středa 23. listopadu 2016

Žádný trezor neochrání vaše nejskrytější tajemství..

D. M. Pulley: Mrtvý klíč

„U nás máme takové pořekadlo. Nikdy nekraď na hřbitově. Mohla bys vyrušit duchy“

Tento skvělý napínavý příběh se mi dostal do rukou spíš náhodou. Na první pohled mě sice zlákala záhadná obálka a název, pod kterým jsem si toho neuměla moc představit a pochopitelně taky vábivá anotace, ale neměla jsem moc v plánu knihu číst. Jsem nicméně ráda, že jsem změnila názor. Kdybych ji totiž vynechala, utekl by mi jeden z nejlepších napínavých příběhů, co jsem četla.

Děj knihy se z největší části odehrává v budově První clevelandské banky, která je v minulosti nejprestižnějším bankovním ústavem ve městě a v současnosti hrobkou zakonzervovaného času.

Současnost, tedy rok 1998 prožíváme s Iris. Iris je stavební inženýrka, momentálně znuděná z práce v kanceláři, pije jako duha a věčně nestíhá chodit do práce včas a její život je tak nějak celkově neuspořádaný a bez cíle. Jednoho dne ji doporučí její spolupracovník na jakýsi záhadný projekt, o kterém se nemá moc mluvit. Společnost, v níž pracuje, dostane od radnice města zakázku, má zakreslit banku do plánů pro projektanty, kteří zpracovávají její přestavbu. Do budovy banky už více než dvacet let nikdo nevkročil, krom hlídače Ramona…

Minulost reprezentuje šestnáctiletá Beatrice. V roce 1978 přijíždí do Clevelandu, aby začala nový život. V tom jí pomůže její teta Doris, která jí poskytne přístřeší a zařídí zfalšované dokumenty, díky nimž Beatrice získá prácí v První clevelandské bance. Beatrice je šťastná, že práci má. Dokonce si najde i kamarádku, tou je její kolegyně z kanceláře Maxine. V bance se však děje něco divného. Beatrice nejdříve nic netuší, ale postupem času je díky Maxine do situace čím dál více vtahována a skoro proti své vůli zjišťuje věci, které nikdy nechtěla vědět…

Klíčový moment děje se odehraje před vánoci roku 1978. Banka zavře. Uprostřed noci a bez jediného slova. Překvapení zaměstnanci ráno přijdou do práce a dveře najdou uzamčené řetězy. V bance zůstanou všechny jejich osobní věci, nedostali šanci si je odnést, nikdo jim nic nevysvětlil, nikdo nic neví. Zůstávají pouze dohady. A ve sklepení banky mrtvé schránky plné cenných věcí lidí, kteří si je už nejspíš nikdy nevyzvednou…

Celé prostředí zavřené clevelandské banky působí na jednu stranu nesmírně honosným dojmem a na druhou stranu docela strašidelně. Opuštěné prostory, kde se zastavil čas a vše zůstalo na svém místě, fungující automaty na kávu, sklepení se schránkami, které dosud obsahují cennosti původních majitelů, jež si je nikdy nevyzvedli. Stopy v prachu a záhadné kroky, které se ozývají, když je Iris v budově sama. Upřímně, já bych tam sama nebyla ani za tu nejlepší práci světa! Na druhou stranu bych asi těžko odolávala pokušení probírat se v tak starých věcech.A Iris taky neodolá. Bankovní záhada jí nedá spát a tak začne při svojí práci pátrat po podivnostech, které banku obklopují, ale místo aby nalézala odpovědi, vynořuje se z minulosti stále více záhad a otázek.

Napětí v knize je skvěle stupňováno. Od první chvíle, kdy Iris vkročí do budovy banky, napětí pomaličku a pozvolna narůstá. U osmé kapitoly už jsem byla přesvědčená, že se v budově potuluje nějaký bubák, jen jsem netušila, jakého charakteru, jestli se jedná o živého člověka, nebo opravdu o nějaký záhrobní stín. Jak Iris procházela budovou, opuštěnými místnostmi, často pouze s baterkou, byla jsem takovým tím příjemným způsobem vystrašená a napjatá. Navíc mi pochopitelně vrtalo v hlavě, co se stalo v bance tenkrát v roce 1978. Irisiny kapitoly totiž střídá vyprávění Beatrice a záhady minulosti a současnosti spolu nějakým způsobem souvisí.

Střídání minulosti a současnosti je dobře odděleno – na počátku každé změny je napsáno datum a rok, kdy se ta která část odehrává. Takže se čtenář dobře orientuje v čase, i když jsou jednotlivé kapitoly krátké a střídají se docela často. Postupem času na sebe začínají víc a víc navazovat.

