čtvrtek 16. června 2016

Četli jste již další počin klasika české sci-fi? Zde je recenze..

Josef Pecinovský: Areston

Po předchozí vynikající zkušenosti s českou autorkou jsem se rozhodla pro další českou věc – fantasku Areston. Protože kdo by si nechtěl přečíst příběh, který se odehrává ve vesmírném lochu, ze kterého prostě neutečete. Jakmile jednou nastoupíte trest v tomto vesmírném Alcatrazu, pobudete si tam celých osm let, než se „planeta“ zase přiblíží k Zemi. Zní to dobře a věděla jsem, že zklamaná rozhodně nebudu, protože tentokrát jsem ke knize nepřistupovala s velkým očekáváním, ale pouze se zlehka načechranou zvědavostí.

Jak už jsem psala, děj příběhu se odehrává na palubě vesmírného tělesa Areston a mým průvodcem na něm a vypravěčem příběhu je, do tohoto vězení odsouzený, novinář Terstegen alias Sršeň – tohle jméno si dá sám krátce po příletu na Areston. Pomineme skutečnost, že byl odsouzen, aniž pořádně věděl za co, protože časem se ukáže, že to přece jen svůj důvod mělo, což na nespravedlnosti věci nic nemění. Terstegen má po svém odsouzení rok času, než se Areston přiblíží k zemi natolik, aby na něj mohl odletět transportní lodí, a během tohoto roku se rozhodne na pobyt v kosmu připravit co nejlépe tak, aby měl šanci dva cykly (16 let), ke kterým byl odsouzen, přežít. Jenže informací o Arestonu je až pozoruhodně málo…

Nástup na Areston byl sám o sobě dost ponižující a nepěkný a co teprve pobyt tam. Kulový svět má svoje vlastní pravidla, protože v tomto vězení dozorce nenajdete (na co taky), vězňové si vládnou sami. Vytvořili kompletní společenský systém, včetně náboženství, bankovnictví, policie a soudnictví, pěstírny jídla, výroby oděvů… zmínila jsem se už, že systém je otrokářský? :). Po příletu na planetu (pokud ho přežijete) máte doslova a do písmene holé hýždě a je jen na vás, jak rychle se dokážete na novou situaci adaptovat. Pravděpodobně vás odchytí některý z patronů a stanete se otrokem, což možná není tak špatné – máte jídlo, něco na sebe a kde spát. A navíc otázka „svobody“ je stejně na Arestonu víceméně bezpředmětná. Můžete se ale propracovat hierarchií někam nahoru, pokud na to máte dost ostré lokty a drzé čelo. Jenže je potřeba dávat pozor, abyste při tom stoupání vzhůru náhodou někomu nešlápli na kuří očko, protože i Areston má svoje mocné, kteří se své nadvlády nehodlají jen tak vzdát…

Samotný Areston od počátku čtení měl moji absolutní pozornost a vzbuzoval ještě větší zvědavost než anotace knihy. Svých tajemství se ale nevzdával tak snadno. Každá kapitola byla uvedena krátkým článkem – zprávou Swanssonovy vědecké výpravy, která zkoumala Areston brzy po tom, co se nachomýtl poprvé u Země, a strávila na něm prvních osm let putováním vesmírem a objevováním toho, jak vlastně funguje. Pomocí těchto popisů pan autor jednoduše vysvětlil, jak soběstačný je Areston. Ta jeho samostatnost a fungování mě fascinovala. Kulový svět je jakási umělá planeta, kde se nežilo na povrchu, ale uvnitř a nedalo se jen tak dostat ven. Je rozdělen na patra – čím blíže ke středu planety, tím větší honorace zde bydlí. Mimo to jsou tu také jedny z nejdůležitějších místností – pole. Tady se pěstuje jídlo ze semen, která dovezla na Areston Swanssonova výprava. Nahoře, blíže k povrchu se pak nacházejí dílny. Nebudu prozrazovat více, abyste pak nepřišli o to objevitelské překvapení, které je obrovskou přidanou hodnotou knihy. Něco vás překvapí prakticky na každé straně :)

