čtvrtek 26. ledna 2017

Zažijte s čtyřletou Viki a jejím otcem na mateřské dovolené další neuvěřitelně humorné příhody.

M. Cabicar: Jak čůrají nevěsty

Knihu, již bych vám ráda prostřednictvím této recenze představila, vydala v roce 2016 nakladatelství Grada pod svou značkou COSMOPOLIS. Jedná se již o druhý díl série Dítě školkou povinné, koncem roku 2016 pak vyšel ještě i třetí díl s podtitulem Ze života andílků, avšak o tom někdy příště.

Po přečtení druhého dílu této série jsem toužila hodně dlouho. Ač jsem věděla, že ji Palmknihy již v sortimentu mají, řekla jsem si, že by byla hloupost, začít číst ihned po dočtení prvního dílu. Obávala jsem se jistého ovlivnění názoru. Když na to zpětně hledím, myslím si, že jsem udělala dobře. S určitým odstupem jsem si příhody mohla užít mnohem více. Svým způsobem jsem získala i diametrálně odlišný pohled na věc a oprostila jsem se od zajetých kolejí, do nichž bych určitě najela.
Než jsem se do knihy začetla, opět jsem velkou pozornost věnovala obálce. Té opět vévodí krásné usměvavé děvčátko. Dále pak můžete spatřit medvídka vznášejícího se na balonkách a v pravé dolní části pak nevěstu na toaletě. Celé vyobrazení krásně vypovídá a monitoruje vše, co se v knize odehraje. Na obálce najdete vtip, nadhled, pohodu, klid a lásku. Ano, přesně toto všechno z výjevu prýští.

Celá kniha má opět pouhých 184 stran, na nichž se odehrává přes 50 povídek. Některé jsou obsáhlejší, jiné kratší, ale všechny mají jedno společné. Neskutečnou dávku humoru. Věřte tomu, že při čtení nebudete mít pocit nudy a budete si užívat okouzlujícího příběhu od samého počátku až do úplného konce. Výbuchy smíchu a s tím spojené slzení jsou zaručeny. Nevšední vtip si určitě úžasně užijete. Jen tedy pozor na čtení na veřejnosti, vaše okolí by k vašemu veselí vyvolanému touto knihou nemuselo mít pochopení.
Neskutečně oceňuji to, že autor pokračuje ve svém úsilí zachovat vzpomínky na dětství své dcerky. V knize se však nesetkáváme jen s popisem jejího dětství. Občas si můžeme užít zajímavých zážitků jejích rodičů, které jsou často také velice vtipné. Přestože se jedná o rodinnou kroniku, tak mohu s klidným svědomím říci, že je pro mě překvapující vybraný styl a zároveň použití spisovného jazyka. Od této literatury často čtenář může očekávat obecnou a místy až hovorovou češtinu.

Kniha je postavena zejména na retrospektivní kompozici, která zachycuje vzpomínky autora. Děj monitoruje autorův pohled na věc a sledovat můžeme i autorovy názory na rodičovství, ale i spoustu dalších problémů. Svoje postoje a stanoviska pak můžete krásně porovnat a případně se nad sebou zamyslet. Příhody jsou vyprávěny v ich-formě, opepřeny jsou pak o velké množství dialogů. Vypovídající hodnotu pak mají i jednotlivé nadpisy. V nich se vždy čtenář v jednoduchém rámci seznámí s tím, co jej v další kapitole čeká. Zajímavé mi přišly i ilustrace, kterými byl v tomto dílu doprovázen každý nadpis. Setkat se můžete například s plyšovým medvídkem, panenkou, ale i spousty dalších.

Za neskutečný zážitek plný nekontrolovatelných výbuchů smíchu, ale také za množství obohacujících myšlenek patří samotnému autorovi velké poděkování a také patřičné hodnocení. Musím však ocenit i to, že knihy můžete číst v jakémkoliv pořadí, protože mají volnou návaznost a nevyžadují, aby je čtenář četl postupně. Toto dílo si ode mě zasloužilo nádherných 100 % a vřelá doporučení k tomu. U žádné knihy jsem se totiž nepobavila tolik, jako právě u série o malé divošce Viki. Občas mi to nedalo a kroutila jsem nevěřícně hlavou nad tím, jak něco podobného může dokázat provést nebo vymyslet malá dívenka. Myslím si, že žádný autor zatím nedokázal dítě nahlédnout s takovým nadhledem jako právě Martin Macek Cabicar. Smekám pomyslný klobouk.

Iwik
Knihu můžete zakoupit zde.

Žádné komentáře:

Okomentovat