čtvrtek 29. června 2017

Být hrdinou není ve skutečnosti ani zdaleka takové, jak se o tom píše v komiksech...

Pavel Bareš: Projekt kronos

Píše se rok 2052 a to málo, co po válce ze světa zbylo, halí šero nukleární zimy. Attiona City, jednu z posledních výsep lidské civilizace, zevnitř požírá záhadná epidemie a společenské rozkoly. Zatímco prominentní občané v horní části města se vzpamatovávají z válečných hrůz, méně šťastní obyvatelé spodního Downtownu je stále prožívají. Drogový byznys jen kvete, ulicím vládnou konkurenční gangy a zoufalí Downtowneři se ocitají v čím dál větší izolaci. To vše jsou ale jen první výstřely do tmy předznamenávající občanskou válku.

Mladý Downtowner Jason Blake vždycky toužil být hrdinou. A teď se mu - k jeho smůle - tohle přání beze zbytku vyplní. Naproti tomu Luco Scarpa nikdy nechtěl nic jiného než prožít svůj život v klidu a míru. Přesto má pod taktovkou nejmocnější organizace světa lovit právě takové lidi, jako je Jason. A ačkoli o tom ani jeden z nich nemá nejmenší tušení, brzy se z nich mají stát pouhé figurky šachové partie, ve které se hraje o osud celého města.

„Podívej se, co jsme dneska měli na Vánoce k večeři! Dvanáct zasranejch procent masa! Těma zbylýma osmdesáti osmi by se daly pohánět tankery a my jen sedíme a mlčíme a děláme, že je to v pořádku, že žijeme, ale my nežijeme! Tohle, to, co tu děláme, je… ubohý!“

Netřeba zdůrazňovat, že jsem 568 stránek slupla jako malinu. Během tří dnů, hokej nehokej (já – taková fanynka!). Projekt Kronos mě prostě chytil a už nepustil. Od prvních stránek se mi líbila grafická úprava, sloh i vynikající urban story, kterou dal autor dohromady. Jen pokud bych si mohla vybrat, lobovala bych za tištěnou verzi. Vlastním obyčejnou čtečku a jisté grafické vychytávky se mi špatně četly, stejně tak jsem si nemohla listovat mezi stránkami, když mi něco docvaklo a chtěla jsem se vrátit a vysvětlivky na konci knihy pro mě byly úplně pasé. Na druhou stranu – vlastním čtečku už rok a tohle byl první problém, který jsem s e-knihou měla. A možná je to záležitost čtečky. Pokud bych měla nějakou vymakanější, mohla jsem být vysmátá.

Projekt Kronos je prvotinou Pavla Bareše a musím dodat, že velice zdařilou. Má pěkný a nápaditý styl, moc se mi líbí jeho užití kurzívy a na knize si on i celé nakladatelství dali záležet. Po jistých úděsných překladech a odbytých knihách, na které jsem poslední dobou narážela, byla jeho kniha pastvou pro mé oči.

Jen nerozumím tomu, jak funguje magie v tomto světě. Jaký typ síly sehir vlastně má? Přeměňuje billboardy na transportní portály, přestavuje ulice (tomu rozumím, je spojen s městem) a dokáže změnit vodu v benzín a ten zapálit. Není to trochu široká oblast působení? Na jakém principu tedy jeho moc funguje?

„Zabil jsem celou svoji rodinu, vy parchante… Chápete to vůbec? Sledoval jsem, jak trpí v agonii, jeden po druhým, žena i dvě děti, a neměl jsem tušení, že umírají na nemoc, kterou jsem jim předal já. Já! Víte, jak dlouho mi trvalo, než jsem si to uvědomil? Víte, kolik lidí jsem zavraždil jen tím, že jsem dejchal stejnej vzduch, kolik času uteklo, než mi došlo, že to já jsem ten problém?“

Jedná se o drsný, skvělý příběh, poněkud nešťastně poskládaný dohromady. Pavel Bareš skákal v časové posloupnosti i mezi postavami. V knize se vyskytuje víc úhlů pohledů než by bylo zdrávo. Než se autor vrátil k Jasonovi, málem jsem zapomněla, co se mu dělo před tím a to jsem četla v rozmezí pár dní. Udržet v mysli reálnou časovou osu bylo dost těžké.

