čtvrtek 26. ledna 2017

Zažijte s čtyřletou Viki a jejím otcem na mateřské dovolené další neuvěřitelně humorné příhody.

M. Cabicar: Jak čůrají nevěsty

Knihu, již bych vám ráda prostřednictvím této recenze představila, vydala v roce 2016 nakladatelství Grada pod svou značkou COSMOPOLIS. Jedná se již o druhý díl série Dítě školkou povinné, koncem roku 2016 pak vyšel ještě i třetí díl s podtitulem Ze života andílků, avšak o tom někdy příště.

Po přečtení druhého dílu této série jsem toužila hodně dlouho. Ač jsem věděla, že ji Palmknihy již v sortimentu mají, řekla jsem si, že by byla hloupost, začít číst ihned po dočtení prvního dílu. Obávala jsem se jistého ovlivnění názoru. Když na to zpětně hledím, myslím si, že jsem udělala dobře. S určitým odstupem jsem si příhody mohla užít mnohem více. Svým způsobem jsem získala i diametrálně odlišný pohled na věc a oprostila jsem se od zajetých kolejí, do nichž bych určitě najela.
Než jsem se do knihy začetla, opět jsem velkou pozornost věnovala obálce. Té opět vévodí krásné usměvavé děvčátko. Dále pak můžete spatřit medvídka vznášejícího se na balonkách a v pravé dolní části pak nevěstu na toaletě. Celé vyobrazení krásně vypovídá a monitoruje vše, co se v knize odehraje. Na obálce najdete vtip, nadhled, pohodu, klid a lásku. Ano, přesně toto všechno z výjevu prýští.

Celá kniha má opět pouhých 184 stran, na nichž se odehrává přes 50 povídek. Některé jsou obsáhlejší, jiné kratší, ale všechny mají jedno společné. Neskutečnou dávku humoru. Věřte tomu, že při čtení nebudete mít pocit nudy a budete si užívat okouzlujícího příběhu od samého počátku až do úplného konce. Výbuchy smíchu a s tím spojené slzení jsou zaručeny. Nevšední vtip si určitě úžasně užijete. Jen tedy pozor na čtení na veřejnosti, vaše okolí by k vašemu veselí vyvolanému touto knihou nemuselo mít pochopení.
Neskutečně oceňuji to, že autor pokračuje ve svém úsilí zachovat vzpomínky na dětství své dcerky. V knize se však nesetkáváme jen s popisem jejího dětství. Občas si můžeme užít zajímavých zážitků jejích rodičů, které jsou často také velice vtipné. Přestože se jedná o rodinnou kroniku, tak mohu s klidným svědomím říci, že je pro mě překvapující vybraný styl a zároveň použití spisovného jazyka. Od této literatury často čtenář může očekávat obecnou a místy až hovorovou češtinu.

Kniha je postavena zejména na retrospektivní kompozici, která zachycuje vzpomínky autora. Děj monitoruje autorův pohled na věc a sledovat můžeme i autorovy názory na rodičovství, ale i spoustu dalších problémů. Svoje postoje a stanoviska pak můžete krásně porovnat a případně se nad sebou zamyslet. Příhody jsou vyprávěny v ich-formě, opepřeny jsou pak o velké množství dialogů. Vypovídající hodnotu pak mají i jednotlivé nadpisy. V nich se vždy čtenář v jednoduchém rámci seznámí s tím, co jej v další kapitole čeká. Zajímavé mi přišly i ilustrace, kterými byl v tomto dílu doprovázen každý nadpis. Setkat se můžete například s plyšovým medvídkem, panenkou, ale i spousty dalších.