Beatricin příběh začíná v celku normálně – mladá žena jde žádat o práci úřednice v bance, práci dostane, je za to patřičně vděčná a hodlá být dobrou pracovnicí, aby si místo udržela. Je mladá, naivní a nezkušená, takže se brzo dostane do vleku kamarádky Maxine, která jí ukáže noční život a taky ji zatáhne do jakési podivné záhady, která se nad bankou vznáší. Navíc se Beatrici stane pár nepěkných příhod, které ji donutí hledat odpovědi na otázky: Co se tu doopravdy děje? Proč banku vyšetřuje policie? A kam zmizela Maxine?

Hodně mě překvapilo, když jsem zjistila, že román je prvotinou paní autorky. Naopak mě vůbec nepřekvapilo, že za něj dostala cenu. Její práce je totiž opravdu velice čtivá. Paní autorka skvěle pracuje s postavami a s dějem knihy. Všechno jí do sebe naprosto skvěle zapadá – minulost se perfektně propojuje se současností a záhada se vynořuje opravdu pozvolna a pomalu. Nic se nevyzradí předčasně a napětí krásně narůstá s každou kapitolou. Přesně v tu pravou chvilku je vyprávění jedné přerušeno vyprávěním druhé dívky. Byla jsem z té změny a přerušení rozmrzelá vždycky jen chvilku, protože během okamžiku mě dokázalo strhnout další vyprávění. Paní autorka si nelibuje v nijak komplikovaném jazyce a popisů je v knize právě tak akorát, aby čtenář pochopil, představil si a ještě zbylo dost prostoru pro jeho vlastní fantazii. Děj není žádný velký horor ani krvák, ale to mi vůbec nevadilo, naopak to pro mě byla přednost. A nemohla jsem se dočkat toho až zjistím, kdo tahá za nitky a stojí za tím vším.

Postavy byly pro mě uvěřitelné a velmi živé. Obě dívky jsem si nakonec oblíbila, ačkoliv mi nebyly sympatické hned od začátku. Bylo potřeba je trochu poznat. Beatrice byla nejdříve velmi naivní, pokorná a vzorná, ale bylo jí šestnáct, takže se to dalo čekat. Iris zase byla až trochu moc lempl a její způsob života mi vadil. Kupodivu mi ale byla bližší. Do příběhu se hodily tak, jak byly napsané a tvořily krásnou protiváhu. Vedlejší postavy oproti nim nebyly tolik výrazné, ale zpracované byly přesně tak, jak pro svoji roli v příběhu potřebovaly.

Od knihy jsem toho moc neočekávala, prostě jsem jen byla zvědavá, co to bude. A nebyla jsem zklamaná. Dostala jsem skvělý napínavý příběh s tak akorát děsivými situacemi, pěknou záhadou a neskutečně zajímavým a pro mě přitažlivým prostředím. Kdo má toto všechno v knize rád, měl by si ji určitě přečíst.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu do svojí čtečky si můžete pořídit zde.

Kateřina

pátek 11. listopadu 2016

Co takhle při pátku trocha (nebo víc) sci-fi? :-)

Kevin J. Anderson, Brian Herbert: Píseční červi duny

Jakožto milovníka Duny (první díl série), která mě přivedla k fantasy literatuře a dosud ji považuji za nejlepší knihu svého druhu, mě pochopitelné nové vydání Písečných červů nemohlo nechat chladnou.

Pro čtení této knihy je nezbytné přečíst předchozí díly série. Jinak totiž nedávám moc šanci pochopení celého děje a souvislostí a hlavně bez znalosti předchozího díla čtenář jen těžko ocení krásu příběhu a prostředí a také dokonalou promyšlenost fungování světů, náboženství a filosofie, na které je založená celá série Duna.

Proč je náboženství důležité? Protože sama logika člověka nedonutí k velkým obětem. Za předpokladu náležité náboženské horlivosti se však lidé vrhnou do beznadějného rizika a ještě se budou považovat za požehnané.
Missionaria protectiva, První učebnice


Děj začíná 21 let po úniku z Kapituly. Ocitáme se na palubě nelodi Ithaka a v axolotlské nádrži se chystá ke zrození ghola. A ne jen tak obyčejný ghola. Jedná se o klon narozený z uchovaných buněk samotné Alie, Vládkyně nože, dcery Jessiky a sestry Paula Muad´diba, který byl prvním Kwisatsem Haderachem. Ostatní členové-gholové Ariiny rodiny už jsou oživeni a s nimi mnoho dalších důležitých postav, jenž byly zásadní při svrhnutí vlády rodu Corrino, které se odehrálo nějakých patnáctisíc let zpět. Mají stát i v čele nového odporu proti myslícím strojům, o nichž se soudilo, že byli již dávno vyhlazeni.

