úterý 30. května 2017

Další strhující příběh s Harrym v čele

Jo Nesbo: Žízeň

Tak Harry Hole se nám vrátil… Polepšený Harry, který nepije, zažívá štěstí po boku milované Rachel, přestal pracovat na policii a jen přednáší studentům. Jeho nevlastní syn Oleg, který jej velmi obdivuje, začal studovat policejní akademii….

Tak takhle idylicky začíná nový díl série s Harrym. Setkáme se se všemi bývalými kolegy Harryho, s jejich ambicemi, vztahy, nenávistí i žárlivostí – žárlivost – „Othellův syndrom“ je jedním z témat nového románu Jo Nesba, hlavní je ale vampyrismus.

Jo Nesbo je skvělý vypravěč, určitě se budete snažit knihu co nejméně odkládat, čtení moc nepřerušovat asi i proto, že děj je dost složitý a nebylo pro mne snadné se orientovat v myšlenkových pochodech Harryho. Možná se mi to zdálo až trochu překombinované. Harryho myšlenkové pochody, zvraty ve vyšetřování jsou působivé, ale občas se mi to zdá až moc komplikované.

Nemám ráda tolik krve – krev mi obecně nevadí, ale měla jsem někdy pocit, že tady jí bylo zbytečně moc. Já vím, krev k vraždě patří, ale tady je vlastně krev všude i ve vedlejší linii příběhu, možná mi to přišlo zbytečné.

Rozhodně se nabízí i otázka nad názvem díla – nechci moc přemýšlet o žízni vampyristů a tak si raději představuji žízeň Harryho – sice říká, že nepije, ale to neznamená, že úplně ztratil chuť na alkohol.

Na další pokračování čekali všichni – i já – netrpělivě, ale v průběhu čtení mi z toho nadšení moc nezbylo. Osobně se mi líbila víc série „Krev na sněhu“ a ještě šířeji mám radši příběhy Kurta Wallandera. Ale to jistě neznamená, že další díl, pokud vyjde, si nepřečtu.

Valášková

E-knihu si můžete zakoupit zde.

úterý 23. května 2017

Její pootevřené rty jako by se chystaly promluvit. Její mrtvé tělo zamrzlé v ledu..

Robert Bryndza: Dívka v ledu

Když tato kniha vyšla, měla kolem sebe velkou mediální kampaň, takže jsem ji viděla opravdu všude. Spoustu lidí ji fotilo, četlo a hlavně vychvalovalo. Když vyšel Noční lovec (druhý díl), podobná reklama se kolem knihy strhla znovu. A jelikož jsem měla chuť si nějakou detektivku/thriller přečíst, tak jsem si řekla, že to tentokrát bude Dívka v ledu. Je to totiž čtený a vychvalovaný boom, který se zalíbí kdekomu a já už vím proč.
Hlavní postavou nové krimi série dosud neznámého autora Roberta Bryndzy, je ostřílená detektivka Erika Fosterová. Původem je Slovenka, ale nyní žije a pracuje v Anglii. Erika není žádný policejní začátečník, je to zkušená policejní vyšetřovatelka, která podstoupila několik velmi obtížných misí v terénu. Při jednom z útoků jí zemřel manžel, také policista. Erika se s touto událostí velice těžce vyrovnává, a tak je povolána k Londýnské policii.

Erika mi byla jako osoba i vyšetřovatelka velice sympatická. Je to žena, která je opravdu svérázná, umíněná a cílevědomá. V mnoha ohledech si jde za tím, co chce, ačkoliv to je mnohdy v rozporu s rozhodnutím jejího nadřízeného. Svého úsudku se nevzdává a právě touto tvrdohlavostí a naprostou nepodřízeností se mi Erika zalíbila. I když naopak mnoho čtenářům se tyto vlastnosti nelíbily, až protivily. Od začátku do konce jsem Erice fandila, a doufala jsem, že si na svou stranu získá i ostatní vyšetřovatele z Londýnského policejního týmu.

Ostatní postavy policejního týmu jsou poměrně zajímavě sestaveny. Mrzout a záporák detektiv Sparks mi lezl krkem hned na začátku. Byl to neskutečně arogantní a povýšenecký snob. Vedoucí celého týmu Marh byl naopak sympatický člověk, stejně jako jeho žena. Pomocní detektivové Peterson a Mossová byli od začátku na straně Eriky, a také proto jsem je měla ráda.