Za neskutečný zážitek plný nekontrolovatelných výbuchů smíchu, ale také za množství obohacujících myšlenek patří samotnému autorovi velké poděkování a také patřičné hodnocení. Musím však ocenit i to, že knihy můžete číst v jakémkoliv pořadí, protože mají volnou návaznost a nevyžadují, aby je čtenář četl postupně. Toto dílo si ode mě zasloužilo nádherných 100 % a vřelá doporučení k tomu. U žádné knihy jsem se totiž nepobavila tolik, jako právě u série o malé divošce Viki. Občas mi to nedalo a kroutila jsem nevěřícně hlavou nad tím, jak něco podobného může dokázat provést nebo vymyslet malá dívenka. Myslím si, že žádný autor zatím nedokázal dítě nahlédnout s takovým nadhledem jako právě Martin Macek Cabicar. Smekám pomyslný klobouk.

Iwik
Knihu můžete zakoupit zde.

čtvrtek 19. ledna 2017

Postapo romám mistra akční fantastiky, to je SPAD

František Kotleta: SPAD

Letos chodil Ježíšek o chvilku dřív a díky tomu jsem si mohl přečíst novou knihu od mistra Kotlety - SPAD. A abych nechodil dlouho kolem horké kotlety, z tohoto pokrmu, jsem SPADnul na zem. Jak to bylo dobré!

Po posledních autorových knihách (Velké problémy v Malém Vietnamu a Příliš dlouhá swingers party) jsem se nové knihy trochu obával, ale již první stránky mi daly naději, že tento Kotleta bude něco trochu jiného.

Kniha je postavena na velmi jednoduché, ale o to více fungující linii. Svět po atomové válce je v troskách, a to doslova. Společnost ani její výdobytky nefungují. Ti co přežili, každý den bojují o další přežití. A mezi nimi je pár vlastenců pro které čest, kamarádství a povinnost, jsou více než pouhá slova zašle slávy. Osobně si myslím, že kniha je velmi dobře promyšlená do posledního detailu. Nenašel jsem tam jediné hluché místo, nebo nějakou nelogickou záležitost. Vše do sebe zapadá přesně jako náhradní věneček do revolveru Phython. A já jsem hltal jednu depresivní stránku za druhou. SPAD není zábavné čtení, a asi ani nemělo být, ale i přes to se autorovi podařilo propašovat pár velmi vtipných, až bych se nebal říci, kultovních hlášek. Za což jsem vděčný.

Kniha se velmi dobře čte a tvoří ucelený celek. Takže ač bych si moc přál v tomto duchu nějaké další pokračování, tak s největší pravděpodobností nebude, protože to co se mělo stát se stalo a kruh se uzavřel ;).

Vladimír Brabec

E-knihu si můžete zakoupit zde.

středa 11. ledna 2017

Kniha do tohoto mrazivého počasí? Máme tip s názvem Smrtná zima

Kate A. Boormanová: Smrtná zima

„Tam venku cítím mrtvé vznášející se ve větvích. Ztracení šustí listím stromů, brání průchodu paprsků a šeptají mi do ucha. Své špinavé prsty obepínají kolem mého hrdla, škubou mi vlasy a uvolňují prameny, aby mě mohli letmým dotykem lechtat po tváři.Nebo je to jenom vítr?“

Cítím v kostech, že se ze mě pomalu ale jistě stává odbornice na young adult dystopie. Ale prostě mě to baví. Když jsem viděla její nádhernou obálku, zaujala mě na první pohled. Po přečtení anotace mi bylo jasné, že Smrtnou zimu nemůžu nechat ladem.
Kniha mne vtáhla do děje již svým prvním odstavcem, který jsem zde zveřejnila. Kate Boormanová má krásný styl psaní a já musím chválit i překlad Markéty Polochové. Věty jsou opravdu vymazlené. Prakticky ihned jsem se ztotožnila s Emmeline a měla jsem potřebu neustále přikládat do krbu, protože všude kolem mě se rozprostřela zima. Nemusím dodávat, že na procházku ven se mi už za mák nechtělo.

První polovinu knihy jsem slupla jako nic. Myslela jsem si, že autorka se vydá trošku jiným směrem a musím říct, že mě to začalo zajímat. Když jsem zjistila, kudy vede cesta, už jsem vězela v pavučině příběhu. Ačkoli jsem byla trošku zklamaná druhou polovinou, rozhodně nemůžu tvrdit nic špatného. Jen jsem měla jiná očekávání.

