středa 11. ledna 2017

Kniha do tohoto mrazivého počasí? Máme tip s názvem Smrtná zima

Kate A. Boormanová: Smrtná zima

„Tam venku cítím mrtvé vznášející se ve větvích. Ztracení šustí listím stromů, brání průchodu paprsků a šeptají mi do ucha. Své špinavé prsty obepínají kolem mého hrdla, škubou mi vlasy a uvolňují prameny, aby mě mohli letmým dotykem lechtat po tváři.Nebo je to jenom vítr?“

Cítím v kostech, že se ze mě pomalu ale jistě stává odbornice na young adult dystopie. Ale prostě mě to baví. Když jsem viděla její nádhernou obálku, zaujala mě na první pohled. Po přečtení anotace mi bylo jasné, že Smrtnou zimu nemůžu nechat ladem.
Kniha mne vtáhla do děje již svým prvním odstavcem, který jsem zde zveřejnila. Kate Boormanová má krásný styl psaní a já musím chválit i překlad Markéty Polochové. Věty jsou opravdu vymazlené. Prakticky ihned jsem se ztotožnila s Emmeline a měla jsem potřebu neustále přikládat do krbu, protože všude kolem mě se rozprostřela zima. Nemusím dodávat, že na procházku ven se mi už za mák nechtělo.

První polovinu knihy jsem slupla jako nic. Myslela jsem si, že autorka se vydá trošku jiným směrem a musím říct, že mě to začalo zajímat. Když jsem zjistila, kudy vede cesta, už jsem vězela v pavučině příběhu. Ačkoli jsem byla trošku zklamaná druhou polovinou, rozhodně nemůžu tvrdit nic špatného. Jen jsem měla jiná očekávání.

Pokud bych měla něco vytknout, byl by to věk hlavní hrdinky. Začíná mě rozčilovat, že dívkám bývá okolo 16 a jsou stále mladší. A já nevím proč. Young adult by mohl klidně fungovat i s postavami kolem dvacítky. Proč toto téma otvírám, když je jasné, že se jedná právě o young adult žánr? Mluví se tady o manželství. Funguje jako jeden z hybatelů děje. Rození dětí okolo 18. roku života. Je to moc brzy a já nevím, jakou zprávu předává teenagerům a mladé generaci, pro kterou je žánr primárně určený.

A také jsem nebyla moc nadšená z francouzštiny, kterou používají některé postavy. Ano, pro Kanaďany, to není problém. Pro mě bohužel ano. Já většinou miluji, když je v knize sem tam věta jiným jazykem. Většinou to ve mně probudí touhu se daný jazyk naučit alespoň trošku. Ale se svým rokem francouzštiny na vysoké jsem měla v některých pasážích vážně problém a trošku jsem se vytáčela, protože jsem rovnou přeskakovala, ale jinak jsem se nemohla soustředit na to, co se dělo. Nejde o to, že bych z kontextu nerozuměla nebo komplikované věci nebyly jakoby přeložené myšlenkami Emmeline. Ale prostě…na můj vkus bylo francouzského jazyka trošku moc. Chápu ovšem záměr autorky a přiznávám, že to knihu ozvláštňuje.

„Žena po mé pravici je jako koule a v lůně nosí dítě, jehož narození nebude nikdo z místních oslavovat, dokud to malé nedosáhne věku jednoho roku. Umírá tady tolik dětí, že oslava před jejich prvními narozeninami se začala považovat za holý nerozum a plýtvání již tak vzácnými zásobami.“

Existují dystopie a dystopie. Některé dystopie jsou jaksi dystopičtější než jiné. S fatálními problémy této společnosti se setkáváme, jakmile otevřeme knihu. A běhá mi z nich po zádech mráz. Musím podotknout, že název smrtná zima je přesný. Znáte ten strašidelný pocit, když se v místnosti najednou ochladí, od úst jde pára. Takhle jsem se při čtení cítila. Bravo!

Isolace, přísná pravidla, fanatici ve vedení a hlavně zastrašování, led a mráz, strach o život a své blízké zapříčinili, že se společnost chová velmi puritánsky, bojí se vlastního stínu a všichni se scházejí na „hovorech o mravnosti“. Docela středověk s všudypřítomnou inkvizicí. Už jen oslovování „bratře“ a „sestro“ je děsivé.

Emmeline je velmi silná hrdinka. Nebojí se, ví, co je správné a je ochotná se obětovat. Zalhat, pochopit a poznat pravdu. Autorce se velmi povedl myšlenkový tok Emmeline. Dokáže s někým mluvit, ale myslí si u toho něco úplně jiného. A to se ne každému autorovi povede. Také jsem si zamilovala Edith. Nelze nemilovat malou Edith.

Jednou z nejsilnějších postav byl pro mě ale bratr Stockham. No, nejsilnějších. On je ve své podstatě tak trochu zbabělec. Stejně jako jiní. Jeho postava ve mně ale zanechávala hluboký dojem a myslím, že na něj hned tak nezapomenu. Prošla jsem stádia: Nechutný inkvizitor – záhadný, něco na něm je – nebezpečný – možná trochu jako Snape – fandím mu – co se právě stalo? Tolik asi můžu napsat, abych nic neprozradila. Zakončení jeho příběhu je správné, zasloužené a pro čtenáře silné. Ale fakt, že všechno mohlo být jinak a že se tím směrem autorka nevydala, ve mně bude hlodat ještě dlouho. Ale možná jsem jediná, které se tajil dech, když s ním Emmeline tancovala. Už ale chápu, proč si někteří lidé dokážou představit Hermionu s Dracem (Harry Potter), čehož nejsem fanynka, ale už nikoho neodsuzuju.

Smrtná zima je vynikající knihou na zimní období. Za oknem padá sníh a fučí severák, atmosféra knihy se násobí a já drkotám zuby. Nezbývá než uvařit svařák, sednout pod deku ke krbu a bojovat s chladem. Svět Emmeline a Ztracených ještě neopouštím, mám tady na stole před sebou Temná tání, na jejichž recenzi se můžete těšit v zápětí.

Chrudimka

Tuto knihu si můžete zakoupit zde.

Žádné komentáře:

Okomentovat