Po celou dobu čtení jsem měla pocit, že vůbec nečtu vymyšlenou knihu, to co jsem četla, byl prostě fakt! Podle mě to jasně ukazuje mistrovství pana Pecinovského, který není na poli fantastiky žádným nováčkem. Pravda, rozjezd byl trochu pomalejší a prolog jsem pochopila až po nějaké době čtení, ale jakmile se začali objevovat první informace o Arestonu, začetla jsem se okamžitě. Pan autor má talent zakončit každou kapitolu tak, že si prostě musíte přečíst tu další :) pro dobrý spánek tedy nic moc, ale pro knihu skvělé. Ze začátku byl popisován téměř den po dni, ale to se dalo pochopit, protože všechno bylo tak nové a zajímavé – obzvlášť první Terstegenovy dny na Arestonu. Ke konci pan autor trochu zrychlil času běh, takže uplynuly roky, aniž jsem si toho stačila pořádně všimnout. Škoda, že pan autor nevěnoval malinko více času popisu spodních pater a hlavně náboženského hnutí na Arestonu. Protože tuším, že právě zde dopadne kosa na kámen a „kněží“ budou pro další děj důležití. Předpokládám ale, že se toho dočkáme v dalších dílech měrou vrchovatou. Doufám i v zodpovězení toho nekonečného množství otázek, které mě při čtení napadali a že jich je víc, než kolik zatím zodpovězeno bylo :). V knize najdeme i záhadu, takřka detektivní zápletku, která se zdá být vyřešenou, jenže… ne, tomu prostě nevěřím a ani Terstegen ne :).

Postavy v příběhu nejsou zrovna ty, které byste si oblíbili nebo je dokonce chtěli za přátele. Koneckonců, děj se odehrává ve vězení, takže naděje na sympaťáky jsou téměř nulové. Některých postav mi občas bylo líto, a když tak nad tím přemýšlím, z nějakého mně nepochopitelného důvodu jsem, krom Sršně, měla ráda Žvýkavého dědka :). Co se mi líbilo na dědkovi netuším, ale u Terstegena byla sympatická jeho schopnost nekoukat se jinam, postavit se všemu čelem a šťourat do věcí, po kterých mu opravdu nic nebylo, a ve vlastním zájmu se jinam koukat raději měl. Naprosto úžasné bylo také to, co měl ukryté v hlavě – to si ale budete muset zjistit sami :). Ani ostatním postavám nelze upřít různorodost charakterů a způsobů, jakým se vyrovnávali se svým pobytem na Arestonu. Pan autor se svými hrdiny nijak hezky nezachází a ušetří je máločeho – vraždy a nespravedlnosti jsou na Arestonu na denním pořádku. S ženami se tady taky nikdo moc nemaže, je jich málo, nejsou od mužů nijak oddělené, tak je celkem jasné, že to nemají jednoduché – chápete, ne?

Tenhle článek píšu v silné postarestonovské depresi, protože kniha mě nejen že nezklamala ale i velmi příjemně překvapila. Bohužel skončila v tom nejlepším napínavém okamžiku, skoro jsem myslela, že mi kousek chybí :) tak jsem chvíli nespokojeně brblala a nakonec mi nezbylo než se těšit na další pokračování, které by snad mělo být v listopadu. Areston ještě nevydal všechna svoje tajemství.

Knihu vřele doporučuji milovníkům fantasek a amatérským psychologům, kteří rádi sledují, co se stane, když zavřete desetitisíce lidí někam, odkud nemohou odejít a necháte je vytvořit vlastní pravidla. Bavit se ale budou i milovníci napětí, záhad a detektivek, protože od toho všeho si pan autor do svého díla kousek přidal.