Nemělo by smysl snažit se popsat vám děj. Vše se to totiž točí kolem policejního týmu, jedné londýnské bohaté rodiny a vraha. Všechny události a postavy jsou různými možnostmi propojené, až by to čtenář občas nečekal. Často mě napadaly myšlenky, kdo by mohl být onen vrah. Koho jsem tipovala, vám neprozradím, řeknu pouze to, že jsem na to opět přišla. Píšu opět, protože vždy když čtu nějakou detektivku nebo thriller, zkrátka knihu, kde se hledá nějaký vrah, tak já na to vždy přijdu ještě před samotným odhalením. A vlastně mě to docela štve, protože moment překvapení s touto skutečností jaksi zaniká. Nevím, zda je chyba ve mně nebo autoři píšou tak předvídatelně.

Autorova schopnost vtáhnout čtenáře do napínavého děje se projevuje hned po několika málo stranách. Přestože je kniha poměrně dlouhá, tak vše má nějaký svůj smysl, řád a náležité propojení. Což velmi oceňuji, protože autoři jsou často velmi zbrklí a nedávají si pozor na takovéto věci.

Robert Bryndza píše na neznámého autora opravdu velmi dobře. Nepopisuje zbytečnosti, ale zároveň máte dostatek informací, příběh uměle nenatahuje a vše plyne tak jak má. Kniha je napínavá, v ohledech smrti realistická a místy i maličko nechutná (popisy zavražděných obětí). Zkrátka a dobře Robert byl stvořen k tomu, aby psal thrillery. Dívka v ledu je typická detektivka dle mého gusta. I přes některé maličkosti, jako třeba, že jsem byla schopna odhalit vraha již v polovině, ji mohu za sebe jedině doporučit! Pokud vás tedy zaujala anotace, nebo jste zkrátka ovlivněni mediální reklamou tak jako já, tak hurá do čtení této knihy!

Kamila Margietová

Tuto e-knihu si můžete zakoupit zde.

středa 10. května 2017

Pojďte zkusit slečnu Marplovou po česku..

Marie Rejfová – Kdo má pod čepicí

Tak jsem zase jednou zabrousila do českých vod a vůbec jsem nebyla zklamaná a to rozhodně neznamená, že českou literaturu neuznávám, naopak od mládí je mým oblíbeným autorem třeba Vladislav Vančura, přečetla jsem i Jiráska a rozhodně nemohu zapomenout na Čapka.

Tahle novelka, se ale rozhodně netváří jako „veliká“ literatura, ale je to velmi příjemné, oddechové čtení – asi se nám tady pomalu rodí nová česká slečna Marplová, pokud tedy autorka bude v psaní osudů Josefíny pokračovat.

Jen mi stále vrtá hlavou jestli čepice z názvu dílka je ta lyžařská čepice pohledného komisaře Tvrdíka nebo jiná pokrývka hlavy někoho jiného.

Rozhodně se dobře pobavíte při vtipné analýze každodenního života obyvatel Brodu, kam se musela Josefína, zvaná Pepík, odstěhovat po rozvodu.


Marie Rejfová – Kdo jinému jámu kopá

Jakési volné pokračování ze života malého městečka Brodu. Úměrně délce díla narůstá i počet mrtvol, ale zvědavost malířky Josefíny je stále stejná. A tak protože je nejen zvědavá, ale i chytrá zase má veliký podíl na dopadení vraha i odhalení „šmeliny“ v místním autoservise.

Mně se líbil i místní brodský kolorit – lidičky, které žijí v okolí Josefíny, na prvním místě rozhodně její neodolatelná sestra Miroslava, parta místních puberťáků, místní zbohatlíci a další.

Za pozornost určitě stojí i místní zájmový spolek „Kopáč“ , parta lidí, kteří se ve volném čase hrabou ve starém dole a snaží se přeměnit důl v muzeum.

Vztah komisaře Tvrdíka a Josefíny pokračuje i tady – komisař stále ženatý, ale přitom si na Josefínku dělá „nároky“ a žárlí, všichni to vidí, jen krásná učitelka ne.

V obtížných situacích si hlavní hrdinka ráda dodává odvahu a nadhled pomocí průpovídek své mrtvé babičky – ty se mi líbily moc a některé si musím zapamatovat, protože jistě mají nadčasovou platnost: „ Když už musíš cestovat vlakem, nikdy si nesedej do prázdného kupé. Přistoupí rodinka na výletě a ty budeš smrdět po řízcích a uheráku.“ nebo : „Každá žena by měla mít v rukávu trik, jak si muže udržet. Když to nejde přes knedlíky nebo přes postel, musí najít něco jiného.“

Babička byla moudrá žena, ale vnučky se jejími radami moc neřídily: Miroslava byla šťastně vdaná a moc vařit neuměla – no, na postel to nevypadalo, Josefína, taky moc nevařila, nějaké sexuální hrátky asi ano, ale byla rozvedená a vztah momentálně není…… Uvidíme v dalším pokračování?

Marie Valášková

E-knihu Kdo má pod čepicí můžete koupit tady a e-knihu Kdo jinému jámu kopá zde.