čtvrtek 21. dubna 2016

Jsou světla, která nevidíme, ale tahle kniha si být vidět rozhodně zaslouží

Anthony Doerr: Jsou světla, která nevidíme

Do téhle knihy jsem šla opět na doporučení svých oblíbených amerických booktuberů, kteří se sice občas netrefí do mého vkusu, ale často se díky nim dostanu ke knihám, na které bych normálně ani nesáhla. A už na začátku recenze vám prozradím, že jsem opět nelitovala... Dobře, a teď odhoďme uhlazenost stranou: takhle kniha byla zkrátka naprosto úžasná, skvělá, vynikající a nádherná. Tak.

Dlouho jsem nečetla tak propracované dílo. Světla (jak budu knihu familiárně nazývat, jinak mi upadnou od ťukání do klávesnice prsty) mají přes pět set stran, ale každá stránka, každá věta a každé písmenkou jsou k něčemu, jsou užitečné a potřebné. Příběh je promyšlený do nejmenších detailů stejně jako postavy a atmosféra doby, v níž se příběh odehrává. Všechno do sebe zapadá a ani svým zkušeným (haha) okem knižního blogera jsem neobjevila ani sebemenší chybičku a ani jeden překlep, což se v dnešních knihách moc často nevidí!

Barva - to je další věc, kterou nečekají. V její představivosti a ve snech mělo všechno nějakou barvu. Budovy muzea byly béžové, oříškové. Vědci lilioví a citrónově žlutí a sépiově hnědí. Z reproduktoru rozhlasového přijímače ve vrátnici se chodbou ke klíčovně linuly sytě černé a komplikovaně modré akordy piana.

Na začátku jsem si myslela, že Světla nebudou patřit mezi knihy, u kterých otáčíte jednu stránku za druhou jako na běžícím pásu. Anthony Doerr totiž sepsal nádherné dílo, které dokonale popisuje dobu a tím, že velká část knihy je psaná z pohledu slepé Marie-Laure, se celá kniha posouvá na úplně novou úroveň. Čtení plné metafor azajímavých popisů jsem si užila - nebylo jich moc ani nebyly příliš složité, ale prostě tam byly a dělaly knihu krásnou. Jenže jak jsem se mýlila - ke konci jsem otáčela stránky nekonečnou rychlostí a toužila se všechno konečně dozvědět... i když krásné to být nepřestávalo.

Ačkoliv se kniha zdá nekonečně dlouhá, je rozdělená na spostu krátkých kapitol, které občas mají třeba jen dvě stránky. Je to součástí atmosféry - té hry, kterou s námi čtenáři Anthony Doerr hrál a my na ni nadšeně přistoupili. Pokud jste ale četli záhlaví recenze (čte to vlastně vůbec někdo?), mohli jste si všimnout, že jsem Světla četla celý měsíc... Zdá se vám to hodně na to, jak knihu vychvaluji až do nebes? Mně vlastně taky, ale vlastně mi to ani nevadilo. Nevadilo mi pomalé tempo příběhu, protože jsem zkrátka netoužila po tom zhltnout tuhle bichli na posezení. Toužila jsem si ji užít a to se mi podařilo.

Vzal ji za ruku a ona se trochu zklidnila. V okapech zurčela dešťová voda. "Co teď děláme, papa?"
"Doufáme, že se dostaneme do vlaku." "A co dělají všichni ostatní?" "Taky doufají."

(~ strana 95)

Marie-Laure mi skutečně přirostla k srdci. Ne proto, že bych ji litovala kvůli její slepotě... Zamilovala jsem si ji pro její nezdolnou schopnost bát se a smát se a snít, a to nejlépe všechno najednou a za takových okolností, že mi zůstává rozum stát. Werner mi sice k srdci tolik nepřirostl, ale přesto jsem si jeho kapitoly oblíbila a z jeho pohedu se mi dobře četlo. V knize se občas objevily kapitoly psané z pohledu jiných postav, které sice nebyly tak výrazné, ale přicházely vždy jako vítaná změna, když mě doba protagonisté již omrzeli a potřebovala jsem si odnich odpočinout.

Ještě než tuhle sáhodlouhou recenzi ukončím, ráda bych se vyjádřila ke konci. Svůj spoilerový názor jsem napsala na Goodreads, ale pokud jste knihu ještě nečetli, pokusím se vám to nějak shrnout i tady: Líbilo se mi, jak se vybarvil vztah mezi dvěmahlavními hrdiny, na který všichni čtenáři s napětím čekali už od začátku, ale který skončil úplně jinak. Anthony Doerr mě mockrát mile překvapil, ale právě vztahovou zápletkou a koncem samotným mi udělal největší radost.

"Ale to není statečnost. Já nemám jinou možnost. Jednoduše se vzbudím a žiju svůj život. Ty to neděláš?"
"Už celé roky ne," odpověděl. "Až dnes. Dnes jsem to možná tak udělal."

(~ strana 513)

Shrnutí

Nejdřív jsem si myslela, že dám knize 4,5 hvězdičky, protože jsem ji četla celý měsíc. Jenže já nemůžu - mě to totiž vůbec nevadilo! Čtení propracovaného příběhu z válečné doby plného krásných popisů a metafor jsem si užila naplno. Autorovi si ještě ke všemu podařilo vytvořit skvělé postavy a úžasný konec a vztahovou zápletku. Ovšem jedním jsem si naprosto jistá: sice Jsou světla, která nevidíme, ale tahle kniha si být vidět rozhodně zaslouží. Nevím, co byste víc chtěli.

Marky

E-knihu si můžete zakoupit zde.

Žádné komentáře:

Okomentovat