Postavy by potřebovaly trochu osekat, popřípadě doplnit informace o nich, protože jinak se stávají zbytečnou vatou a čtenáři uniká jejich význam. Nezbývá než doufat, že jejich existenci si autor zdůvodní v příštím díle a více je rozvede. I po dočtení knihy mám zmatek v některých agentech a vedoucích programu a Institutu…

V podstatě se jedná o výbornou knihu, která by si ovšem zasloužila ještě trochu dopracovat – seškrtat postavy, přehodit pár kapitol, abychom se X krát bez upozornění nevraceli v čase. A hlavně, doplnit ženské postavy. Příběh je tak trochu macho šovinistický. Mužských agentů, bojovníků, hrdinů i záporáků v ní najdete milion a ženská agent je tam pouze Nataly (moje nejoblíbenější) a ta se teprve zaučuje a to ještě ne v poli, ale je vynikající u počítačů (neberte mě špatně, je to super cool, něco jako Felicity Smoak a tu já miluju). Ale pro mě je to trochu málo. Z ženských postav je tam ještě jedna mrtvá učenka agentka, nějaká Lucy, máma, mrtvá máma, vdova, objekt touhy a objekt touhy č. 2, která je tak trochu mrcha, a náhodné oběti či kolemjdoucí. A to je na takovou knihu trochu málo.

Projekt Kronos doporučuji k přečtení. Určitě se u ní nudit nebudete. Jedná se o skvělou prvotinu českého autora, který má opět smůlu, že píše česky, protože by z ní jinak byl bestseller, z filmu kasovní trhák a z autora celebrita. Nedokážu si představit zfilmování českým štábem, herci a efekty…a reklamami… Nezbývá než šupem přeložit do angličtiny a snažit se prodat práva dál za hranicemi. Držím pěsti, protože autor má nezpochybnitelný talent, je jeden ze svěžích vánků současné české literatury a vy si jeho knihu pořiďte a podpořte tak mladého spisovatele, aby udělal díru do světa.

Pavel Bareš (nar. 1994) žije dostatečně blízko Praze, aby se mohl považovat za Pražáka, ale zároveň dostatečně daleko, aby po něm v příměstských autobusech chtěli kupon na první pásmo. Ve dne je studentem FSV UK, v noci frontmanem rockové kapely J!Scream, zapáleným hráčem videoher a čtenářem komiksů, cestovatelem, jachtařem, oddaným hnědokabátníkem a zlomyslným Pánem jeskyní.

Hana Láryšová

E-knihu si můžete koupit zde.

čtvrtek 8. června 2017

Skutečný příběh o "mateřské lásce" určitě stojí za přečtení

Eva Bacigalová: Slzy otců

Chcete si přečíst zajímavou knížku z naprosto běžného života, jež vás však silně zasáhne a donutí vás zamyslet se nad svým chováním vůči svému nejbližšímu okolí? Myslím tím pochopitelně prostředí rodiny. Jistě všichni víme, jak snadno se dá v tomto prostředí prohřešit, ať už z pohledu dospívajícího dítěte vůči rodičům, nebo naopak z pohledu dospělého rodiče vůči svému malému dítku. Hranice je často vrtkavá a lidské jednání ji dokáže velice snadno překročit, a to nejčastěji díky manipulaci z blízkého okolí. Přesně to můžeme očekávat od této knihy.

Kniha Slzy otců, jíž je celá tato recenze věnovaná, vyšla ve slovenském originále Slzy otcov v roce 2012. U nás se dočkáváme překladu tohoto titulu až v roce 2017 a o jeho vydání se postaralo nakladatelství Motto. Román byl právem zařazen do edice Skutečné příběhy.
Když jsem si vybírala knihu, kterou bych si ráda přečetla tentokrát. Padlo mi oko právě na tento titul, zaujala mě barevná obálka, jež hodně odpovídá anotaci a náplni celého vyprávění. Do toho jsem zde zjistila, že patří do edice, o níž jsem zatím neměla ani ponětí. Takže bylo téměř ihned rozhodnuto a kniha objednána. Musím říci, že když jsem se do ní začetla, ihned jsem věděla, že jsem nesáhla vedle. Přesně, jak jsem napsala výše, anotace příběh krásně orámovala, já věděla, co mohu čekat a rozhodně byla moje očekávání do zbytku splněna a nebyla jsem v žádném případě zklamaná.