Lidé nejsou nikdy schopni naprosté přesnosti. Navzdory veškerým znalostem a zkušenostem, které jsme načerpali od nesčetných „vyslanců“, Tvarových tanečníků, nám zbyl jen zmatený obrázek. Ty chybné zprávy o lidské historii nicméně poskytují zábavný přehled o přeludech lidstva.
Erasmus, Záznamy a analýzy, záloha 242


Proti skupince dávných hrdinů stojí Synchronizované impérium v čele s Omniusem – počítačovou všemyslí a jeho mluvčím Erasmem, myslícím strojem. Tito dva chystají Armagedon, chtějí zotročit a vyhladit veškeré lidstvo a nastolit definitivní vládu myslících strojů. Průběh událostí v závěru Armagedonu určí poslední Kwisatz Haderach a ten se nachází na nelodi. Proto po ní Omnius zuřivě pátrá a mezitím jeho lodě plné strojů pokračují ve vybíjení lidí a dobývají jednu hvězdnou soustavu za druhou. A stroje mají také své gholy – barona Vladimira Harkonena a Paola, druhého z klonů Paula Muad´diba.

Finální bitva mezi Starým impériem a Myslícími stroji je na spadnutí. Kdo zvítězí? Lidé nebo stroje? Nebo někdo třetí…

(Jen poznámka na okraj: Myslím, že už je jasné, proč je nutná znalost předchozího díla, bez toho se totiž v pojmech nedá orientovat.)

Dunu jsem objevila někdy na základce a byla jsem okouzlena celou filosofií, myšlenkami a náboženstvím, které pan Herbert stvořil. Nejinak je tomu i v tomto posledním díle, které však již nepíše on, ale jeho syn. A je to na knize docela poznat

Děj se dělí na kapitoly označené vždy tak aby bylo jasné kolik let od úniku z Kapituly právě je (21 22 23) a každá kapitola obsahuje kratší části z různých míst, aby bylo jasné, co se v tom roce odehrálo důležitého a kde. Části jsou odděleny citáty a myšlenkami postav, které souvisí s dějem další kapitoly. Tyto myšlenky mám ráda, dokážou vyvolat mnoho otázek a podnětů k zamyšlení nebo nakopnout k tomu, abyste si odpověď našli sami.

Ústředním motivem příběhu jsou píseční červi. Pro někoho proto, že jejich životní cyklus se pojí se zvláštním geriatrickým kořením melanží. Většina lidstva už na něm sice závislá není, ale přece jen se najdou tací, kteří ho potřebují – Kosmická Gilda pro svoje navigátory a benegesseriťanky pro budoucí Ctihodné matky. Platidlem je pro všechny. Pro druhé jsou červi důležití, protože je uctívají jako bohy. V knize se objevili hned ve dvou podobách – geneticky modifikovaní jedinci, vypuštění do moře planety Buzzel a původní píseční, kteří našli domov na Quelsu. Spolu s jedním mužem budeme také snít o tom, že se vrátí zpět na vypálenou a mrtvou planetu Arakis…

Druhou zásadní věcí je útok armády myslících strojů na lidskou rasu. Stroje postupují nemilosrdně od planety k planetě a rozsévají smrt. Proti nim stojí sjednocené Sesterstvo benegesseritských čarodějek a posádka nelodi Ithaka v čele s gholou Duncana Idaha. Sesterstvo spoléhá na zbraně, neloďani na oživené gholy, kteří mají cenné taktické znalosti ze svých minulých životů a některý z nich by mohl být poslední Kwisatz Haderach.

Všichni, kdo četli Dunu, vědí, co znamená mít na své straně Kwisatze Haderacha, on je rozhodujícím prvkem, s ním se má naplnit proroctví a údajně se vyloučí neúspěch v poslední bitvě. Obě strany se proto snaží najít ho za každou cenu, jenže všichni tak trochu pozapomněli na to, že on může mít vlastní hlavu a pěkně paličatou. Kdo to měl být jsem neuhodla a každou chvíli se přikláněla na stranu jiného favorita…

Žádné vzdělání, výcvik ani jasnozřivost nám nemohou ukázat tajné schopnosti, které v sobě skrýváme. Můžeme se jenom modlit, aby ten zvláštní talent byl k mání v době, kdy to budeme nejvíc potřebovat
benegesseritská příručka akolytek