Pokud bych měla něco vytknout, byl by to věk hlavní hrdinky. Začíná mě rozčilovat, že dívkám bývá okolo 16 a jsou stále mladší. A já nevím proč. Young adult by mohl klidně fungovat i s postavami kolem dvacítky. Proč toto téma otvírám, když je jasné, že se jedná právě o young adult žánr? Mluví se tady o manželství. Funguje jako jeden z hybatelů děje. Rození dětí okolo 18. roku života. Je to moc brzy a já nevím, jakou zprávu předává teenagerům a mladé generaci, pro kterou je žánr primárně určený.

A také jsem nebyla moc nadšená z francouzštiny, kterou používají některé postavy. Ano, pro Kanaďany, to není problém. Pro mě bohužel ano. Já většinou miluji, když je v knize sem tam věta jiným jazykem. Většinou to ve mně probudí touhu se daný jazyk naučit alespoň trošku. Ale se svým rokem francouzštiny na vysoké jsem měla v některých pasážích vážně problém a trošku jsem se vytáčela, protože jsem rovnou přeskakovala, ale jinak jsem se nemohla soustředit na to, co se dělo. Nejde o to, že bych z kontextu nerozuměla nebo komplikované věci nebyly jakoby přeložené myšlenkami Emmeline. Ale prostě…na můj vkus bylo francouzského jazyka trošku moc. Chápu ovšem záměr autorky a přiznávám, že to knihu ozvláštňuje.

„Žena po mé pravici je jako koule a v lůně nosí dítě, jehož narození nebude nikdo z místních oslavovat, dokud to malé nedosáhne věku jednoho roku. Umírá tady tolik dětí, že oslava před jejich prvními narozeninami se začala považovat za holý nerozum a plýtvání již tak vzácnými zásobami.“

Existují dystopie a dystopie. Některé dystopie jsou jaksi dystopičtější než jiné. S fatálními problémy této společnosti se setkáváme, jakmile otevřeme knihu. A běhá mi z nich po zádech mráz. Musím podotknout, že název smrtná zima je přesný. Znáte ten strašidelný pocit, když se v místnosti najednou ochladí, od úst jde pára. Takhle jsem se při čtení cítila. Bravo!

Isolace, přísná pravidla, fanatici ve vedení a hlavně zastrašování, led a mráz, strach o život a své blízké zapříčinili, že se společnost chová velmi puritánsky, bojí se vlastního stínu a všichni se scházejí na „hovorech o mravnosti“. Docela středověk s všudypřítomnou inkvizicí. Už jen oslovování „bratře“ a „sestro“ je děsivé.

Emmeline je velmi silná hrdinka. Nebojí se, ví, co je správné a je ochotná se obětovat. Zalhat, pochopit a poznat pravdu. Autorce se velmi povedl myšlenkový tok Emmeline. Dokáže s někým mluvit, ale myslí si u toho něco úplně jiného. A to se ne každému autorovi povede. Také jsem si zamilovala Edith. Nelze nemilovat malou Edith.

Jednou z nejsilnějších postav byl pro mě ale bratr Stockham. No, nejsilnějších. On je ve své podstatě tak trochu zbabělec. Stejně jako jiní. Jeho postava ve mně ale zanechávala hluboký dojem a myslím, že na něj hned tak nezapomenu. Prošla jsem stádia: Nechutný inkvizitor – záhadný, něco na něm je – nebezpečný – možná trochu jako Snape – fandím mu – co se právě stalo? Tolik asi můžu napsat, abych nic neprozradila. Zakončení jeho příběhu je správné, zasloužené a pro čtenáře silné. Ale fakt, že všechno mohlo být jinak a že se tím směrem autorka nevydala, ve mně bude hlodat ještě dlouho. Ale možná jsem jediná, které se tajil dech, když s ním Emmeline tancovala. Už ale chápu, proč si někteří lidé dokážou představit Hermionu s Dracem (Harry Potter), čehož nejsem fanynka, ale už nikoho neodsuzuju.