Ihned po tom, co se mi knížka objevila v mojí knihovničce na stránkách Palmknih, jsem si ji musela stáhnout a začíst se. Jaké bylo moje překvapení, když to všechno šlo jako po másle a titul jsem měla během pár hodin čtení vstřebaný. Chvilkami mi zůstával rozum stát, chvilkami jsem se dokonce rozčilovala a nevěřícně kroutila nad způsobem jednání některých postav hlavou. Takže od titulu můžete očekávat trošku emotivní náročnost. Po přečtení jsem si ale poprvé ve svém čtenářském životě musela dát čas na zpracování myšlenek před tím, než jsem šla psát recenzi. Nerada bych totiž, aby byla nějakým způsobem poznamenána některými mými negativními myšlenkami, jež mě při čtení pronásledovaly, ale netýkaly se knihy jako takové, ale spíše zpracovaného tématu. Byla jsem naštvaná na jednání některých postav apod.
Je pravda, že hned od samého počátku jsem byla hotová z příběhu pana Chalupky, ten bych si troufla tvrdit, že v knize má nejvíce prostoru, protože je nejdojemnější a je na něm nejvíce zřejmý neskutečný tlak jeho ženy na malou dcerku. Vyřešení tohoto příběhu mě dostalo do kolen, však počkejte, až se dočtete do této pasáže a pochopíte. Pak jsou zde řešeny ještě další 3 příběhy, jež jsou popisovány oproti příběhu Chalupkových v krátkosti. A však rozhodně nejsou méně dojemné nebo méně kvalitní. Na pozadí je pak popisován pátý příběh, a to příběh sociální pracovnice Petry, jež vás celým vyprávěním provází. Všechny příběhy jsou silné a je z nich možné vypozorovat psychologické i rozumové pohnutky všech aktérů. Dalo by se říci, že přesně na tom je celý román vystavěn a bez toho by byl chudý a rozhodně by postrádal působivost, kterou se ve finální podobě pyšní.
Celý příběh se odehrává na překvapivých 232 stranách (ve čtečce však pouhých 174 slajdů). Je strukturován do 23. kapitol a zakončen epilogem, v němž může čtenář objevit drobnou informaci o tom, jak 4 příběhy klientů sociální pracovnice Petry a jejích kolegů dopadly ve skutečnosti. Abych pravdu řekla, tak jsem se u několika epilogových řádků o rodině Žigových a Bielikových rozžhavila vzteky do běla. Ptáte se proč? To zjistíte, když si pročtete tuto knihu a dojdete až k samotnému konci.

Román je postaven na chronologickém vyprávění 4 příběhů a 5. retrospektivním, v něm se totiž hlavní postava vrací ve vzpomínkách do období, kdy sama prožívala smutné chvilky po rozvodu rodičů. Občas se objeví nějaká ta paralela, ale moc jich není. Každá kapitola je postavena na svém vlastním kompozičním základu. Je nutné podotknout, že celý román má pevný základ v chronologicky postupném vyprávění událostí. I retrospektivní část příběhu (vyprávění z Petřina dětství a dospívání) je svým způsobem chronologická.
Knihu hodnotím velice pozitivně. Musím říci, že v ní spatřuji kvalitní osvětový materiál. Měl by si jí podle mého přečíst každý a zamyslet se nad sebou. Domnívám se, že i v tomto duchu autorka knihu tvořila. S výstrahou na to, že děti nejsou naší hračkou a nástrojem pro útok, obranu či manipulaci, ale měly by dělat radost oběma rodičům, a to bez rozdílů. Ať už je situace v rodině jakákoliv. Ze čtení jsem si odnesla neuvěřitelně silný zážitek. Je jen málo knih, které na mě takhle zapůsobily. Z každé si něco odnesu, ale toto dílo pro mě mělo přidanou hodnotu. Ukázalo mi cestu, jak nahlédnout do duše rodičů, ale i malých dětí a jak se případně v budoucnu k jejich problému postavit.
I přesto, že se v knize nachází několik drobných nedostatků, na něž si myslím, že stejně běžný čtenář při četbě nepřijde, dávám knize nádherných 100 % a vřelá doporučení k tomu, protože si to zaslouží. Když už jsme u toho doporučení… Titul bych doporučila všem, kteří si rádi přečtou příběhy z běžného života a přemýšlí nad nimi. Dále pak těm, kteří se zabývají tematikou rozvodů a toho, jak tento proces působí na dítě. Kniha má určitě potenciál otevřít čtenáři oči.

Za poskytnutí recenzní e-knihy patří velké díky obchodu s elektronickými knihami Palmknihy.cz. Pokud vás recenze zaujala a rádi byste si dílo přečetli, můžete si ho pořídit zde.

Iwik