl to „majstrštyk“! Prvotina paní autorky Carol Rifka Bruntové mě úplně pohltila. Jen jedno mi vrtalo hlavou – proč je na obálce ta konvička?

Celou knihou se táhne prolínání minulosti a současnosti, kdy hlavní hrdinka June po smrti strýce Finna vzpomíná na minulost a věci, které s ním prožila, zatímco kolem ní běží všechno ostatní a bez Finna je to najednou nudné a prázdné. Všechno, co se v současnosti děje – hudba, návštěva restaurace, obraz i boty, které nosí, jí přivolá nějakou vzpomínku na zesnulého strýce. Krom ní samozřejmě prožívají ztrátu příbuzného i Junina matka a sestra Greta a každá se s ní vyrovnává po svém. Do hry složitých mezilidských vztahů nečekaně vstoupí také přítel strýce Finna, Toby, který je rodinou nenáviděn a obviňován z toho, že Finna úmyslně nakazil AIDS.

Smrt v rodině pořádně zamíchala vztahy mezi jejími členy. Vazby mezi June a její sestrou Gretou, které si byly dříve blízké, se velmi zhoršují. Greta si vlastní bolest kompenzuje tím, že ubližuje June. June se cítí ukřivděná a nepochopená. Útěchu nachází nejdříve o samotě v lese, kde si hraje na středověk a později díky přátelství s Tobym – jehož nečekané zjevení jí zprvu ublíží, dosud o něm neměla tušení a najednou se o minulost s Finnem s někým dělí. Přátelství mezi nimi zůstává tajné – musí být díky nemoci, o které se tenkrát teprve začínalo mluvit a která nemocné odsouvala na kraj společnosti a to z jediného důvodu, nedostatek informací o nové nemoci AIDS vedl logicky k obavám z ní (Jak se můžu nakazit? Jde to použitím balzámu na rty nemocného nebo jen polibkem na tvář, či dýcháním vzduchu ve stejné místnosti?). Rodiče June by přátelství s homosexuálním Tobym, nemocným AIDS neschválili. Její matka si sama nese dosud nezhojené rány ze vztahu se svým bratrem Finnem. Jaké? A proč je Toby tolik nenáviděn? Tyto rodinné záhady a skrývaná tajemství June postupně odhaluje a díky nim získává lepší pochopení pro lidi ve svém okolí.

Ze začátku jsem měla pocit, že se mi toto téma vůbec nebude snadno číst, přece jen hned v úvodu příběhu zemře velmi milovaný strýc hlavní hrdinky na AIDS, hrdinka sama je spíše introvertní, osamělá, připadalo mi, že i nepochopená okolím. Ale víte co, ono jí to nevadí. Cítí se sama se sebou víceméně dobře, pokud se nesrovnává nebo není nucena srovnávat se s ostatními a svůj příběh vypráví bez zahořklosti, i když s určitým (pochopitelným) smutkem, pokud jde o strýce Finna a Tobyho. Čtrnáctiletá June v průběhu příběhu, projde obrovskou proměnou z malé holčičky v dospívající dívku. Je konfrontována se smrtí, láskou, přátelstvím a tím, jak složité někdy je žít s jinými lidmi. Pozná, jak veliká láska může být a že není jen jeden druh lásky, nemusí být vždy patrná na první pohled a občas se objeví i tam, kde by ji nikdo nehledal. Ztratí hodně, ale v těch ztrátách se jí podaří najít samu sebe.

Druhou hlavní postavu - Tobyho jsem si velmi oblíbila. Bylo mi ho líto pro spoustu věcí, kterými se vyznačovala jeho osobnost, nejvíc proto, že ztratil Finna. Toby, jak o něm řekl Finn, je dobrý člověk, který působil bezmocně a ztraceně ve světě bez svého milého a popis paní autorky vždycky, když o něm mluvila (ústy June), vzbuzoval strašlivou lítost. Možná proto mi nejdříve vůbec nedošla jedna zásadní věc, která se ho týkala a která byla asi nejzásadnější, pro kterou mi ho líto být mělo – kupodivu to zprvu nedošlo ani June, ale jejich těžko navázané křehké přátelství nemělo trvat dlouho. O to bylo možná cennější a intenzivnější.
Styl, kterým paní  Bruntová píše, mě osobně velmi oslovil a dokázal vyvolat přesně ty emoce, se kterými autorka počítala. Cítila jsem se jako June, občas jako bych znala Tobyho, Greta mi byla nesympatická a až téměř na konci jsem dokázala pochopit, jak nespravedlivá jsem k ní byla. Ač to tak vůbec nevypadá, četl se příběh s překvapivou lehkostí a neměl tendenci zaplnit mi hlavu těžkými myšlenkami. Úplně mě zaplavil a pohltil a kupodivu nechápu proč, ale na tuto knihu jsem musela být sama. Normálně čtu kdekoliv, ale tady jakoby ruch okolo ničil čistotu textu. Paní autorka popisuje realitu naprosto syrově a jednoduše, bez zbytečného patosu a laciných keců okolo. Servíruje život tak, jak běží, vztahy takové jaké jsou, komplikované a ne vždy úplně spravedlivé jednání s lidmi okolo. Psychologie postav se mi zdála velmi dobře zvládnutá a skvěle napsaná. Konec jsem obrečela, v podstatě posledních několik desítek stran téměř kompletně, ale přesto se nedá říci, že by kniha skončila špatně. Prostě končí - tak jako život.
Pro mě byla kniha velice zajímavým pohledem do životů hlavních postav a opravdu mi, díky talentu paní autorky a skvělé práci paní překladatelky, umožnila prožít velmi silný příběh a zařadila se po bok knih, které „změní pohled na svět“. Vím jistě, že se ke knize vrátím a všem ji můžu ze srdce doporučit.
… a taky jsem pochopila, proč je na obalu ta konvička …

Kateřina Miklíková

E-knihu můžete koupit zde.

Žádné komentáře:

Okomentovat