Za recenzní výtisk moc děkuji Palmknihám. Pokud se chcete také mrknout na Areston, kupte si knihu zde
Litovat nebudete :)

Kateřina Miklíková

čtvrtek 2. června 2016

Tři příběhy o tom, jak nízké sebevědomí ovlivňuje náš život

Petra Dvořáková: Sítě

Kniha sítě mě lákala už od doby, co vyšla. Z tématu jsem ale měla trochu obavy a tak jsem se věnovala spíše lehčí literatuře. Přece jen kniha o (ne)sebevědomí žen… co kdybych se tam taky někde našla, že :) Ukázalo se ale, že jakékoliv obavy byly zbytečné.
Hned po přečtení první ze tří povídek jsem měla pocit, jakoby se mi vrátila paní Monyová. Díky psaní o ženách – o normálních ženách, vztazích, životních postojích a také díky perfektní psychologii postav a zajímavým slovním obratům a poutavému stylu vyjadřování. Ačkoliv se nejedná o detektivku, ani fantasku, paní autorka si dokázala bez potíží udržet mou plnou pozornost – velmi napjatou pozornost :).

Povídka I. – Tak tohle jsem já

Hrdinkou první povídky je učitelka Kristýna, rozvedená matka malého Tomáška, které zemřela maminka v dětském věku a ona zůstala sama s tátou. Ačkoliv ten dělal, co mohl, přesto ztráta matky zanechala v Kristýně bolavé místo. Rozvod s manželem jí také nepřidal, z knihy jsem pochopila, že byl dost bouřlivý a proto je Kristýna šťastná, že konečně narazila na toho pravého – Jáchyma. Ten ji zahrnuje pozorností, dárky. Miluje ho. Je šťastná a dělá i nemožné proto, aby si vztah udržela. A protože jí Jáchym vyčítá nízké sebevědomí, začne chodit na terapii k psychologovi a tam se její křehký svět roztříští na tisíc kusů…
Ze začátku mi připadalo, že se v příběhu nic moc neděje. Kristýna si našla terapeuta, a absolvovala pravidelná sezení. Do toho jsme spolu objevovali její běžný život, vztah s tatínkem, ale především nám paní autorka rozkrývala příčiny Kristýniných „nespokojeností“ z poslední doby. Po pár kapitolách jsem jí fandila jako žádné hrdince před ní. Díky stylu psaní paní autorky jsem celý příběh prožívala doslova napnutá jako špagát, jakoby Kristýnina síť, která ji dusila, byla moje vlastní. Byla jsem neskutečně zvědavá, jak si hlavní postava poradí s příčinou problémů, kterou přijala, k mému překvapení, docela rychle. Docela mě trápilo pomyšlení na to, jak taky můžou věci dopadnout, protože Kristýna se mi opravdu dostala pod kůži a paní autorka jí opravdu nepřiřkla „lehkou síť“ s velkými oky, kterými by bylo možné snadno uniknout.
První povídku hodnotím kladně, ačkoliv téma bylo nepěkné, moc se mi líbila. Paní autorka si dala určitě práci se studiem psychologických záležitostí a na popisu chování postav to bylo poznat. Líbily se mi také části, které vyprávěl Kristýnin terapeut a kde popisoval svůj pohled na její problém. Zajímavé byly krátké odstavce na konci každé kapitoly, kde paní autorka v podstatě popsala průběh terapie a shrnula stav mysli pacienta, to, jak se pomalu vynořuje přímo v něm příčina jeho problémů a terapeut jen drží nastavené zrcadlo.
Protože první povídka se mi tak moc líbila, byla jsem zvědavá na druhou:

Povídka II. – Ještě jednou letět

Ve druhé povídce se dostáváme k tématu víry. Hlavní hrdinkou je tentokrát Karolína, šest let vdaná paní se třemi dětmi a čtvrtým na cestě, která není v manželství šťastná, co hůř, zdá se jí, že v manželství ztratila samu sebe. Vyrůstala v křesťanské rodině, kde matka byla naprosto poslušná svého manžela, rodila jedno dítě za druhým a nebyla šťastná. Karolína si uvědomovala, jak nešťastné její dětství bylo, a přísahala si, že nikdy nebude jako matka, jenže člověk míní…
Se svým problémem se rozhodne svěřit knězi, otci Ambrožovi. A protože on není knězem z její farnosti, píšou si maily. Příběh nám tedy vyprávějí maily, které si s knězem vyměňuje a také povídání jejího muže Standy – povídání ve společnosti křesťanských rodin.
Standa je z mého úhlu pohledu posedlý svojí vírou v Boha, kterou až přehání – poturčenec bývá horší turka - Standa vyrostl v ateistické rodině. Protože našel víru až později, projevuje se až přehnaně nábožensky a nutí do toho svoji ženu. Popravdě řečeno, Standa mi nebyl sympatický, v průběhu čtení spíš víc a víc odporný, až jsem ten jeho nesmyslný fanatismus nenáviděla a bylo mi neskutečně líto jeho ženy, protože on ji tím svým šťastným prozřením doslova týral. Přesto jsem nedokázala přilnout ke Karolíně tak, jako ke Kristýně, možná kvůli náboženskému pozadí celé věci.
Tato povídka mě, jako člověka, který nesnáší jakoukoliv náboženskou manipulaci a přesvědčování – obzvlášť na dětech, nesmírně vnitřně rozčilovala a udeřila tak přesně na tu správnou strunu, abych ji prostě musela přečíst na jeden zátah. Paní spisovatelka si s postavami Standy a Karolíny opravdu pohrála a dokázala vypíchnout z víry nejen to fanatické, ale i to dobré v postavě otce Ambrože. Otec Ambrož mi byl nesmírně příjemný a ráda jsem četla jeho maily Karolíně, krom víry totiž nepostrádal ani rozum a lidskost.
Jedna věta z Karolíniných mailů mi opravdu utkvěla: „Připadá mi, že je mnohem těžší bránit se takzvanému dobru než zlu.“ A to v podstatě shrnuje podstatu celé této povídky. Ono totiž cesta do pekel je často dlážděná nejlepšími úmysly a nejbližší člověk někdy nejhůře ubližuje, aniž by si to sám uvědomil. Pro Karolínu byla cesta za nalezením sebedůvěry opravdu trnitá. Druhá povídka byla velice silná a pro mě celkem emocionálně vyčerpávající.
Na konci kapitol zařadila paní autorka opět krátká shrnutí, tentokrát o tom, jaké to je, když ateista „najde Boha“ a na rovinu (dle mého názoru) se z něj stane fanatik.