Smrtná zima je vynikající knihou na zimní období. Za oknem padá sníh a fučí severák, atmosféra knihy se násobí a já drkotám zuby. Nezbývá než uvařit svařák, sednout pod deku ke krbu a bojovat s chladem. Svět Emmeline a Ztracených ještě neopouštím, mám tady na stole před sebou Temná tání, na jejichž recenzi se můžete těšit v zápětí.

Chrudimka

Tuto knihu si můžete zakoupit zde.

středa 4. ledna 2017

Nechte si vyprávět román, který si podmanil všechny žebříčky bestsellerů..

Paula Hawkins: Dívka ve vlaku

Keď mám možnosť výberu plátno alebo kniha, často riešim dilemu čo skôr, film alebo literárna predloha. Prečítať si najskôr knihu a potom porovnávať moje predstavy s predstavami režiséra (a pohoršovať sa nad tým, že takto to v knihe predsa nebolo) alebo si pozrieť najskôr film a dať jednotlivým postavám konkrétnu podobu (a tešiť sa z každej maličkosti čo sa do filmu nevošla). Zatiaľ som nemusela riešiť čo bolo lepšie. Doteraz sa mi totiž ešte nestalo, že by som filmu dala vyššie hodnotenie ako literárnej predlohe. A platí to aj v prípade Dievčaťa vo vlaku, i keď tento krát som urobila kompromis a siahla po audioknihe.

Dejom nás vedú tri ženské hlasy patriace trom hrdinkám. Rachel - naše dievča vo vlaku, Megan -dievča ktoré Rachel pravidelne sleduje z vlaku a Anne - dievča ktoré zaplnilo miesto po boku Rachelinho ex manžela, Rachelino miesto, jej život, jej dom, jej lásku a navyše s dieťaťom, po ktorom ona túžila najviac zo všetkého.

Rachel je v každom ohľade nešťastná mladá žena. Rozvedená, bezdetná aktívna alkoholička, ktorá sa každé ráno budí s opicou a snaží sa zistiť čo zase cez noc napáchala. Osamelá a bez priateľov, bez práce a rodinného zázemia, opustená svojim teraz už ex-manželom a nenávidená jeho súčasnou manželkou. Nepochopená svojim okolím a vlastne ani sama sebou. Každý deň odovzdane cestuje vlakom za prácou do Londýna (dokonca aj po tom čo ju z práce vyhodia) a každý deň vlak zastaví na mieste, odkiaľ vidieť dom č. 23. Tento dom, vlastne jej obyvateľov, ktorých z okna vlaku denne sleduje - Megan a Scota si Rachel idealizuje, predstavuje si ich rozhovory, ich láskou a šťastím naplnené spoločné chvíle, závidí im ich dokonalý život a sníva. Jedného dňa ale Megan zmizne a Rachel chce pomáhať pri pátraní. Prípad rieši polícia a Rachel videla niečo, čo im musí povedať. Postupne sa odkrýva Rachelina minulosť a všetky dôvody prečo sa z nej stalo to čím práve teraz je, všetky dôvody prečo je pre políciu skôr príťažou ako pomocou a všetky dôvody prečo sa cíti taká zradená. Ale nielen ona má ukrytých kostlivcov v skrini. Každá z postáv príbehu má svoje tajomstvá, ktoré by nemali vyjsť na svetlo. A i keď Rachel starostlivo zahmlieva a upravuje realitu na prijateľnejšiu formu, nakoniec práve ona nachádza odvahu hľadať a prijať pravdu, ktorá bude ešte dlho bolieť.

I keď je postava Rachel problémom sama o sebe a ja nesúhlasne prevraciam oči po každom jej ďalšom excese, predsa len s ňou súcitím, obhajujem jej slabé chvíle, nesúdim jej opätovné zlyhania. A počúvam a počúvam, lebo je to jednoducho zaujímavé, lebo mám pri tom čas aj na vlastné predstavy, lebo sa pri tom dá tak dobre oddychovať a tie tri hlasy sú také príjemné.....

Marbla 

Audioknihu můžete zakoupit zde.