Už ze začátku je zřejmé, že se mi styl, kterým je kniha psaná líbí a vyhovuje mi. Předpokládá totiž větší samostatnost čtenáře. Množství popisů je celkem omezené ve srovnání s jinými fantaskami, autoři se nevyčerpávají zbytečnými detaily a spoléhají na znalost předchozího díla a představivost čtenáře. Příběh je psán zajímavým stylem a myslím si, že se nic důležitého nezatoulalo v překladu. Musím přiznat, že původní Duně – myslím první díl série - se ale nevyrovná a to především zpracováním postav – hrdinů příběhu, které si páni autoři vypůjčili z původního díla. Některé postavy se mi zdály dost charakterově znehodnoceny, působili ploše a nedotaženě, uspěchaně. Možná to bylo tím, že jako gholové nejdříve neměli svoje vzpomínky z minulých životů, jenže například takový fenomenální intrikán jako byl baron Harkonnen vzpomínky měl a přes to působil jako hlupák. Zdá se mi, že pánové autoři nevyužili možnosti, které se jim nabízely se skupinou oživených gholů. Někteří z nich nakonec svoji vteřinu slávy měli, ale bylo to opravdu nakonec a kromě Leta II mě spíš zklamali. Chápu, že kniha měla především jiné hlavní hrdiny, jenže příběh působil tak, že si autoři nedokázali poradit s takovým množstvím oživených postav z minulosti.

Zápletka byla poměrně komplikovaná, jak to bývá u této série zvykem, ale v určitých věcech byla překvapivě průhledná, což tak úplně zvykem nebývá. Líbilo se mi, že páni autoři zachovali systém „intriky v intrikách jiných intrik“ a nepřátelé se objevovali na každém rohu. Každý z vůdců skupin si šel za svým a to poměrně dost přesvědčivě.

Konec se mi zdál trochu laciný, ukecaný a uspěchaný oproti například fenomenálnímu závěru zmíněné první Duny. Závěrečná bitva byla sice popsána hezky, ale pak chybělo něco, z čeho by se mi zamotala hlava. Prostě jen povídali a povídali až do konce. Jako zakončení série Duna se každopádně vyplatí knihu přečíst i kdyby jen z jakési nostalgie a hřejivého pocitu ze setkání s milovanými hrdiny, i když nedokonalými. Je to prostě konec jedné legendy.

Knihu a nejen tuto, ale celou sérii, doporučuji všem. Ti, kteří nic podobného dosud nečetli, díky ní možná objeví krásu tohoto typu knih jako já. A ti ostatní si prostě užijí skvělou fantasy sérii. Každopádně doporučuji začít od prvního dílu.

Za recenzní kopii velice děkuji Palmknihám. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji pořídit zde. A mají i celou sérii :)

Kateřina

středa 2. listopadu 2016

Co se vlastně děje v okamžiku blízkém smrti? Přečtěte si další poutavý thriller Larse Keplera.

Lars Kepler – Playground

Poslední příběh z pera Larse Keplera, pseudonym, za kterým se vlastně schovává manželská dvojice – Alexandr a Alexandra.

Detektivní romány Larse Keplera (Stalker, Svědkyně ohně či Hypnotizér i další) mám moc ráda, líbí se mi detektiv Joona Linna, zádumčivý Dán, který se při vyšetřování nebrání použít i trochu zvláštní metody jako je spolupráce s médiem.

Paranormální jevy jsou v tomto příběhu centrem. Jasmin Pascalova-Andersonova, příslušnice sil NATO se zúčastní bojů v severním Kosovu a při jednom zásahu je těžce zraněna, srdce jí přestane pracovat a ona zažije v tomto „bezvládí“ zvláštní stavy. Po těžké autohavárii se tyto stavy opakují… Jasmin se opět vrací do říše mrtvých, ale srdce jí nezradí a tak se probouzí. Zažije ale šok neboť její syn Dante musí podstoupit náročnou operaci, při které mu bude zastaveno srdce a Jasmin má strach, že si její malý syn neporadí, vždyť se neumí ani podepsat.

Napínavé čtení, kdy se mi hlavou stále honily pochybnosti – je to opravdu možné, vždyť už mnoho lidí vyprávělo o svých zážitcích v blízkosti smrti, ale pokud vím, tyto zážitky byly vždy pozitivní – lidé mluví o krásném světle, nádherné přírodě, svěžím povětří, ale ještě jsem neslyšela o krutostech, boji, korupci a přece tam lidé „žijí“, čekají na svůj osud a mají své touhy…

Knížku jsem dočetla, ale zvláštní dojmy zůstaly – tak jak to tedy je? Proč by nebylo možné, abychom se my hříšníci dostali do „pekla“, a je opravdu možný návrat? Když někdo prožil stav smrti a vypráví o krásných věcech, nikdo si nemyslí, že je to blázen, možná jsme spíš nakloněni k tomu mu trochu závidět. Je přece ale také možné, že je to jinak, že Jasmin má pravdu, ale nikdo o tom nechce mluvit, aby neskončil někde na psychiatrii…
Marie Valášková

E-knihu si můžete zakoupit zde.