Povídka III. – Kdyby byl jen můj

Po předchozí povídce jsem doufala, že poslední část knihy bude trochu oddechovější. A ono ne! Z hlavní hrdinky, zdravotní sestry Nadi se mi zvedl žaludek už po první kapitole, kdy nás přivítá ve své práci v call centru. Neštítila se manipulovat, citově vydírat a klamat lidi jen proto, aby si vydělala na plastiku prsou – aby si splnila svůj sen o dokonalosti. Byla bezcitná, bezohledná, často krutá k lidem, kteří na ní záviseli, a vychutnávala si tu moc nad nimi. Skoro jsem měla pocit, jakoby paní Dvořáková chtěla vytáhnout Mrs. Hide a postavit ji do protiváhy k předchozím spíš kladným hrdinkám.
Paní autorka zde dovedně použila nespisovný, místy hrubý styl řeči. Sem tam padlo i sprosté slovo a celkově styl, jakým Naďa vyprávěla, napomáhal tomu, abych k ní od počátku zaujala negativní postoj. Nevím, na kolik její životní postoj byl dán nízkým sebevědomím, výchovou nebo povoláním, či prostě povahou, která je každému daná, ale vidět do hlavy této ženské nic příjemného nebylo. Celou dobu jsem nechápala tu bezcitnost, hrubost a cynismus, s jakým se stavěla k práci sestry a musím uznat, že paní Dvořáková to popsala naprosto přesvědčivě. Koneckonců sama Naďa říká: „ Nejsem dokonalá. A já potřebuju bejt dokonalá. Protože jedině ten, kdo je dokonalej, má opravdovou moc“. Občas jsem měla záblesky soucitu, kdy hrdinka udělala něco dobrého nebo soucitného, ale v podstatě tím většinou sledovala jen vlastní prospěch. Chvíli mi jí bylo líto, když nastoupila na praxi na operační sály – nevěřila si, ale snažila se být dokonalou sestrou, nedělat chyby… ale ve skutečnosti jsem ji neměla ráda.
Pro tento typ „hrdinky“ zvolila paní autorka ideální povolání zdravotní sestry, kde se opravdu dalo využít její povahy. Celkově se mi tato povídka zdála nejdrsnější, protože tam kde bych čekala nějaké kladné věci, jsem našla pouze silný negativizmus a pohrdání v hlavě Nadi i přes to, že navenek se stavěla jako milá, hodná, pečující… a kdybych ji znala osobně, nejspíš bych jí to i žrala.
Celá povídka byla o lidském strachu, o moci, který tím nad člověkem lze získat. O kšeftování s důvěrou a o tom, že někteří se neštítí fakt ničeho, aby dosáhli svého. A je mi jedno, jaký měla hrdinka důvod, jestli za tím bylo opravdu nízké sebevědomí, pořád se dá z vlastních mindráků vyškrábat jinak, než přes záda druhých. A přes to, že byla krutá, byla tato povídka zároveň velice dobře napsaná – opět nešlo zůstat lhostejná, musela jsem zaujmout postoj a šlo to samo. Na konci jsem se snažila ze sebe vytáhnout pro Naďu nějaké pochopení a soucit a moc mi to nešlo. Ne, opravdu mi jí líto nebylo, ani na konci.
V závěru každé kapitoly byl opět krátký odstaveček, tentokrát ze zdravotnictví, o práci sester, etice a korupci. Zajímavé je, že sama paní spisovatelka je vystudovaná zdravotní sestra, takže v této povídce věděla velmi dobře, jak popsat prostředí okolo Nadi.
Shrnutí:
Jako největší klad celé knihy vidím to, jak dokázala paní Dvořáková vytvořit svoje postavy tak, že si k nim okamžitě utvoříte vztah, ať už pozitivní nebo ne. Nelze být neutrální nebo lhostejný. Zvolená témata povídek jsou prostě natolik citlivá, že k nim postoj zaujme každý – v tomto mi připomíná paní Monyovou. Článek je tentokrát delší, ale přišlo mi správné vyjádřit svůj názor ke každé povídce zvlášť, protože témata byla natolik závažná a zpracování tak dobré, že mi prosté shrnutí celé knihy jako názor na ni nestačilo.
Paní Dvořákovou obdivuji, že dokázala stvořit takové příběhy a postavy a obzvláště s tou poslední určitě nebylo příjemné trávit čas při jejím tvoření. Ať už vás hlavní hrdinky Kristýna, Karolína a Naďa přimějí k soucitu, vzteku nebo lítosti, emoce rozhodně při čtení přítomny budou :) a budou lítat nahoru a dolu. Paní autorka zde předložila formy nesebevědomí, které možná na první pohled vypadají jako úplně jiný problém, ale v každé z povídek lze toto ústřední téma nalézt. Bylo by určitě zajímavé si s ní o celé knize popovídat.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Palmknihám. Čtení této knihy byl opravdu silný zážitek.
Kateřina Miklíková

Pokud si ji chcete také přečíst, můžete ji zakoupit zde.